Bouře ve Sluneční soustavě: Extrémní erupce na Slunci
Letní bouřka představuje ve srovnání s podobnými jevy ve Sluneční soustavě nicotnou záležitost. Vesmírné bouře totiž mohou vytvořit doslova vražedné podmínky. Například sluneční erupce násobně větší než planeta Země
Slunce představuje pro nás pozemšťany nejdůležitější kosmické těleso, bez jehož energie by Země jen stěží mohla tvořit příhodné místo pro život. Naše planeta kolem něj obíhá v té správné vzdálenosti, díky čemuž se na ní jako na jediné v solárním systému může vyskytovat kapalná voda. Slunce však má rovněž své vrtochy: erupce, výrony hmoty, rentgenové záření, sluneční vítr – to vše se může nepříznivě projevit i na Zemi.
Ohrožení Země
Ze sluneční atmosféry – koróny – uniká do meziplanetárního prostoru nepřetržitý proud částic, který označujeme jako sluneční vítr, jehož rychlost i hustota se po erupcích zvyšují. Obtéká zemskou magnetosféru, takže nepronikne až k povrchu planety. V polárních oblastech však mohou jeho částice sklouznout podél magnetických siločar do vysoké atmosféry, kde způsobují vznik polárních září.
Parametry slunečního větru kolísají a následkem toho se magnetické siločáry v okolí Země nárazovitě stlačují, což se projevuje jako geomagnetická aktivita. Proměnlivé magnetické pole pak indukuje elektrická pole, která mohou nepříznivě působit na družice, telekomunikační zařízení, rozvodnou elektrickou síť i na zdravotní stav některých lidí. Například po sluneční erupci v září 1859 následovala magnetická bouře, která postihla celou zeměkouli. Přerušila telegrafní spojení a naopak ve vedeních, která nebyla připojena k bateriím, vznikly indukcí takové proudy, že je bylo možné použít k telegrafování. Od pólů až po tropy osvětlovaly noční oblohu polární záře tak jasné, že při nich lidé mohli číst noviny. Lawrence Townsend z Univerzity v Tennessee se svými spolupracovníky vypočítal, že velmi energetické částice vyvržené Sluncem při obdobných explozích by mohly způsobit i smrt kosmonautů na Měsíci.
Sluneční cyklus
Základní cyklus sluneční aktivity charakterizuje přibližně jedenáctiletá perioda. Nejznámější projev zmíněné aktivity pak představuje měnící se počet slunečních skvrn na viditelném povrchu Slunce – ve fotosféře. Pravidelná pozorování slunečních skvrn probíhají od roku 1755; v současné době sledujeme vrcholící 24. cyklus.
Vnější sluneční atmosféru utvářejí silná magnetická pole. Náhlé a prudké uvolnění velkého množství hmoty ze sluneční koróny do okolního prostoru označujeme jako CME (coronal mass ejection – výron koronální hmoty). Velké výrony obsahují až miliardy tun hmoty, která může být urychlena na rychlost několika milionů kilometrů za hodinu. Poté putuje meziplanetárním prostorem a po cestě bombarduje planety či satelity. Slunce tak ovlivňuje nejen své bezprostřední okolí, ale i prostor mezi planetami, v blízkosti Země, atmosféru či magnetosféru naší planety, a dokonce zemský povrch, což vše označujeme souhrnným názvem kosmické počasí.
