Bojovali za impérium: Jak vypadal nábor do britské armády za Velké války (2)

Velká Británie po staletí sázela na relativně málo početné ale profesionální ozbrojené síly. Když na počátku 20. století úředníci vyzvali Brity k dobrovolnému vstupu do armády, zájem překročil všechna očekávání. Téměř polovinu dobrovolných rekrutů bylo ale nutné odmítnout - většinou ze zdravotních důvodů. 

Předchozí část: Bojovali za impérium: Jak vypadal nábor do britské armády za Velké války (1)

Ani nyní se však vláda k povinným odvodům neodhodlala. Odradilo ji varování ministra školství Arthura Hendersona, že mnoho mužů odmítne sloužit vlasti, na jejíž vládě se nemohou podílet (zkostnatělá legislativa upírala volební právo 40 % mužů nad 21 let). Labouristický ministr argumentoval i tím, že nespokojení dělníci budou povinnou vojenskou službu vnímat jen jako další omezení svých práv ze strany bohatých kapitalistů.

Po zvážení těchto skutečností došla vláda k názoru, že jediný účinný protiargument spočívá ve zdůraznění vážnosti situace. Armádní představitelé dostali za úkol přesvědčit odbory o kritickém nedostatku dobrovolníků – jestliže dělníci nebudou bojovat, Británie prohraje válku a dost možná i zanikne.

Nátlak na svědomí 

V přechodném období se lord Derby pokusil prověřit, zda bude branná povinnost opravdu nezbytná. Takzvaný Derbyho plán z podzimu 1915 bývá někdy označován jako odvod na základě vlastního svědomí. Náboráři si v jednotlivých hrabstvích najali agitátory z řad bývalých politiků, válečných veteránů nebo otců vojáků ve službě. Tito lobbisté pak navštěvovali muže, kteří se do armády dosud nepřihlásili, a vyzývali je k veřejnému prohlášení, zda se hodlají do služby vlasti zapojit. Když úřady zveřejnily zásady Derbyho plánu, mnozí muži raději sami přišli do náborových kanceláří, aby se vyhnuli nátlaku. Ti, co agitátorům ochotu nechat se naverbovat přislíbili, se měli dostavit do 48 hodin.

Průzkum skončil v prosinci 1915 a identifikoval 318 000 potenciálních vojáků, nicméně 38 % svobodných a 54 % ženatých mužů veřejně odmítlo narukovat. Jako jediná cesta, jak zajistit dostatek personálu, se tedy definitivně ukázaly povinné odvody. Vláda i přes odpor části poslanců vydala v lednu 1916 zákon o všeobecné branné povinnosti s platností od března téhož roku.

Stanovil, že muži mezi 18 a 41 lety věku mohou být povoláni do služby, nejsou-li ženatí, ovdovělí a zároveň pečující o děti, duchovní, zaměstnanci Royal Navy či pracující v některém z výslovně uvedených zaměstnání. V květnu 1916 další zákon do branné povinnosti zahrnul i ženaté muže a třetí norma z dubna 1918 posunula horní věkovou hranici na 50 let (v případě nedostatku mužstva až na 56). Třebaže Irsko tehdy tvořilo součást Spojeného království, na jeho obyvatelstvo se branná povinnost nevztahovala. 

Revolta proti službě 

Lékaři rozdělovali brance do tříd označených písmeny A, B a C. Nejlepší kondici se těšila první skupina, jejíž příslušníci byli schopni služby v první linii. Do zákopů se dostávala také část členů záložní skupiny B, u „céčka“ se pro odvedence hledaly jiné způsoby uplatnění. Hendersonovy obavy se záhy ukázaly jako opodstatněné a do července 1916 se 30 % povolanců – tedy asi 93 000 mužů – odmítlo na úřady dostavit. Ačkoliv většinou nepředpokládali, že by se vojenské službě dokázali vyhnout, snažili se alespoň vyjádřit svůj nesouhlas.

Pokud některý muž nebo jeho zaměstnavatel chtěl požádat o výjimku (ze zdravotních či rodinných důvodů, kvůli práci v národním zájmu nebo protiválečnému přesvědčení), mohl se obrátit na speciální tribunál. Jen do konce června se k tomu kroku odhodlalo přes 748 000 Britů, avšak úředníci se s nimi zpravidla nepárali – kupříkladu v Yorku jeden případ posuzovali v průměru 11 minut a v londýnském Paddingtonu dokonce jen 120 vteřin. Drtivá většina Britů se branné povinnosti přece jen nakonec podvolila.

Mnoha váhajícím úředníci udělili alespoň dočasný odklad v délce několika týdnů či měsíců a kupříkladu do května 1917 se trvalého či dočasného osvobození od vojenské služby dočkalo 1,8 milionu mužů. Pouze 2 % osob, které se proti odvodu odvolávaly, na svém právu nenarukovat bezpodmínečně trvala. Asi 7 000 z nich stát přidělil nebojové povinnosti a tři tisícovky putovaly do pracovních táborů. Kolem 6 000 Britů skončilo ve vězení a několik desítek nejzatvrzelejších tribunály dokonce formálně odsoudily k smrti, aby je obratem omilostnily a nejvyšší trest nahradily nucenými pracemi. 

Pět milionů mužů 

Významným krokem k legitimizaci povinné vojenské služby v očích veřejnosti se v únoru 1918 stalo rozšíření volebního práva na všechny muže starší 21 let. Zároveň však politici zrušili odklady z pracovních důvodů pro mladíky ve věku 18–23 let a vzhledem k akutnímu nedostatku mužstva armáda v březnu 1918 porušila i další pravidlo. Zatímco dosud Britové udržovali brance mladší 19 let v bezpečí týlu, nyní na frontu putovali už chlapci od věku 18 let a šesti měsíců.

Přes všechny potíže umožnily odvody britské generalitě konečně navýšit počty vojáků na potřebnou úroveň, díky čemuž mohla už v první polovině roku 1916 do francouzských přístavů připlouvat jedna loď s mužstvem za druhou a do konce června stoupl počet vojáků Jeho Veličenstva na kontinentu na 660 000. Tito muži oplývali statečností, ale před vyplutím absolvovali nedostatečný výcvik a ve srovnání s francouzskými veterány působili někdy až dětsky naivně.

TIP: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády (1)

Teprve krvavé bitvy jim dodaly potřebné zkušenosti a učinily z nich obávané a houževnaté protivníky. Ačkoliv se přesné údaje v pramenech liší, do listopadu 1918 oblékl uniformu zhruba každý čtvrtý Brit mužského pohlaví. Celkem šlo o více než pět milionů osob, z nichž asi 2,67 milionu vstoupilo do armády dobrovolně a 2,77 milionu na základě odvodů.