Boj o výšiny za druhé světové války: Císařští obránci sopky Suribači
V průběhu druhé světové války se odehrála celá řada velkých i malých bitev, jejichž ústředním bodem byla takticky významná hora nebo výšina. Obrana takových míst, jakož i útok na ně mají přitom řadu specifik, která narůstají zejména s rostoucí nadmořskou výškou
Na začátku roku 1945 již jen málokdo pochyboval o japonské porážce, nicméně cesta k mateřským ostrovům byla ještě dlouhá. Základní strategie se příliš nezměnila od začátku války – začínala obsazením vybraných ostrovů, vybudováním letiště a pokračovala postupem na další ostrovy až do doby, kdy letadla budou moci zasáhnout japonské území.
Iwodžima na mušce
Jeden z klíčových cílů představovala Iwodžima, vulkanický ostrov, jemuž vévodí vyhaslá sopka Suribači. Velitel tamní japonské posádky generálporučík Tadamiči Kuribajaši si byl vědom své bezvýchodné situace, a proto se rozhodl alespoň způsobit Američanům co největší škody. Z předchozích bitev se poučil v tom, že jedinou šancí na přežití je zakopat každou zbraň a vojáka pod zem, kde přežijí mohutné námořní ostřelování a nálety palubního letectva.
Celý ostrov včetně vyhaslé sopky proto nechal prokopat desítkami kilometrů tunelů a zamaskovat je tak, že palebná postavení byla prakticky neviditelná. Vojáci mohli rychle měnit své pozice a stahovat se ze ztracených úseků. Bylo výslovně zakázáno provádět čelní útoky, překvapivá palba měla být vedena ze skrytých míst na vzdálenost pouhých desítek metrů.
Proti drtivé převaze
I když Američané disponovali desítkami válečných lodí s nejtěžšími děly a stovkami letounů, k obsazení ostrova musela nastoupit pěchota, která za cenu těžkých ztrát pomocí plamenometů a náloží ničila zjištěné bunkry a střelecká postavení. Útočníci věděli, že palba naslepo je neúčiná, a proto byli na válečné lodě přiděleni zkušení důstojníci námořní pěchoty pro koordinaci palby.
Stejnou praxi převzalo i palubní letectvo pro řízení útoků na skryté cíle. Ani zdrcující početní a technická převaha ale neměla na pozemní boje v náročném terénu Suribači významný vliv. Pěchota ničila jednotlivá postavení a tam, kde to bylo jen trochu možné, ji podporovaly střední tanky, sloužící jako mobilní dělostřelecké pozice.
Na noc museli Američané postup zastavit a dočasně se zakopat, čehož využili obránci k ostřelování vyloďovacích pláží z děl a minometů a k rychlým výpadům malých skupinek, majících za cíl nenechat unavené námořní pěšáky ani chvíli v klidu. V noci nebylo možné vést odvetnou palbu s přesností, jež by vyloučila ohrožení vlastních vojáků, a tak museli Američané vyčkat do svítání, kdy se zase situace obrátila.
Odříznutí obránci postupně slábli, přesto ale první americká jednotka pronikla na vrchol až pátý den po vylodění. Obránci svedli heroický boj a ukázali, že díky rozsáhlým obranným postavením a výbornému maskování dokážou odolávat i tak zdrcující převaze, jakou měly americké ozbrojené síly v Pacifiku začátkem roku 1945.
