Boj o výšiny za druhé světové války: Americko-japonská bitva o Krvavý hřeben

V historii válek mnohokrát zvítězil ten, kdo včas obsadil vyvýšený terén a donutil tak svého nepřítele útočit do kopce. Dobrá pozice však nebyla zárukou úspěchu, protože kvalitně vycvičené jednotky se zkušenými veliteli dokázaly i za nepříznivých podmínek zvítězit, například díky využití zdánlivě neprůchodných cest.

Hory a kopce zpravidla neumožňují přesuny hlavních sil nebo většího množství těžké techniky, což ale neznamená, že by pro útočící armádu neměly taktickou důležitost. Jejich dobytí a obsazení je často nezbytné z důvodu ochrany křídel primárního směru útoku, ve snaze vpadnout nepříteli do týla nebo kvůli poskytnutí krycí palby hlavním silám.

Naopak obráncům poskytuje výšina taktickou výhodu tím, že z ní mají dobrý přehled o dění v terénu pod sebou a mohou využít mnohdy strmých svahů coby těžkých překážek pro obrněnou a dělostřeleckou techniku.

Obranné pozice se v ideálním případě rozmisťovaly tak, že na straně kopce směrem k nepříteli se budovaly předsunuté pozice a pozorovatelny, zatímco hlavní bojová linie zahrnující také těžké zbraně a dělostřelectvo se nacházela na odvrácené straně výšiny. Tam také zůstávala značná část bránícího útvaru coby rezerva, připravená k provádění protiútoků. Tolik strohé poučky z dobových taktických příruček. Jak ale vypadal skutečný boj o klíčové hory a kopce? 

Bitva o Krvavý hřeben

Začátkem války měla americká námořní pěchota do skvěle vybaveného a vycvičeného sboru, jímž se stala během tažení Tichomořím, ještě poměrně daleko. Když se v srpnu 1942 vylodila na Guadalcanalu, měli vojáci k dispozici opakovací pušky a vodou chlazené kulomety, příliš těžkopádné pro přesun džunglí. Situaci ale zachraňovali agresivní velitelé, kteří se po obsazení Hendersonova letiště museli rychle učit bojovat proti Japoncům zběhlým ve střetech v džungli.

V září již Američanům značně „teklo do bot“ – Japonci se je snažili vyčerpat neustálým ostřelováním letiště z lodních děl a nočními nálety. Asi tři kilometry jižně od letiště se přitom z džungle vypínal kopec, jehož majitel z něj mohl ovládat široké okolí. Tento takticky významný bod obsadilo 700 příslušníků přepadového a výsadkového praporu pod velením podplukovníka Merritta Edsona, který využil všechny výhody terénu do krajnosti.

Nepřítel přijde v noci

Vojáci se dobře zakopali a vytvořili tak hluboce členěnou obrannou linii s kulomety, pokrývající křížovou palbou celé předpolí, vyčištěné od vegetace. Před zákopy vyrostly zátarasy z ostnatého i obyčejného drátu a v týlu vojáci vyznačili přístupové cesty, s nimiž se seznámili velitelé záložních jednotek. V okolí letiště se nacházely 105mm houfnice, jež mohly svou palbou pokrýt celé předpolí, proto k nim byli z hory vysláni důstojníci, kteří v mapách přesně zaměřili vlastní pozice a zorganizovali spojení svého štábu s předsunutými pozorovateli.

Jelikož se dalo předpokládat, že Japonci zaútočí v noci, nachystali si obránci dostatečné množství světlic, aby neztratili klíčový přehled o dění na bojišti. Všechny tyto přípravy se vyplatily, když se v nedaleké džungli začaly 12. září po setmění připravovat k útoku japonské prapory generálmajora Kjotake Kawagučiho. Ten považoval nadcházející boj za snadné vítězství, nicméně ve tmě brzy ztratil přehled o podřízených jednotkách a koordinovaný útok se rozpadl.

Americká škola válčení

Po ostřelování hřebene z válečných lodí japonská pěchota vyrazila za deště do kopce, kde ale uvázla v křížové palbě pěchotních zbraní, a několikrát se musela stáhnout. Americké houfnice rozbíjely proudy císařské pěchoty v jejích nástupištích a spolu s minomety vedly podpůrnou palbu těsně před obranná postavení svých spolubojovníků. Až za rozednění se útočníci stáhli zpět do džungle, nad niž ale okamžitě vzlétla americká letadla, a střílela na vše, co se pohnulo.

Američané během dne přisunuli zásoby a trochu si odpočinuli, protože všichni očekávali pokračování útoku následující noci. Obě strany zvolily stejnou taktiku jako při předešlé akci, což vedlo k japonské porážce. Asi dva tisíce císařských vojáků opět vyrazily do kopce proti obráncům, kteří přežili námořní ostřelování ve svých okopech, a útočníky opakovaně odrazili a zmasakrovali palbou dělostřelectva a kulometů. Japonskému generálovi se řízení bitvy zcela vymklo z rukou, v temné džungli ztratil přehled o postavení svých jednotek, a tak jeho vojáci umírali v nekoordinovaných čelních útocích.

Američané na tom byli podstatně lépe díky výborné součinnosti velitelů pěchoty s dělostřelectvem a pružnému velení na všech stupních. Ráno opět vzlétla americká letadla a Japonci se začali z oblasti stahovat. Naštěstí pro ně neměli Američané dostatek záloh k jejich pronásledování. I tak desítky ustupujících Japonců umíraly v džungli na vyčerpání a utrpěná zranění.

TIP: Spojenecká vylodění v Pacifiku: Taktika žabích skoků

Obě strany si z této bitvy odnesly ponaučení. Japonci poprvé utrpěli významnou porážku v pozemním boji a přesvědčili se o tom, že jen odvaha proti dobře zorganizované obraně nestačí. Američané se museli naučit bojovat v noci v nepřehledné džungli, udržovat spojení a připravit podrobné plány dělostřelecké a letecké podpory, což se jim v dalších střetech mnohokrát osvědčilo.