Bohatým bral, chudým taky: Na konci zlodějské kariéry čekala Jana Rasa gilotina

Přišel na svět v pohoří Taunus do rodiny pohodného Bücklera a byl pokřtěn jménem Johann. Už od malička však věděl, že rasovina není pro něj. Rozdíly v sociálních vrstvách však tehdy byly propastné a pro kmána nebylo cesty, jak se stát pánem. Jeník se však o to pokusil a jako způsob si zvolil zločin.

Vlastní cestou

Poprvé se po jeho stopě strážci zákona vydali v Kirnu roku 1795, když se dopustil krádeže. Zákon už svíral kolem Jeníka svou okovanou pěst, mladý lupič si však proboural únikovou cestu skrze půdu a po střechách zmizel do noci. Dá se říct, že ražení vlastní cesty se stalo osudem jeho krátkého života. Stejně tak neochota smířit se s osudem prostého člověka.

Schinderhannes se ve svých loupežnických eskapádách zaměřoval především na Francouze a to v době, kdy říši ohrožovaly revoluční francouzské armády. A tak si vysloužil u německých obyvatel pověst neohroženého zbojníka bez bázně a hany, který bohatým bere a chudým dává. Nijak nevadilo, že chudým bral taky, bylo-li co, a dával tak maximálně úplatky četníkům a hodnostářům. Jeho sláva se šířila dál a jeho banda rostla každým dnem. Hlásili se k ní pobudové, vandráci, zloději a zběhové. Jeník si pečlivě vybíral ty nejschopnější, nejneohroženější a nejvychytralejší z nich. Nepodceňoval ani zázemí a v každém kraji, kde působil, si budoval rozsáhlou síť podporovatelů, překupníků a informátorů.

Armáda lumpů

Úspěch a sláva stouply Jeníkovi do hlavy. Ze zabavených látek, které nakradl kupcům, nechal sobě a svým mužům zhotovit uniformy a svoji bandu vedl jako malou vojenskou jednotku. Pořádal bály a slavnosti, na které zval místní hodnostáře, které si zavazoval hodnotnými dary. Choval se jako pán – a svým způsobem se na kratičko jedním z „vyvolených“ vlastně stal. Taková drzost nemohla mít dlouhého trvání. Smyčka se začala opět nepříjemně stahovat, Jeník byl dokonce několikrát chycen a i když se mu pokaždé podařilo před oprátkou upláchnout, pochopil, že jeho pánování musí mít svůj konec.

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Rozhodl se spasit narukováním k rakouskému vojsku. Uvažoval, že mezi tisíci bezejmenných mužů armády se jeden psanec snadno ztratí. Pseudonym Jakob Schweikart ho však neochránil. Jak už to bývá u těch, co se paktují se zločinci, byl při odvodu zrazen jedním ze svých a musel znova utíkat. Své štěstí ale vyčerpal. Náhodou na něj natrefila hlídka a vrátila jej zpátky do rukou jeho lovčích. Ačkoliv se ze všech sil snažil spolupracovat s německými vyšetřovateli, byl vydán Francouzům, kteří k Jeníkovi hořeli odhodlanou nenávistí.

Alespoň na krátký čas se mu však splnilo, co si předsevzal: vymanit se z okovů bídy a předurčení rasova syna a vlastním přičiněním se stát „někým“. I ze světa sešel po vzoru šlechty té doby. Život lupiče Schinderhannese totiž ukončil tehdy tak módní vynález z dílny francouzského lékaře Guilottina.