Bitva u Kurska ve vzpomínkách účastníků (6): Savelij Černyšov, hrdina od Prochorovky
Epického střetu u Kurska se na obou stranách zúčastnily statisíce vojáků, kterým válečný osud připravil ty nejtvrdší zkoušky. Mnozí v nich obstáli a zařadili se tak mezi hrdiny, jejichž příběhy fascinují dodnes
Pro Savelije Iljiče Černyšova (1919–?) znamenala bitva u Kurska návrat domů, neboť pocházel z Rylského rajonu ležícího v Kurské oblasti. Jako mladík hltal knihy a filmy o občanské válce a zhlédl se v Čapajevovi, Vorošilovovi a Buďonném. Jejich příběhy přispěly k Savelijovu rozhodnutí vstoupit do armády. V roce 1939 absolvoval Moskevskou dělostřeleckou školu, načež ho nadřízení přidělili ke 183. střelecké divizi. Poprvé zasáhl do bojů v červenci 1941, následujícího roku byl jmenován velitelem 3. praporu 623. dělostřeleckého pluku, s nímž absolvoval řadu bitev.
Kanonýr od Prochorovky
U Kurska se Černyšovovy baterie 76mm děl opakovaně střetly s německými obrněnci. Nejživější vzpomínky si Savelij uchoval na střet u Prochorovky z 12. července 1943: „Měli jsme držet pozice, bojovat do posledního dechu a nedovolit Němcům obsadit vesnici. Nechal jsem rozmístit kanony za železničním náspem na levém křídle. Kolem 8.30 se objevil nepřítel a brzo celé pole pokrývaly tanky. Jely přímo na nás.
Zahájili jsme palbu na spodní část korby nebo příklopy. Když střelec umístil záměrný kříž přesně, střela nemohla minout – nemusel dělat opravu vlevo ani vpravo. Děla dokázala vypálit pětadvacetkrát za minutu a naštěstí měla zaměřovač i pro přímou střelbu, díky čemuž jsme mohli pálit proti tankům.“
Operace bez narkózy
V závěrečné fázi konfliktu bojoval Černyšov na území Polska, Československa i Německa. V červenci 1944 zasáhl jeho stanoviště granát a střepina trefila kapitána do hlavy. Přežil, ale nemohl mluvit ani hýbat pravou polovinou těla. V polní nemocnici mu kus oceli z lebky vyoperovali bez umrtvení – buď kvůli nedostatku anestetik, nebo kvůli obavám, že by se z narkózy neprobudil.
Černyšov byl dekorován dvacítkou vyznamenání včetně dvou Řádů Rudého praporu, třemi Řády Vlastenecké války, Řádem Rudé hvězdy nebo Řádem Alexandra Něvského. Roku 1945 mu Edvard Beneš udělil Dukelskou pamětní medaili. Zkušený dělostřelec zůstal v armádě do roku 1957 a do výslužby odcházel coby podplukovník. Pracoval ve školství jako učitel civilní obrany a mnoho let vykonával funkci asistenta prvního místopředsedy výkonného výboru Kurské oblasti. Podle dostupných informací žije v Kursku dodnes.
