Bitva u Imdžinu: Nejkrvavější střet britské armády od druhé světové války

Na jaře 1951 se mohlo na první pohled zdát, že válka v Koreji ustrnula po dramatických zvratech předchozího půlroku na mrtvém bodě. Po vpádu Severokorejců za 38. rovnoběžku musely síly Jihu postupně doplňované vojsky OSN ustoupit až k Pusanu. Následně však spojenci převzali iniciativu a probíjeli se na sever, k čemuž přispělo i úspěšné vylodění u Inčchonu v září. Nakonec se jejich postup zastavil až na řece Jalu, kde na ně v prosinci nečekaně zaútočily statisíce čínských „dobrovolníků“, kteří je opět přinutili ustoupit na jih. 

Zima ani předjaří 1951 už tolik zásadních momentů nepřinesly. Číňané sice nakrátko znovu získali Soul, ale tentokrát se fronta nezhroutila. Již v březnu zatlačila vojska OSN protivníka zpět a hlavní město Jihu osvobodila. Spojenci se poté rozhodli vytvořit severně od Soulu nárazníkové pásmo a uchránit jej dalších válečných hrůz. Klíčovým obranným postavením linie Kansas se za této situace měly stát pahorky na březích řeky Imdžin. Právě tudy totiž vedly k Soulu důležité komunikace: silnice 5Y a 11. Na linii zatím vládl klid, byl však jen zdánlivý… 

Dárek pro Maa

Číňané se nehodlali se situací smířit a východisko z dočasného patu spatřovali jedině v úplném vítězství a ovládnutí poloostrova. Velitel čínských „dobrovolníků“ i severokorejských jednotek generál Pcheng Te-chuaj připravil novou, takzvanou „pátou“ ofenzivu a dobytí Soulu slíbil Mao Ce-tungovi jako dárek k 1. máji. Aby svému slibu dostál, rozmístil Pcheng na frontě tři skupiny čínských armád o síle 57 divizí a 18 reorganizovaných divizí Severokorejců. Celkově šlo o 700 000 mužů, ovšem s nedostatkem těžké výzbroje. Na svém pravém křídle plánoval generál udeřit 19. skupinou armád a přímo v místě, kudy na Soul směřovaly obě silnice, měla překročit Imdžin 63. armáda, složená ze tří divizí (27 000 mužů), jíž velel generál Jang Te-č‘. 

Čínskému přívalu měly na řece čelit mnohem menší síly. Od začátku dubna tu v sestavě 3. americké divize stála na 19 km široké frontě britská 29. samostatná pěší brigáda, tvořená 1. praporem Gloucestershirského pluku (takzvaní Glosters), 1. praporem Northumberlandských fyzilírů, 1. praporem Královských ulsterských střelců a belgickým praporem, do nějž byl začleněn i lucemburský kontingent OSN. Bojovou podporu brigádní pěchotě poskytovaly tanky Centurion eskadrony C z 8. pluku Královských irských husarů, 25liberní (87,6mm) děla 45. pluku polního dělostřelectva a 4,2palcové (107mm) 170. samostatné minometné baterie.

Celkem se pod velením brigádního generála Thomase Brodieho shromáždilo asi 4 000 profesionálních vojáků a záložníků, kteří se už s Číňany v předchozích měsících utkali. Pouhé čtyři prapory nemohly obsadit linii souvisle, a proto se Britové soustředili na obranu výšin jižně od řeky, zatímco belgický prapor zůstal vysunutý na jejím severním břehu, kde držel kótu 194. Za jiných okolností by tak rozsáhlý úsek musela bránit celá divize, ale velení amerického I. sboru považovalo tuto část fronty za klidnou. Nikdo netušil, že nepřítel zde má převahu takřka 7:1,a tak prozatím nedošlo ani k důkladnějšímu opevnění nebo zaminování britských pozic.

Nepřítel překračuje řeku

Nepřítel zaútočil v noci 22. dubna 1951, kdy se pěchota čínské 187. divize začala brodit přes široké koryto řeky. Jako první se s ní ve 22.00 utkala předsunutá 17členná hlídka roty C Glosters. Britové sice způsobili útočníkům ztráty, početní převaha nepřítele ale byla příliš veliká. Kolem 23.30 donutil nedostatek munice hlídku k ústupu. 

Od třetí hodiny ranní 23. dubna musela rota A, držící postavení na výšině označované jako Castle Hill, odrážet zuřivé čínské útoky stejně jako sousední rota D. Po více než čtyřech hodinách boje nepřítel rotu A z výhodného postavení na výšině vytlačil. Protože odtud mohly čínské kulomety ovládat široké okolí, zahájili Britové ihned protiútok. Nadporučík Philip Curtis s hrstkou mužů se i přes své zranění dvakrát pokusil pozici dobýt zpět a podařilo se mu zničit kulometné hnízdo granátem, načež však padl. Za svou neobyčejnou odvahu byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem.

Po pádu pozice Castle Hill se i postavení roty D stalo neudržitelným a stejně jako rota A, z níž kolem 8.30 zůstal jen jeden zraněný důstojník a 53 mužů, se musela stáhnout na kótu 235 západně od vesnice Solma-Ri. Kóta měla už brzy vejít do historie pod novým jménem Gloster Hill. Severovýchodně od ní zaujala rota B obranu na kótě 314 a v sedle mezi těmito dvěma pahorky se narychlo zakopávali muži z roty C. Za denního světla masové útoky čínské pěchoty ustaly, neboť 187. divize utrpěla těžké ztráty a musela být vystřídána. To sice dávalo Britům šanci také přeskupit síly a oddechnout si, ale faktem zůstávalo, že Glosters se nyní ocitli prakticky obklíčeni.

Belgičané v úzkých

Dál na východ, proti proudu řeky, v tutéž dobu čínský předvoj 188. divize díky předchozímu důkladnému průzkumu snadno obešel postavení Belgičanů podplukovníka Alberta Crahaye a postupoval ke dvěma mostům, které byly pro obránce životně důležité. Belgickému praporu v tu chvíli reálně hrozilo, že bude na severním břehu Imdžinu úplně odříznut od zbytku brigády. Obranu mostů měl sice zajistit prapor Královských ulsterských střelců, ten ale nedokázal sám těžkému úkolu dostát a jeho roty sváděly s mnohonásobnou přesilou nerovný boj. 

Velkou výhodu pro vojska OSN představovala téměř absolutní vzdušná nadvláda nad bojištěm. Díky ní přibily ranní údery amerického bitevního letectva útočící Číňany k zemi a umožnily tak ulsterským střelcům obsadit a na čas i udržet důležitou kótu 257, z níž mohli ovládat přístupy k mostům, a hlavně krýt přesun jednotek po silnici č. 11. Za této situace si tedy mohl belgický prapor konečně probojovat cestu za řeku.

Kruhová obrana kóty 235

O mnoho lépe se nevedlo ani Northumberlandským fyzilírům. Také oni se museli před postupujícím nepřítelem za boje stáhnout z původních postavení a směřovat do oblasti jihovýchodně od řeky, kde se mělo jádro sil 29. brigády znovu zformovat a zastavit postup 188. divize. Tím, že se Číňanům mezitím podařilo opanovat kótu 675 zvanou Kamak-San, však došlo jednak k tomu, že děla 45. pluku musela ve spěchu opustit dosavadní výhodná postavení, ale především k faktickému roztržení brigádních sil na dvě části. Gloucestershirský prapor zůstal západně od Kamak-Sanu zcela osamocen.

Hodinu před půlnocí 23. dubna Číňané obnovili svůj útok na pozice Glosters a vrhli čerstvé síly 189. divize na kótu 314. Muži z roty B v čele s majorem Edgarem Hardingem chvílemi čelili přesile až 18:1! Dokázali odrazit celkem šest útoků, poslední z nich i za tu cenu, že přivolali dělostřeleckou palbu přímo na své pozice, sedmé vlně však neodolali. Asi v 8.10 ráno se poslední z nich stáhli na kótu 235, kde už se nacházelo velitelství praporu se zbytky rot A, C a D a 170. minometnou baterií. 

Vzhledem k tomu, že tato pozice byla klíčová pro udržení celé linie Kansas, obdržel velitel praporu podplukovník James Carne rozkaz, držet ji co možná nejdéle. Na pomoc mu sice vyrazily posily zahrnující tanky 8. pluku Královských irských husarů, záložní rotu Glosters, a dokonce filipínské jednotky, postup obrněné kolony však kolem 15. hodiny uvázl v úzké rokli sotva dva kilometry od obránců kóty 235. Číňané zde na tanky nastražili léčku a zaútočili pomocí přísavných min. Tankisté museli z kulometů navzájem ostřelovat korby svých vozidel, aby fanatické útočníky smetli, přesto husaři nakonec přišli o několik strojů a stáhli se. Nešťastným Glosters tak bylo souzeno strávit na kopci další krušnou noc.

„Podmínky byly zlé. Neměli jsme jídlo, ale to nám až tak nevadilo. Nejvíc chyběla voda a střelivo. Poslali jsme skupinu mužů k našim vozidlům, která byla zaparkovaná pod kopcem. Pobrali, co se dalo, a utíkali zpátky,“ vzpomínal na průběh bojů tehdy 19letý svobodník Tommy Clough ze 170. minometné baterie.

„Všechno kromě ústupu!“

V časných hodinách 25. dubna zahájili čínští vojáci další útok. Glosters už neměli víc než 400–450 mužů. Chyběla jim munice, a i když je stále podporovala děla 45. pluku, početní převaha nepřítele byla zdrcující. Během noci vrcholek kopce dokonce nakrátko obsadili Číňané, ale odvážný protiútok vedený kapitánem Anthonym Farrar-Hockleym jej dokázal získat zpět. Kapitán přitom využil lsti. Číňané stále ještě používali k předávání rozkazů polnice. Aby jejich komunikaci zmátl, nařídil prapornímu trubači Philipu Bussovi začít troubit také. Když se udivený Buss zeptal, jaký signál to má být, dostal lakonickou odpověď: „Všechno kromě ústupu!“ Zuřivý boj pokračoval až do devíti hodin ráno, kdy americké letouny F-80 zasypaly útočníky napalmovými pumami. 

„I když to byl brilantní úder, bylo hrozné cítit hořící napalm a slyšet ten nářek. Vlastně jsem ty Číňany litoval, protože šlo o strašlivou zbraň,“ vybavoval si dramatické okamžiky i po letech Tommy Clough. Nálet opět dopřál Glosters trochu oddechu, všem ale bylo jasné, že se blíží konec. Přesto si udržovali vysokou morálku, na čemž měl nemalou zásluhu jejich velitel: „Během bitvy projevil podplukovník Carne naprostou lhostejnost vůči vlastní bezpečnosti, a bez ohledu na palbu těžkých minometů a kulometů se stále pohyboval po celém perimetru praporu, což v jeho mužích vzbuzovalo důvěru a vůli vzdorovat,“ bude o pár let později stát v návrhu na udělení Viktoriina kříže tomu to houževnatému důstojníkovi z Cornwallu. 

Během dopoledne 25. dubna vydal velitel I. sboru rozkaz, aby 29. brigáda ustoupila na jih. Otřesení fyzilíři, ulsterští střelci i Belgičané, kteří už třetí den odolávali útokům čínské 188. divize, se začali stahovat po silnici č. 11 pod krycí palbou tanků Královských irských husarů. Odnášeli s sebou i raněné, které nakládali na pancíře centurionů. 

Ani ústup se ale neobešel beze ztrát. Zranění utrpěl například i velitel belgického praporu pod plukovník Crahay a musel být evakuován do nemocnice v Japonsku. Jako poslední dosáhla nové obranné linie Delta, přibližně 15 km jižně od řeky Imdžin, rota B od ulsterských střelců, která tvořila zadní voj. Většina 29. brigády tím byla zachráněna. Na bojišti zůstali jen zcela obklíčení Glosters.

Probít se, či kapitulovat?

Jelikož všechny pokusy vyprostit Glosters selhaly, nechal generál Brodie na Carneově rozhodnutí, zda se pokusí probít, nebo složí zbraně. Carne nařídil těm ze svých mužů, kteří ještě měli sílu se o průnik pokusit, aby se rozdělili do malých skupin a vyrazili na vlastní pěst k liniím OSN. Sám zůstal se zraněnými a vyčerpanými na pahorku. 

O únik z obklíčení se pokusilo asi 140 vojáků pod velením kapitána Mika Harveye z roty D. Téměř dvě třetiny jich však do cíle nedorazily. Způsobilo to jednak pronásledování ze strany všudypřítomných Číňanů, ale bohužel i palba z vlastních řad po přiblížení se k americkým liniím. Jen 46 mužů se nakonec dostalo do bezpečí. Prapor Glosters tak mohl shromáždit v týlu pouze 217 vojáků. Dalších 522, z toho 180 raněných, upadlo do zajetí a 59 zahynulo přímo v boji. Ze zajatců později 36 nepřežilo kruté zacházení a otřesné podmínky panující v severokorejských táborech. Poručíka Terence Waterse za jeho příkladné chování v zajetí dokonce posmrtně vyznamenali Jiřího křížem. Ostatní muži včetně svobodníka Clougha strávili v táborech více než dva roky. Vlast je po návratu přivítala jako hrdiny. 

Ofenziva na řece Imdžin byla nesmírně krvavá pro obě strany. Devětadvacátá samostatná brigáda ztratila celkem 1 091 mužů, tedy asi čtvrtinu svého stavu. Odpor Britů však umožnil přeskupit síly OSN, vytvořit novou obrannou linii a fakticky zabránil Číňanům ve znovudobytí Soulu. Ti také utrpěli mnohem vyšší ztráty: přesná čísla nejsou známá, některé odhady ale mluví o více než 15 000 mrtvých a raněných čínských „dobrovolníků“. Mnoho důstojníků a vojáků, a to nejen z řad Glosters, bylo později oceněno vysokými britskými vyznamenáními. Gloucestershirský prapor, 170. minometná baterie a belgický pra por navíc obdržely Presidential Unit Citation, nejvyšší ocenění udělované prezidentem USA za statečnost bojovým jednotkám.

Nová fáze války

Bitva jako by předznamenala definitivní konec mobilní fáze korejské války. Během několika týdnů dokázala vojska OSN ztracené pozice dobýt zpět, a to včetně kóty 235, na počest statečných Britů později pojmenované Gloster Hill. Frontovou linii se pak podařilo stabilizovat severně od 38. rovnoběžky. Tento fakt společně se strategickým bombardováním Severní Koreje a důsledným prováděním její námořní blokády způsobil, že v červnu 1951 sovětští představitelé poprvé západním vládám naznačili, že jsou ochotni hledat mírové řešení konfliktu. Číňané a Severokorejci tak v červenci 1951 poprvé zasedli s koalicí OSN k mírovým jednáním. Rozdělený poloostrov ale čekaly ještě dva roky tvrdých bojů, než 27. července 1953 konečně došlo k uzavření dohody o příměří.