Bitva o klíčový most na Dunaji: Rumunská ofenziva u Flămândy

Bitva u Tutrakanu (2.–6. září 1916) mezi Rumuny na jedné a spojenými německo-bulharskými vojsky je dnes prakticky neznámá. Počtem nasazených jednotek i ztrátami zůstává ve stínu střetnutí na ostatních frontách světové války a rumunská porážka nepřinesla ani zásadní strategický efekt – poměr sil se nijak výrazně nezměnil. Citelný zásah ale utrpěla morálka královských vojáků a také odhodlání národa pokračovat v boji. Klesla i důvěra v generály, což si muži na nejvyšších místech dobře uvědomovali, a brzy se v jejich hlavách zrodil ambiciózní plán, který měl vrátit armádě její pomalu se ztrácející prestiž. Jako nový cíl vybrali linii zákopů táhnoucí se podél hranice v severním Bulharsku. Frontu na obou stranách uzavírala přírodní hranice – na východě Černé moře a na západě řeka Dunaj. 

A právě její dolní tok se měl stát místem nového útoku. Zatímco první část rumunské armády podporovaná početnými ruskými jednotkami měla i nadále vyvíjet tlak po celé délce zákopové linie, druhá část by překročila Dunaj západně od fronty a překvapila nepřítele útokem zezadu. Přípravy tohoto smělého plánu se účastnil i generál Alexandru Averescu, jenž stanul v čele 3. armády, která měla po překročení řeky dosáhnout rychlého vítězství.

Největší armáda jednoho muže

Mnozí považovali generála Avereska za jednoho z nejlepších rumunských vojevůdců. Během své bohaté vojenské kariéry působil například jako vojenský atašé v Berlíně a později zastával dokonce post ministra války. Kariéru mu snad trochu brzdila jeho neoblíbenost u jiných důstojníků, podobné názory zastával také rumunský král Ferdinand I. 

Přesto na začátku války Averescu převzal velení 2. rumunské armády, aby se po porážce u Tutrakanu – i přes zmíněné osobní antipatie – stal velitelem 3. armády. Jednalo se o dosud největší uskupení, kterému kdy v Rumunsku velel jediný muž. Po přesunu některých jednotek z Transylvánie na jižní frontu mu podléhalo 186 praporů, což představovalo téměř polovinu veškerých mobilizovaných sil. 

Výchozím bodem pro celou operaci se stala malá vesnička Flămânda (zanikla v roce 1962), ležící na levém břehu Dunaje zhruba naproti bulharským obcím Riahovo, Babovo a Brašlen, u nichž mělo vzniknout předmostí k finálnímu útoku. K podpoře vojáků postupujících z Flămândy bylo vyčleněno i několik pobřežních dělostřeleckých baterií dislokovaných na břehu Dunaje v celkovém počtu 34 hlavní (z toho šest na jednom z ostrovů uprostřed řeky). Artilerii s kanony ráže 57 mm až 210 mm velel námořní důstojník Constantin Niculescu-Rizea.

Proti všem

Krátce po vstupu Rumunska do války převzal velení vojsk Centrálních mocností v Bulharsku německý polní maršál August von Mackensen, přezdívaný poslední husar. Tento strategicky velmi nadaný vojevůdce měl na povel uskupení složené z mnoha národů. Jádro armády tvořily bulharské jednotky, ale nezanedbatelné části fronty obsadily posily z Německa, Rakouska-Uherska a Turecka. 

Na dolním toku Dunaje, v místech plánované rumunské ofenzivy, ale Mackensen neměl nijak pevnou obrannou linii – přestože dostával pravidelná hlášení o pohybu nepřátelských sil, žádný rozkaz k přeskupení svých mužů nevydal. Německým průzkumným letkám neunikla velká koncentrace rumunských sil na jihu ani přesun obrovského množství materiálu pro vybudování pontonového mostu. Polní maršál mylně předpokládal, že se jedná o přípravu na obranu hlavního města. Zkušený velitel se tak dopustil chybného úsudku, který mohl mít zcela zásadní vliv na další vývoj bojů na bulharsko-rumunské frontě.

Pontonýři v akci

Operace začala 29. září 1916, zaburácela děla a první jednotky se chystaly k vylodění na bulharském břehu řeky. Připravovali se také ženisté, kteří měli co nejdříve zbudovat pontonový most. Dne 1. října ve 3.00 přeplulo Dunaj prvních 200 lodí s vojáky 10. pěší divize. Pod rouškou tmy a kryti vlastní artilerií začali budovat předmostí. V dopoledních hodinách se už na jižním břehu nacházela celá formace a na plavidlech se k nim začala přepravovat také 21. pěší divize. 

Po celý den neúnavně pracovali ženisté a důležitá pontonová spojnice mezi oběma břehy pomalu rostla. Jenže odpoledne se zhoršilo počasí a vlny v téměř kilometr širokém korytě velké řeky značně zpomalovaly jejich činnost. Navíc se ve vzduchu objevily první německé letouny, které shazovaly na pracující pontonýry bomby. Most dostal několik zásahů a také několik rumunských vojáků padlo či utrpělo zranění. Přesto se práce nezastavily a okolo 19.00 bylo spojení pro přesun hlavní části vojsk připraveno. Vyloděné divize mezitím obsadily několik vesniček a vytvořily zhruba 14 km široký odrazový můstek k dalšímu postupu.

Pozdravy od císařských

V noci přišla silná bouře, která rozvlnila Dunaj natolik, že pontonový most se na dvou místech zlomil. Ženisté se i v prudkém lijáku pustili do oprav a ráno mohla pěchota znovu postupovat. Vytrvalé deště však zvedly hladinu řeky, čehož využily lodě rakousko-uherské Dunajské flotily kapitána Karla Lucicha. Do oblasti rumunského útoku nejprve vpluly dva hlídkové čluny Viza a Barsch, oba spadající do nové třídy Wels. Poměrně moderní plavidla s vysokou rychlostí zahájila palbu ze svých čtyř škodováckých děl ráže  66 mm. 

Habsburští námořníci ale nemířili příliš přesně – lodě se navíc musely přiblížit na poměrně malou vzdálenost. Rumunské pobřežní baterie toho využily a zasypaly slabě pancéřované čluny salvou granátů. Rakousko-uherské čluny se musely dát na ústup. Vize se podařilo odplout bez větších škod, ale sesterská Barsch inkasovala několik zásahů. Nepřátelské granáty poškodily řízení a z 27 členů posádky tři padli a pět utrpělo zranění. 

Na jižním břehu zatím pěšáci rozšířili předmostí o dalších osm vesnic, a to bez větších ztrát, protože odpor nepřítele zůstával zanedbatelný. Přesto se celý útok začínal zadrhávat. Rumunským vojákům citelně chyběla podpora vlastních lodí. Osobní rozepře mezi královskými generály a jejich nerozhodnost způsobily, že plavidla zůstávala mimo operační prostor. Dokonce se objevují spekulace, že náčelník generálního štábu Ion Iliescu nenáviděl generála Avereska a u Flămândy mu „házel klacky pod nohy“. Vojákům 3. armády brzy začalo docházet, že pokud přijdou o nadvládu nad řekou, budou úplně odříznuti od posil, munice a materiálu. Morálka mužstva tak rychle upadala.

Další fiasko

Do hry navíc vstoupily rakousko-uherské monitory Bodrog a Körös, které disponovaly daleko silnějšími zbraněmi než hlídkové čluny. Obě plavidla nesla jako hlavní palubní výzbroj Kruppova 120mm děla, jejichž obsluhy cílily kromě samotného pontonového mostu také na rumunské vojáky na břehu. Situaci se opět pokusila zachránit královská artilerie, jejíž přesná střelba několikrát oba monitory zasáhla. Körös inkasoval dvanáct granátů a po ztrátě řízení najel na mělčinu, takže v boji pokračovat nemohl. Bodrog dopadl o poznání lépe (pět zásahů), přesto musel i on ustoupit. 

Rakušané i nadále pokračovali v pokusu pontonový most zničit a 3. října proti němu poslali starou služební loď naloženou výbušninami. Obsluhy pobřežních baterií se vyznamenaly i tentokrát a plavidlo včas rozstřílely. Tou dobou však už generál Averescu vydal rozkaz zastavit útočné operace a zahájit evakuaci vojáků zpět na vlastní břeh. Jeho snaha přesvědčit nadřízené o nutnosti udržet vybojované předmostí se minula účinkem. Navíc byl záhy převelen zpět do čela 2. armády, protože situace na severní frontě se vyvíjela v neprospěch rumunských sil.

Ofenziva u vesnice Flămânda (stejně jako celá kampaň v roce 1916) představovala totální selhání rumunské armády. Nejistota v provádění operací, ega generálů bojujících proti sobě a nešťastné změny ve velení vedly k další katastrofální porážce, již si královská armáda přivodila sama. A přitom měla vítězství na dosah. Vždyť německý maršál Mackensen na konci války prohlásil, že útok na dolním toku Dunaje měl potenciál změnit výsledek války.