Bílý klenot u Temže: Proč královský palác Whitehall zmizel z mapy Londýna?
Proč z velkolepého a rozlehlého Whitehallského paláce, který se v době své největší slávy, tedy v osmdesátých letech 17. století, rozkládal na území větším než královské sídlo ve Versailles, nezbylo téměř nic?
Londýnský skvost zmizel v nenávratnu. Je po něm ale pojmenována čtvrť Whitehall. Palác byl poskládán z několika bran, dlouhých galerií, obytných křídel, kanceláří sloužících potřebám státu, jídelen, kaplí, zahrad, odpočinkových a herních zákoutí, dvorků a nádvoří a podpůrných budov, které zajišťovaly chod tohoto okázalého místa určeného jen zrakům vyvolených. Ačkoliv na první pohled mohl působit dojmem náhodně rozmístěných budov, jeho pravé kouzlo a grandióznost se skrývaly v luxusně vybavených interiérech.
A potom přišel oheň
Temnou oblohu jarní noci osvětlují oranžové a rudé plameny šlehající vysoko nad hroutící se střechy kdysi bílého paláce. Žena v dlouhých těžkých šatech pošitých perlami běží zahradou a v ruce pevně svírá smotané plátno. Za ní se hroutí zdi a věže, nenávratně mizí jedna z chloub Londýna. Zcela vyčerpaná ztěžka dopadá do orosené trávy. V zapadlém koutě parku s kašnou a sloupovím si ze záhybů šatů vytřepává popel, poslední zbytek palácové výzdoby, která už zůstane jen ve vzpomínkách těch, komu se Whitehall stal domovem. Chvějícími se prsty rozbaluje plátno a přes slzy třpytící se jí v očích hledí na obraz, který v poslední chvíli před zkázou vyjmula ze zlatého rámu. Pohledem plným smutku a beznaděje klouže po krátkých a odhodlaných tazích štětce. Vítr k ní donesl kouř vonící navždy ztraceným časem, který ve stěnách palace prožila. Dřevo praská a pilíře se hroutí pod tíhou hořících soch, stropních kazet, trámů a podlah.
Svítání prvními nesmělými paprsky ozařuje doutnající ruiny a také výjev na plátně, který žena stále třímá v ruce: je na něm Whitehallský palác koupající se ve světle letního odpoledne. Po prašné cestě přijíždí kočár s koňmi, zahrady a parky pulsují životem a veselou hrou dvořanů. Tomu všemu je konec. Žena pokládá plátno do trávy a zaprášenou tvář obrací k místu, kde veselí, bezstarostnost, luxus a požitek vystřídal zmar, rozklad a spáleniště. Whitehallský palác shořel a s ním i všechno, co se v něm oné osudné noci z 10. na 11. dubna 1698 nacházelo.
Krásnější než králův Westminster!
Whitehallský palác byl od roku 1530 až do roku 1698 hlavní londýnskou rezidencí anglických panovníků. Dva požáry z let 1691 a 1698 tento skvost evropského věhlasu zcela zničily. Ale vraťme se do historie…
Ve 13. století se centrem vlády v Anglii stal palác ve Westminsteru. Budova zároveň sloužila jako královské sídlo už od roku 1049. Přítomnost krále v této lokalitě zákonitě zvedla poptávku po přilehlých pozemcích a úměrně s ní také rostla oblíbenost lokace a cena půdy. Žít v blízkosti panovníka zkrátka něco stálo.
V roce 1240 tu pozemek zakoupil arcibiskup z Yorku Walter de Grey a nechal na něm vystavět York Place, který se na dalších tři sta let stal rezidencí arcibiskupů z Yorku. V 15. století palác přebudoval kardinál Wolsley do takové podoby, že York Place mohl rázem soupeřit o pozici nejhonosnějšího domu v Londýně, královu rezidenci ve Westminsteru nevyjímaje. Všechno mohlo zůstat krásné a stabilní, kdyby nepřišel zlom a klidné vody anglického dvora nezčeřila půvabná a okouzlující dívka Anna Boleynová.
Věděla, co chce, a neváhala svému snu obětovat všechno a všechny. I král Jindřich VIII. měl ve svých snech a touhách jasno. Chtěl Annu a chtěl ji moc. Anulováním svého prvního manželství pověřil kardinála Wolsleyho. O tom, že králova přízeň není věčná, se ale záhy nebohý a netušící kardinál, který se dostal do soukolí moci, intrik a pomsty, přesvědčil tím nejnázornějším způsobem. V roce 1530 ho král odvolal z funkce. Proč? Vyjednávání s Vatikánem ohledně rozvodu se na jeho vkus příliš vleklo! Tím ale ponížení nešťastného kardinála neskončilo. Král ho vyhnal z York Place a nastěhoval se tam sám…
Králova opulentní rezidence
York Place se stal oficiálním královským sídlem a nahradil tak palác ve Westminsteru. Krásné chodby, zdobená schodiště, honosné sály i útulné ložnice začal král prozkoumávat společně s Annou Boleynovou. York Place se stal středobodem Whitehallu, místem, kolem kterého začal bílý palác vznikat, centrem, kolem kterého rostl, nabýval na velikosti a pompě.
První zmínky o paláci, jehož název je odvozován od sněhově bílých kamenů použitých při jeho stavbě, jsou datovány do roku 1532. Whitehall je spojován s mnoha významnými událostmi ze života Tudorovců. Jindřich VIII. se zde oženil se dvěma svými manželkami – Annou Boleynovou, která stála po jeho boku na samém počátku budování residence, a Jane Seymourovou. Jindřich palác razantně přebudovával a rozšiřoval během celého svého života, aby jeho velkolepost odrážela jeho nákladný a rozmanitý život se spoustou banketů, plesů, her, honů a rytířských turnajů. V paláci tak nechybělo hřiště, tenisový kurt či jáma určená pro kohoutí zápasy. To vše obklopeno labyrintem hodovních sálů, komnat, hudebních a herních salonků. Ve Whitehallu také král naposledy vydechl.
Místo vzestupů i pádů
Králové a královny se na anglickém trůně střídali, jedni zůstávali déle, jiní sotva okusili podmanivou blízkost trůnu a už museli udělat místo dalším. Jedinou jistotou v nejisté době zůstával Whitehall. Němý svědek převratů, urážek, vzestupů i pádů královské dynastie.
Jakub I., který na anglický trůn usedl po Alžbětě, pozměnil celkový vzhled paláce především přebudováním takzvaného Banqueting House. Tato jediná část bývalého paláce, kterou je možné dodnes obdivovat, je považována za první renesanční budovu v Anglii a kromě dvoupatrové fasády rozdělené sloupy a pilíři se pyšní stropem s malbami od samotného Rubense. Devět rozměrných stropních pláten zobrazujících úspěchy Jakuba I. nechal namalovat i král Karel I. Budova se mu ale stala osudnou v době občanské války. Na lešení, které bylo narychlo postaveno v prvním patře budovy, ho roku 1649 rebelové popravili.
Přestože byl palác střežen sítí bran a portálů, hlavní vchod se nacházel na břehu řeky, neboť nikoliv na koni nebo v kočáře, ale na lodi se do paláce vjíždělo nejčastěji. Molo, které těmto účelům dlouhá léta sloužilo, bylo ale v roce 1691 zbořeno, aby uvolnilo místo terase Marie II. Část této vyhlídkové terasy a schodiště jsou vedle Banqueting House jediným pozůstatkem Whitehallu, který se dochoval do dnešních dní.
Nic ale není věčné a konec přichází vždy bez varování. I zkáza paláce přišla náhle a byla téměř absolutní. V dubnu roku 1691 propukl požár v komnatách vévodkyně z Portsmouth a odtud se rychle šířil i do starších palácových částí. Následky byly strašlivé, přesto se ještě přistoupilo k částečným opravám.
Už o tři roky později ale dal královský pár Vilém III. Oranžský a jeho manželka Marie II. Stuartovna přednost paláci v Kensingtonu. Po prvním požáru zůstaly zachovány administrativní budovy a některé rezidenční pokoje. Zkázu dokonal druhý požár v roce 1698. „Whitehall hoří! Nezůstalo nic než zdi a ruiny,“ zapsal si tehdejší kronikář.
Rekonstrukce Whitehall Palace by byla velmi nákladná, nakonec se od ní tedy ustoupilo a ve druhé polovině 18. století zaplnily ohromné prázdné prostranství městské domy. Přesto ten, kdo pozůstatky Whitehall Palace hledá, nakonec najde. Jeho části se postupem let staly součástí moderních vládních budov této čtvrti a umělecká díla z vyhořelých kaplí byla převezena jinam. Odkaz Whitehallu je tak po třech stech letech stále živý.
