Kamenné srdce Londýna: Krvavá minulost londýnského Toweru

Masivní čtyřhranný palác na břehu Temže kdysi zosobňoval moc anglického království. Sídlil v něm panovník, v tamních pokladnicích spočívaly korunovační klenoty a v komnatách se odehrávala značná část státní administrativy. Úplně dole, v základech pevnosti, pak byli ke chladné skále přikováni ti, kdo upadli v nemilost. Z towerských bran vyrážel i průvod doprovázející budoucího panovníka ke korunovaci ve Westminsterském opatství. Sláva a pokoření, nesmrtelnost a popravčí špalek – to vše se s palácem pojilo v těsném svazku, v němž legendy prorostly skrz kámen a daly pevný základ anglické státnosti.

Strážce města nad Temží

Říkalo se, že kdo drží Tower, drží i Londýn. A kdo drží Londýn, ten je díky jeho populaci, hospodářské síle a přístupu k moři pánem celé Anglie – což se v historii mnohokrát potvrdilo. Jako vhodné místo pro stavbu pevnosti si nábřeží Temže vybral samotný Vilém Dobyvatel, který v krvavé bitvě u Hastingsu roku 1066 porazil Harolda Godwinsona, posledního anglosaského krále Anglie. Vítězství však bylo jen těsné a normandský vévoda brzy zjistil, že vůči francouzsky mluvícím  uzurpátorům stojí prakticky celá země. Jejich arogance a brutalita při potírání projevů nespokojenosti způsobila, že se žádný z nich nemohl cítit bezpečně.

Normanďané si ovšem ze staré vlasti na francouzském pobřeží přivezli jednu zásadní výhodu, a sice schopnost stavět pevné hrady. V 11. století tvořily anglické opevnění výhradně dřevěné palisády okolo měst, protože pro tehdejší dobu dostačovaly. Dobývací techniky byly primitivní a Anglosasové čelili především nájezdům lehce vyzbrojených Vikingů, kteří si s dobře bráněnými městy poradili jen málokdy. Normanďané – sami potomci severských plenitelů usazených ve Francii – si nicméně uvědomovali, že mají-li konsolidovat svoji moc v zemi, která je k nim nepřátelská, budou potřebovat skutečně nezdolné opevnění.

Můj dům, můj hrad

Prvních několik let neměli noví vládci potřebnou pracovní sílu ani logistiku na budování kamenných staveb a museli si vystačit se dřevem. I s ním ovšem dokáže dobrý inženýr neuvěřitelné věci a Normanďané patřili k předním evropským architektům. Po celé zemi tedy vyrůstala rychle budovaná opevněná sídla, jaká místní Sasové nikdy neviděli. Jelikož neměli o zahraniční výboje zájem, zastavilo se jejich vojenské stavitelství u jednoduchých zdí obehnaných příkopem. Panovníci a úředníci žili v domech stejně jako každý jiný a koncept opevněného hradu uzavřeného před okolím nepřišel nikomu na mysl.

A přesně tak si Normanďani podmanili vzpurnou Anglii. Jejich systém nestál na relativní rovnosti, ale naopak na poslušnosti lidí v přísné hierarchii, z nichž každý vlastnil část půdy a dál ji rozděloval těm pod sebou. Zmíněný prototyp feudalismu se přitom prosadil ve všech koutech Evropy. Mentalita „můj dům, můj hrad“ se zrodila z normandské paranoie a chuti vystavovat svou moc na odiv. Slovy jistého saského mnicha „zemi naplnily hrady. A nešťastníky tvrdě utlačili pracemi na jejich budování, a když stavby dokončili, naplnili je ďábly a zlými muži“. 

Podobné nářky byly zcela oprávněné, neboť z opevněných sídel vyrážela elitní normandská jízda na trestné výpravy, vybírat daně a dusit rebelie v zárodku – načež se vojáci a jejich nemilosrdní páni vraceli tam, kde mohli klidně spát.

I hrad, který dal Vilém v Londýně zbudovat ihned po dosednutí na trůn, byl nejdřív dřevěný. Dobyvatel údajně vybral místo tak, aby čelo pevnosti směřovalo k nejhustěji osídlené části města a jasně ukazovalo, kdo je tu pánem. A protože je dřevo málo reprezentativní, už v roce 1078 nechal panovník původní stavbu strhnout a místo ní vyrostl mnohem grandióznější hrad z kamene.

V útrobách pevnosti

Jádrem stavby se stala tzv. Bílá věž, často nazývaná také „Londýnská“ neboli „Tower of London“. A zmíněný název nese pevnost dodnes. Šlo vůbec o první kamenný hrad v Anglii, takže kromě strachu vzbuzoval i to, co královská důstojnost potřebuje – a sice údiv. Zbudování dostal na starost Gundulf, biskup Rochesteru, který byl nejen duchovním, ale především dovedným architektem. Vedle Toweru po sobě zanechal například rochesterský hrad či katedrálu, a nového úkolu se zhostil podobně velkolepě.

Základní půdorys o rozměrech 32 × 36 metrů zhruba ještě o čtyři metry rozšiřuje čtveřice věží v rozích. Palác se tyčí do výšky 27 metrů a od římských dob šlo zřejmě o nejvyšší světskou budovu v zemi. Masivní centrální věž se stala domovem panovníka a ukrývala i soukromou kapli. Kasárna, stáje a hospodářské budovy se pak nacházely v jejím nejbližším okolí a vše obepínala hradební zeď, chráněná ještě příkopem. Vilém okolo roku 1087 zemřel, a dokončení srdce Toweru se tak nedožil, ale nejpozději v roce 1100 už palác stál v celé své kráse.

Opevnění roste

Jenže co bylo dobré pro uzurpátora koruny, nebylo dostatečně dobré pro další vládce v pořadí, kteří se již s podrobenými Sasy promíchali a přijali i jejich řeč. Coby královské sídlo tak Tower čekala řada přestaveb. Prvotní prostranství pro umístění nejpotřebnějších budov dostalo dlažbu a proměnilo se ve výstavné nádvoří. Skromné zdi tvořící pouze dodatečnou ochranu rozšířili architekti mezi roky 1200 a 1300 nejméně ve třech vlnách. Počátkem 14. století už měl tudíž Tower svoji klasickou podobu, kterou můžeme obdivovat dnes: Především přibylo dvanáct masivních půlkruhových věží, jež ve své době představovaly výkřik modernosti.

Díky velkému rozšíření plochy se do pevnosti vešlo víc kritických institucí a úřadů. Kromě špitálu a řemeslnických dílen tam sídlila především královská mincovna, zásobující celou zemi. V rohu jedné z vnitřních zdí, jen pár desítek metrů od hlavní věže, pak dokonce v 16. století vyrostl tzv. Královnin dům: Jeho vzdušná okna a hrázděná architektura svědčily manželkám vladařů víc než spartánsky zařízený Tower. K turisticky nejpopulárnějším místům dnes patří i vodní brána, umožňující vplout dovnitř přímo z Temže. Měla sloužit králi a jeho rodině pro diskrétní a pohodlný vstup, ale postupem času se jí začalo říkat Zrádcovská: Do nitra hradu tudy totiž na bárkách směřovali vysoce postavení vězni, kteří se nějak znelíbili královské moci.

Poprava místo rozvodu

Právě po vodě putovala do Toweru asi nejslavnější tamní vězenkyně Anna Boleynová. Manželka Jindřicha VIII. však měla štěstí, že nemusela trávit čas v nejhlubších kobkách, ale dostala k dispozici poměrně prostornou věž Zvonici. A čím se provinila? Kromě pletichaření se jí stalo osudným, že svému stále paranoidnějšímu manželovi nedala dědice, po němž velmi toužil. A jelikož souhlas papeže s rozvodem nepřicházel v úvahu, ukázalo se jako jediná cesta obvinění manželky z nevěry a poprava. Slavná exekuce se odehrála na nedalekém Tower Hill, kde dopadla sekera na krk nemalému množství nešťastníků.

Jako žalář fungoval Tower téměř od počátku a prvním doloženým vězněm se stal v roce 1100 biskup Ranulf. Coby držitel královské pečetě a prodloužená ruka panovníka vybíral velmi efektivně daně, dohlížel na budování Westminsterského opatství a byl pro běh státní správy nepostradatelný. Štěstěna se k němu obrátila zády, když král William Rufus zemřel na lovu a jeho následník Henry potřeboval pro obrovské výdaje státní pokladny obětního beránka. Nicméně Ranulf své věznitele převezl: Nechal si poslat láhev vína v koši, do nějž jeho přátelé ukryli provaz. Žalářníky poté pozval na sklenku a nepřestal jim nalévat, dokud neusnuli. Pak se spustil po laně z okna, zatímco dole už na něj čekali věrní s koňmi a vyrazili s ním do Normandie. Biskup tak dokázal jako první vězeň z Toweru uprchnout.

Zbaveni moci

Ne každý ovšem musel skončit ve stroze zařízené Solné věži. Tzv. Krvavá věž představovala navzdory svému pojmenování velmi pohodlně zařízené obydlí, a v tudorovské době obsahovala dokonce knihovnu. Čtrnáct let svého života tam strávil významný objevitel a oslavovaný voják sir Walter Raleigh. Navzdory míru mezi Anglií a Španělskem totiž v Novém světě vyraboval bohaté španělské město a král nemohl jednat jinak než ho dát zatknout. Nicméně než mu kat zkrátil život, strávil Raleigh roky v relativním pohodlí. Věž s krbem a knihovnou směl opouštět podle libosti, na nádvoří se staral o malou zahradu, pěstoval exotické rostliny přivezené ze svých dobrodružství v Jižní Americe a mohl rozmlouvat s rodinou.

Za tragickým přívlastkem v názvu věže tak musíme hledat jiný příběh, a sice osud dvou malých princů, jejichž vražda patří k nejslavnějším v anglických dějinách. Když jejich otec Eduard IV. nečekaně zemřel po krátké nemoci, stal se dvanáctiletý následník králem, zatímco jeho desetiletého bratra čekala neméně zářná kariéra. Když ovšem sourozenci mířili do Londýna na korunovaci, nechal je jejich strýc Richard zatknout. Pod jeho vlivem potom královská rada prohlásila oba prince za nelegitimní dědice a odstavila je od trůnu. Richard III. tak získal žezlo a William Shakespeare mu později svým dramatem postavil nesmrtelný pomník. 

Poslední spočinutí

Jenže celá věc tím zdaleka nekončila. Novopečený král byl bezohledný muž a nehodlal riskovat, že si budou příbuzní trůn nárokovat. Jednoho srpnového večera roku 1483 se tak oba princové uložili ke spánku ve věži – a pak už je nikdo živé neviděl. Nevíme přesně, co se jim přihodilo, je však víc než pravděpodobné, že je dal strýc zavraždit. Každopádně krátce poté se Zahradní věž přejmenovala na Krvavou…

TIP: Jedna poprava za druhou: Skutečně byl Richard III. ničema bez skrupulí?

O dvě století později našli dělníci při opravách schodiště truhlu se dvěma dětskými kostrami. Ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství a tradičně se věří, že patřily právě zmizelým princům. K analýze DNA však dosud nedošlo, a tak se můžeme jen dohadovat, zda v truhle skutečně spočívala těla dvou odstraněných následníků trůnu.