Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (1)

Historie zná mnoho podob dálkové komunikace, ať jsou to bubny, kouřové signály nebo vlajky. Od 19. století se k nim přidal také telegraf, jenž umožnil předávat zprávy na velké vzdálenosti. Snahy o přenos lidského hlasu vyvrcholily komerčně úspěšným telefonem Alexandera Grahama Bella, zatímco pomyslnou korunu vynálezů v oblasti dálkové komunikace získal bezdrátový telegraf Guglielma Marconiho.

Telegrafní elita

Armády většiny zemí si výhody nových vynálezů dobře uvědomovaly a původní metody předávání zpráv přestaly záhy dostačovat. Pěší, jízdní, cyklistické ani automobilní kurýrní služby neumožňovaly efektivní předávání informací na velké vzdálenosti, pomineme-li poštovní holuby operující jednosměrně. Telegrafy a telefony se brzy staly na poli armádní komunikace nepostradatelné a jejich další mohutný rozvoj měla na svědomí první světová válka.

Rakousko-uherská armáda bývá v souvislosti s vypuknutím konfliktu často označována jako špatně připravená, se zastaralou výzbrojí a bránící se inovacím. V oblasti dálkové komunikace však byla poměrně „zvídavá“ a od poloviny 19. století setouto problematikou vážně zabývala, takže roku 1912 vznikl v St. Pöltenu telegrafní pluk. Kromě zmíněného regimentu, jenž se těšil pověsti elitní jednotky, se pořádaly i telegrafní kursy pro pěchotu a jezdectvo. Snad nejvíce spojařů, včetně těch z českých zemí, prošlo základním výcvikem na úrovni telegrafních škol zřízených v rámci každého z celkem 16 sborových velitelství.

Práce pro nejlepší

Stát se telegrafistou ale pochopitelně nemohl každý zájemce o tento obor. Tento fakt víceméně pouze odrážel situaci v civilním sektoru, kde studijní osnovy kladly velké nároky na zvládnutí mimořádně obsáhlé a do hloubky jdoucí teoretické přípravy. Adepti navíc museli obstát v obtížných testech a zkouškách.

Absolventi pak zvládali kromě látky z oblasti elektrotechniky a fyziky i problematiku bezdrátové a optické telegrafie, dokázali obsluhovat mnoho typů přístrojů a udržovat je, rozuměli organizaci a členění telegrafního vojska stejně jako výstavbě telegrafních linek a ovládání přístrojů v polních podmínkách. Odměnou za úspěšné složení závěrečné zkoušky bylo udělení kvalifikačního odznaku pro telegrafisty (Telegraphistenauszeichnung) zavedeného roku 1906.

Do zbraně!

Během mobilizace v červenci 1914 velitelství telegrafní pluk rozpustilo a jeho čtyři prapory čekala reorganizace. Spolu s absolventy sborových telegrafních škol a kursů pak utvořily základ c. a k. telegrafního vojska (k.u.k. Telegraphentruppe). Mobilizační plány počítaly se vznikem celé řady telegrafních a telefonních oddělení. Mimo jiné mělo jít o 48 polních, 16 sborových, 23 horských, 11 polních radiotelegrafických stanic, 50 záložních telegrafních provozních oddělení či 64 záložních telegrafních oddělení výstavby.

Pokračování: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (2)

Náhradou za rozpuštěný telegrafní pluk se stal telegrafní náhradní prapor (k.u.k. Telegraphen-Ersatz-Bataillon), jenž jako jediný zajišťoval v St. Pöltenu až do konce války vzdělávání spojařských adeptů z řad záložníků. Příslušníci původních čtyř praporů byli rozdělení do čet, které měly charakter technických dispozičních jednotek složených z příslušníků telegrafního mužstva a trénu. Spojaři tak sloužili podle potřeby u různých armádních formací a často měnili místo svého působení.