Bez pravidel: Porušování mezinárodního práva za Velké války
Navzdory všem pokusům nastavit pravidla moderním konfliktům se balkánské války vyznačovaly neskutečnou krutostí a porušováním mezinárodních úmluv.
Západní média hovořila o nepřípustném barbarství zaostalých států. Jak si ale vedly „vyspělé“ národy v letech 1914–1918?
První hlasy volající po regulaci konfliktů především za účelem omezení jejich dopadů na civilní obyvatele se ozývaly již za napoleonských válek. K nim se později přidala řada mezinárodních iniciativ, mezi nejznámější patří založení Červeného kříže jako reakce na bitvu u Solferina (1859). V roce 1864 se pak zástupci 16 států včetně Pruska a Francie sjeli do Ženevy, aby tam prodiskutovali nastavení pravidel budoucích válek.
Vznik klíčových dokumentů
Výsledkem první konference se stalo především vymezení lékařského personálu, pravidla pro humánní zacházení s raněnými a mezinárodní uznání Červeného kříže. Snad ještě větší význam měla setkání v Haagu v letech 1899 a 1907. Ta již podrobně upravovala samotná pravidla válčení.
Signatáři se v nich kupříkladu zavazovali respektovat neutrální země a nenarušovat jejich území ani výsostné vody. Účastníci se také vzdávali jakéhokoliv používání jedů, chemických zbraní či určitých typů munice – například střely s explozivní náplní (dum- -dum). Poněkud úsměvně dnes již může působit zákaz bombardování z balonů (dohody se již nezabývaly možností bombardování letadly).
Civilisté i zajatci
Ke zmíněným dokumentům pak přibyly ještě další, jako například Londýnská deklarace (1909), která upravovala vedení námořních bojů a blokád. Úmluvy zakazovaly útočit proti neozbrojeným sídlům, mučit civilní obyvatelstvo, nutit je k věrnosti, rabovat jeho majetek (zločin plenění) nebo vůči němu praktikovat princip kolektivní viny.
Velmi důležité byly také články týkající se ochrany práv válečných zajatců. Především začal platit přísný zákaz pokračovat v boji proti jednotkám, které se již vzdaly, jasně se také kodifikoval význam bílé vlajky a vyjednávajících parlamentářů. Z právního hlediska se jednalo o průkopnické dokumenty, které měly lidstvu ušetřit velké množství utrpení.
První stíny
Nově uzavřené dohody však hned od počátku narážely na problémy. V první řadě se ne všechny velmoci chtěly podobným způsobem vázat a kupříkladu Spojené státy velkou část smluv odmítly podepsat, zatímco některé texty omezující válku na moři zase neratifikoval britský parlament. Především se však ukázalo, že teorie a praxe jsou dvě odlišné věci. V první řadě – nikdo nedodržoval zmíněné úmluvy v koloniích. Tamní asymetrické války s domorodci se vedly se stejnou tvrdostí a brutalitou jako dřív.
Například v Belgickém Kongu se i nadále vůči místnímu černému obyvatelstvu uplatňovaly drakonické fyzické tresty včetně mrzačení a bičování. Stejně tak Britové si během búrských válek nebrali servítky a nepřátelské farmáře i s rodinami nahnali do koncentračních táborů, kde tisíce z nich kvůli nevyhovujícím podmínkám zemřely. Pravá jatka pak vypukla během balkánských válek (1912–1913). Masového vyhánění civilistů a jejich masakrů, stejně jako týrání a poprav zajatců se zúčastnily snad všechny zapojené strany. Západní svět sice zločiny znechuceně odsoudil, ale domnělá zásadovost velmocí netrvala dlouho. V honbě za vítězstvím v první světové válce si zvláště bezskrupulózně počínaly hlavně centrální mocnosti, ale s čistým štítem z konfliktu nevyšla ani Dohoda.
