Bestie z Pičína: Svou „Čachtickou paní“ měly i střední Čechy

Příběh Kateřiny z Komárova nezaznamenal, až na stručné zmínky, žádný soudobý kronikář ani letopisec. Nestal se námětem kramářských písní a ani ho nepřipomíná žádná místní pověst. Přesto její případ na počátku 30. let 16. století vyvolal značný rozruch. Ve více jak dva roky trvajícím soudním procesu se česká šlechtična doznala celkem ke 14 brutálním vraždám. 

Postrach poddaných 

O mládí Kateřiny se nedochovaly téměř žádné informace. Narodila se jako dcera nepříliš bohatého rytíře Kunaty Pešíka z Komárova. Datum narození není známo, víme pouze to, že pocházela z celkem šesti dětí. Údajně vyrostla ve velmi krásnou ženu, ale žádný její dobový portrét se nedochoval. Rodiče se snažili Kateřinu výhodně provdat a jejím manželem se nakonec stal rytíř Jan Bechyně z Lažan. Podle tehdejšího zvyku následovala půvabná šlechtična ihned po svatbě svého muže na jeho tvrz Pičín poblíž Příbrami.

Bechyňové z Lažan se sice zdaleka nemohli rovnat rodům, jako byli Pernštejnové nebo Rožmberkové, přesto však Jan pocházel z mnohem významnějšího rodu než Kateřina, pro kterou svatba znamenala společenských vzestup. Navíc její muž měl před sebou docela slušnou kariéru, roku 1529 jej totiž císař Ferdinand I. (1526–1564) jmenoval purkrabím na Karlštejně. Poté co Jan z Bechyně odcestoval, aby se ujal svého nového úřadu, převzala správu panství jeho žena, která zde vládla pevnou rukou. Pro poddané se velmi rychle stala hotovým postrachem. Za sebemenší provinění, opomenutí či chybu je trestala tak tvrdě, že mnozí z nich tyto „výchovné lekce“ nepřežili. 

Permanentní sudič 

Ani Jan z Bechyně neměl na svém novém místě lehký život. Brzo se zapletl do nekonečných sporů s karlštejnským děkanem Václavem Hájkem z Libočan. Pozdější autor známé Kroniky české byl povahy krajně nevlídné a Boží přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“ mu neříkalo vůbec nic. Navíc často zanedbával své povinnosti. Většinu času trávil kněz v hradním archivu, kde se věnoval studiu dokumentů, zatímco Jan z Bechyně jako svědomitý státní úředník hodlal na hradě zavést pořádek, aby císaři předvedl, že je člověk na svém místě. 

Mezi oběma muži brzy vzniklo napětí, které nedovedli vyřešit jinak než soudní cestou. Ostatně Václav Hájek vedl spory s kdekým a u soudu byl jako doma. Když se k němu počátkem 30. let donesly zvěsti o prapodivných poměrech vládnoucích na Pičíně, snažil se tuto informaci využít ve svůj prospěch. Paní Kateřina reagovala poněkud zbrkle a podala na děkana žalobu pro „dosti potupná a lehká slova“. Zpochybnila jeho svědky a nic nedbala jeho rady, aby „…paní Kateřina toho tak nechala a že jest on o paní Kateřině nic nemluvil, než toliko, co jest vuobec o ní mluveno...“. 

Celý spor se táhl od prosince 1531 až do 23. ledna 1534. Sebevědomá šlechtična si byla vítězstvím v soudním sporu naprosto jistá a považovala za nepředstavitelné, že by se kdokoliv z poddaných odvážil hovořit v její neprospěch. Dochovaly se však pouze některé z knih půhonů a svědomí (žaloby a svědectví), takže vývoj procesu nelze sledovat krok za krokem. 

Hodná a laskavá 

Zprvu se skutečně zdálo, že pičinská paní vyjde od soudu se vztyčenou hlavou. Nejvyšší hejtmani nebyli schopni spor ukončit a snažili se celou při odložit na krále. Také svědci vypovídali ve prospěch Kateřiny a veškerá úmrtí připisovali moru či jiným nemocem. Například 5. ledna 1534 svědčily tři děvečky, které shodně tvrdily, že jejich paní je dobrá a laskavá a že o ní vlastně nemohu říci nic špatného. Linhart, otec jedné z nich, však nebojácně prohlásil: „Toho jsem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mně kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“ 

Sedmého ledna se k soudu dostavil také bratr karlštejnského purkrabího, Václav Bechyně z Lažan. Hájek z Libočan po něm žádal, aby přiznal, že jeho švagrová „… děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolů letěla...“. Václav však doznal, že o vraždách děveček nic neví, a pokud něco takové prohlásil, mluvil „řeč slyšanú“. Podobně vypovídal také Frydrych Bechyně z Lažan. 

Karta se obrací 

Závažné svědectví přinesl pražský kožešník Prokop Papež. Svobodný řemeslník působící mimo dosah paní Kateřiny se neměl čeho obávat, a proto vypovídal jinak než většina svědků: „Toho sem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota. A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“ Rázem bylo všechno jinak. Pyšná žalobkyně se začala postupně měnit v obžalovanou, což dodalo odvahy dalším svědkům, a soudci se nestačili divit, co všechno se postupně dozvídali. 

Paní panství nejenže dávala poddané mučit, ale sama a velmi ochotně často přiložila ruku k dílu. Osobně řezala trestané nožem a do krvácejících ran vtírala sůl. Bičovala je a strhávala jim pruhy kůže ze zad. Polévala je studenou vodou nebo pro změnu vroucím rozškvařeným máslem a vymýšlela i jiné dosud nevídané tresty. Ti, kteří přežili, si pak nesli následky mučení po celý zbytek života.

Jasná svědectví dovedla soudce k jednoznačnému rozsudku: urozená paní Kateřina Bechyně z Lažan je vina nejméně 14 vraždami poddaných. Obviněná se přiznala dobrovolně, a tak nebylo nutné přistoupit k dalšímu výslechu na mučidlech. Skutečný počet zavražděných však mohl být mnohem vyšší. Některé prameny uvádějí dokonce víc jak 30 obětí, ale jasné důkazy pro toto číslo neexistují. 

Nezvyklý trest 

Celý případ byl předán komornímu soudu, který Kateřinu odsoudil k trestu smrti hladem. Zločinci v té době sice obvykle končili na popravišti, avšak předseda soudního tribunálu nejvyššího hofmistr české království Vojtěch z Pernštejna rozhodl, že v případě urozené vražedkyně se veřejná exekuce, u které obvykle asistovala prostý lid, konat nebude. Pičínská paní měla být sprovozena ze světa pokud možno nenápadně. Ostatně rozruch, který se nadělal během celého procesu, bohatě stačil. 

Dne 27. února 1534 tak za Kateřinou z Komárova definitivně zapadly dveře neútulné kobky ve věži Mihulka na Pražském hradě, kde měla zemřít hladem. Zemřela až o více jak dva týdny později 15. března. Mezi Pražany se povídalo, že když žalářník vynášel její bezduché tělo, bylo jasně vidět její prsty okousané až na holou kost. 

TIP: Krvelačná hraběnka: Byla Alžběta Báthoryová štvancem svých genů?

Brzy se však po celém království roznesla jiná, mnohem významnější zpráva. Pouhé dva dny po smrti Kateřiny zesnul i Vojtěch z Pernštejna. Přestože se vědělo, že už delší dobu není zcela zdráv, zavdal jeho náhlý skon podnět k různým úvahám a fámám. Starý letopisec v něm viděl přímou spojitost s procesem Kateřiny: „… nakazila jest a o život připravila toho ctného pána, kterajž jest toho soudu a té pře po králi najvyšší soudce byl.“ Jako „důkaz“ posloužily i podrobnosti o průběhu Vojtěchovy smrtelné nemoci, při níž musel projít všemi druhy mučení, kterými zlá šlechtična týrala své oběti. Trpěl prý pálením, zimou, nesnesitelným vedrem, při kterém měl pocit, že se smaží v otevřeném ohni, žízní, hladem, nespavostí a dušností. „A tak že jest soudce její byl, musil toho všeho spolu s ní i s těmi, ktož to od ní trpěli, okusiti a naposledy i s ní umříti.“ 

Pokud jde o Jan z Bechyně, ten při procesu nebyl obviněn a vyšel od soudu s čistým štítem. V květnu 1538 jej pak král dokonce jmenoval do úřadu nejvyššího písaře, který zastával až do své smrti roku 1547.