Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

Ačkoliv se Bělorusko neřadí mezi „top 10“ turistických destinací, jeho hlavní město patří k utajeným pokladům Evropy: Mísí se v něm vznešenost Petrohradu, chlad Moskvy i duše domoviny, kterou ovlivnila Litva s Polskem. Není proto těžké si unikátní mozaiku několika světů zamilovat. 

Minsk je největším, ale i nejzajímavějším běloruským městem a jeho historie sahá až do 9. století – z té doby se dochovaly důkazy o tamním osídlení Slovany. První zmínka v kronice pochází z roku 1067, a loni tak metropole oslavila 950. narozeniny. Během staletí se proměnila v majestátní centrum a kdysi bývala i jedním z hlavních měst Sovětského svazu. Nenechte se však zmást: Spojení s někdejším socialistickým gigantem sice probouzí šedivé asociace, v hlavní roli s betonem a paneláky, realita je ovšem zcela jiná. 

Lenin pro každého

V centru se rozkládá monumentální náměstí Nezávislosti, které kdysi neslo jméno Vladimira Iljiče Lenina. Na bolševického revolucionáře tam dosud odkazuje obří socha, jež působí jako magnet na turisty a představuje nejfotografovanější objekt na celém prostranství. Dotváří však i dojem, jako byste cestovali časem. 

Na jedné straně k ní totiž proudí davy z nedalekého vlakového nádraží, kam přijíždějí historické soupravy. Na straně druhé však skulpturu sovětského politika obklopují moderní budovy, kolem spěchají moderně oblečení lidé, Lenin se odráží v kapotách drahých aut a mnozí si ho fotografují z přilehlých kaváren či restaurací. Minsk má zkrátka jednou nohou nakročeno do třetího tisíciletí, zatímco tou druhou setrvává v minulosti. 

Bohoslužby místo kina 

Jiným symbolem běloruské metropole by se mohl stát „červený“ kostel, který se tyčí v další části náměstí. Oficiálně je zasvěcen sv. Šimonovi a Heleně a vznikl na počátku 20. století. Jeho cihlové zdivo připomíná spíš skandinávské svatostánky a v sovětské éře sloužil coby kino, zatímco dnes se tam znovu konají mše. Náměstí zdobí i prosklené kupole s obilnými klasy a čápy: Přímo pod nimi pak vyrostlo moderní nákupní centrum, jež funguje také jako orientační bod. 

Při procházce ulicemi Minsku vás vedle historické rozpolcenosti překvapí rovněž čistota: Nikde neleží odpadky a v centru nenarazíte ani na posprejované zdi. Všechno je dokonale upravené, a na první pohled se zdá být běloruská metropole dokonce čistší než Singapur, jenž proslul nedostižným pořádkem.  

Znovuzrození po válce

Tak jako Petrohrad má svůj Něvský prospekt, Minsk okouzluje třídou Nezávislosti. Žádná jiná ulice v zemi není tak malebná. Na úctyhodných patnácti kilometrech město „zapomíná“ na veškeré útrapy 20. století, kdy zažilo bouřlivé časy po první světové válce a málem se změnilo v ruiny během té druhé. Před jejím vypuknutím měl Minsk zhruba tři sta tisíc obyvatel, po válce jich zbyla pouhá šestina. Osmdesát procent budov skončilo v sutinách a muselo se vystavět znova. 

A právě třída Nezávislosti tvoří ideální příklad zacelených ran. Tamní domy připomínají paláce, ačkoliv vznikaly v 50. letech. Mezi nejkrásnější patří neoklasicistní chrám, jenž sice zvenku lahodí oku, ale skrývá temnou minulost coby někdejší sídlo tajné služby KGB. V blízkém parku se pak vyjímá busta revolucionáře a politika Felixe Dzeržinského, zakladatele obávané Čeky – faktické předchůdkyně zmíněného Výboru státní bezpečnosti.  

Za historií na pahorek

O pár set metrů dál narazíte na obchodní dům CUM, tedy Central’ny universal’ny magazin, což je méně honosný sourozenec známého moskevského nákupního centra GUM (Gosudarstvennyj universalnyj magazin). Uvnitř pocítíte jistou nostalgii: V lahůdkách si můžete koupit různé druhy salátů, ranní kávu i černý čaj s citronem. Ženy v zástěrách prodávají koláče, pečivo či nakládané ryby. 

Kolorit Minsku však netvoří jen opravené ulice, nádherná náměstí a honosné stavby. V srdci města, na pahorku nad řekou Svislač, přežívá i jeho pomyslná stará duše. Moderní čtvrtě se rozestoupí a najednou se ocitnete na malém, avšak malebném náměstí, které ze všech stran lemují staré domy a kostelní věže. Ačkoliv podstatná část prostranství rovněž prošla rekonstrukcí, stále tam ucítíte závan minulosti. Neubráníte se pocitu, že se díváte na možnou podobu Minsku před několika staletími. 

Lavička, která hraje

Katedrální náměstí na pahorku dosvědčuje, jak moc bylo město i dřív tolerantní: Na malém prostoru tam totiž vedle sebe vyrostly ortodoxní a katolické kostely, synagoga a radnice. Společnost jim dělá několik soch, lavička, která hraje jako klavír, a nechybí ani pár kavárniček. V létě se jedná o nejrušnější bod ve městě a ozývá se odtud hudba a smích. Navíc na tomto prostranství obdržel Minsk roku 1499 tzv. magdeburské právo, tedy pravomoci, jež mu umožnily zbohatnout. 

Na březích Svislače stojí i několik domů, které tvoří pozůstatek nejstarší čtvrti zvané Trajeckaja. V jejích uličkách obvykle panuje ticho a potkáte tam jen několik „zbloudilých“ turistů. U řeky naopak posedávají lidé, čekají na západ slunce, pijí kávu a dívají se na město, v němž se potkává moderní architektura s tou historickou. Nábřeží zdobí také plačící socha anděla spolu s monumentem afghánské války: Málokteré bývalé sovětské město si oběti tohoto konfliktu připomíná, jelikož pro Svaz skončil fiaskem. 

Vodka k večeři

Na ulici Kozlova se za hřbitovem krčí ortodoxní kostel Alexandra Něvského. Všude kolem ční pravoslavné kříže a pod zlatými kupolemi nedaleko ikonostasu věřící zapalují tenké svíčky. Poté políbí ikonu, pokřižují se a jdou dál. Ani tvrdé roky komunismu tuto tradici v Minsku nezničily. 

TIP: Bělorusko: Poslední evropská diktatura

Po duchovně-historickém zážitku můžete v srdci města ochutnat delikatesy běloruské kuchyně: Tradiční podniky nabízejí typické draniky, jež připomínají bramboráky, ale za vyzkoušení stojí i klečka, tedy bramborové knedlíky plněné slaninou, nebo známé pelmeně. K večeři si místní navíc neodpustí láhev vodky, a tak se odevšud ozývají originální přípitky.