Bahrajnský Muharraq připomíná zašlou slávu lovců perel

Zdroje perel na území dnešního Bahrajnu prosluly již ve starověku, vrcholu však jejich lov dosáhl na přelomu 19. a 20. století. Získané bohatství se odráželo také v pestrosti místní architektury – a několik komerčních i obytných domů dodnes připomíná hrdou, ale rovněž nebezpečnou a náročnou činnost.

Z pevnosti na lov

Místo, které se na seznam UNESCO zapsalo teprve v roce 2012, zahrnuje sedmnáct budov, tři příbřežní dřevěné podstavce pro ústřice, část pobřeží a pevnost Qal’at Bu Mahir. Ta se nachází na jižním cípu Muharraqského ostrova a právě odtud vyjížděly lodě na lov perel. 

Od úpadku perlového průmyslu na počátku 20. století se zmíněné budovy v podstatě nezměnily, což mimo jiné svědčí o vysoké úrovni zpracování. Řada z nich se však téměř nepoužívá ani neudržuje, takže chátrají. Jakákoliv obnova přitom musí být velice přesná a pečlivá, aby se zachovala jejich autenticita – a to především s uplatněním původních materiálů a řemeslných prací. Například restaurování některých částí pevnosti v posledních dekádách probíhalo natolik necitlivě, že se bude muset provést znovu a s využitím tradičních zdrojů.

Bohatství v ohrožení

Obnova velmi křehkých budov vyžaduje průběžnou údržbu, stejně jako školení v tradičních dovednostech, zejména v dřevařských a jemných omítkových technikách. Druhé zmíněné přitom stát zajišťuje i na úrovni vysokých škol.

Na rozdíl od uvedených staveb kolonie ústřic ohrožené nejsou – dál prosperují, i když už se zdaleka nenacházejí na takové úrovni jako kdysi. Pobřeží Bu Mahir i další místa v Muharraqu představují národní památky, ústřice pak chrání vyhláška o volně žijících živočiších. Další nařízení z roku 2011 navíc určuje vybrané mořské lokality a nárazníkové pásmo coby národní chráněnou oblast.