Autem do hor: Romantika po rumunsku

Ačkoliv je Rumunsko už několik let součástí Evropské unie, po přejetí hranic s Maďarskem se otevře zcela jiný svět, než na jaký jsme zvyklí z naší domoviny. Oradea (Velký Varadín), která leží na hranicích s Maďarskem a jako jakási vstupní brána do rumunských Karpat, je poslední výspou evropské civilizace, jak ji běžně známe. Za relativně moderně vzhlížejícím městem – samozřejmě poznamenaným hustou výstavbou panelových domů z Ceauseskových dob – se nachází chudě vypadající vesnice a vísky, kde lidé vysedávají před svými domky a sledují okolní provoz. Na silnici se totiž neustále něco děje, vždyť je to hlavní tah na Bukurešť.

Jenomže tak vůbec nevypadá. Zatímco v Maďarsku jsme opustili krásně opravené domy a novou silnici širokou jako bulvár, v Rumunsku jsme vyrazili po úzké okresce, která je plná děr a výmolů. Nikomu to ale zřejmě nevadí, všichni tu jezdí v plné rychlosti a bez starostí si ničí tlumiče, kola i celé podvozky. Místo relativně moderních aut se tu prohání staré dacie a oltcity, které by u nás už dávno neprošly technickou kontrolou. Pach karburátorových motorů spalujících olovnatý benzin je všudypřítomný – naposledy jsem něco podobného cítil před několika lety v Moskvě, kde se po osmiproudých silnicích v centru proháněly staré lady a žigulíky.

Kýčovité vísky

Do horské vesnice Arieseni, která leží mezi pohořími Vladeasa a Bihor, to je z Oradey okolo sto třiceti kilometrů. Poté, co jsme sjeli z hlavního tahu za městečkem Stei, se dostáváme na hranici horského masivu Apuseni. Projíždíme údolím a pomalu stoupáme do hor. Vesnice jsou zde táhlé a v podstatě jen podél silnice. I když se jejich obyvatelé snaží své domky co nejvíce modernizovat a upravovat, působí zdejší vesnice chvílemi jako slet papoušků: jasně zářivé střechy růžových a fialových odstínů doplňují pastelové barvy zdí, oken a dveří. A ani nové domky na tom nejsou lépe – starý a jednotný ráz vesnic se ztrácí v přebarveném kýči.

Jak se blížíme k Arieseni, mění se i tento ráz vesnic – více než obytné domy převažují kýčovité penziony, které se buď chtějí podobat středověkým hradům, nebo přebarveným horských chatám. Dřevěné penziony jsou natřeny mnoha různými barevnými odstíny, které naprosto nejdou k sobě a ničí jinak panenský ráz okolní přírody. Je až s podivem, že se proti tomu nikdo neohradí. Apuseni jsou přece jen národním parkem, a tak by se zde mělo alespoň trochu dbát na to, aby nebyl ničen historický ráz vesnic přebarvenými staveními.

Auta povolena

Apuseni a vůbec rumunské hory jsou oblíbeným cílem autoturistů, kteří zde mohou bez problému žhavit své čtyřkolky a jiná vozidla, aniž by jim to kdokoliv zakazoval. S autem můžete vjet naprosto všude, což je v našich podmínkách nemyslitelné – těžko si představit, že by se zástup velkých terénních aut projížděl třeba po Šumavě nebo v Krkonoších. A protože jsou Apuseni vzdáleny například z Brna jen necelých sem set kilometrů, není divu, že jsme v horách potkávali i řadu aut s českými značkami, jejichž posádky si chtěly vyzkoušet své vozy i jinde než jen na dálnicích.

Jenže zatímco zahraniční turisté se prohání ve svých landroverech, mercedesech, toyotách či nissanech, místní cestují po rozbitých lesních cestách a mezi horskými loukami daleko obyčejněji ve dvacet let starých autech, ti šťastnější i v relativně moderní Dacii Logan. Problém mají jenom v bahně nebo prudkých stoupáních, kde přední pohon selhává. Jsou na to ale zvyklí, posádka vyskočí a auto vytlačí – a klidně i v nedělním obleku. A když jsme viděli, co dokážou vyjet i s obyčejným litrovým matizem, kterého jsme potkali cestou na nejvyšší horu Apuseni, Cucurbata Mare, skoro jsme se za své velké mercedesy styděli.

Pro Rumuny je však jízda po horách v takových autech životní nutností. K horským osadám vedou jen rozbité a děravé lesní cesty a chudí horalé na lepší auta nemají. Staré dacie a lady jsou zde levné, náhradních dílů jsou hromady, takže když se něco na cestě rozbije, není to takový problém – řada věcí se dá opravit na místě. Vůbec si ale nedokážu představit, co bychom s naším mercedesem dělali v případě poruchy, když nebližší servis je přes sto kilometrů daleko. S polámanou automatickou převodovkou by si totiž nikdo z místních určitě neporadil. Snad by nám alespoň půjčil krávu nebo koně, abychom nemuseli dolů z hor po vlastních.

Bez elektřiny a televize

Právě krávy a koně – většinou volně pobíhající po pastvinách – zde v horách uvidíte naprosto běžně. Nejsou tu salaše jako na Slovensku nebo velkochovy známé z dob jednotných zemědělských družstev u nás, skutečně tu pobíhají hospodářská zvířata, jakoby snad ani nikomu nepatřila. Snad jen vepři se schovávají v děravých dřevěných chlívcích, v nichž musí přežít i ty nejhorší mrazy nebo velká horka. Proto je vhodné při procházce po loukách koukat pod nohy, zda se na zemi nenachází nějaké to zvířecí nadělení.

V horách žijí lidé naprosto jinak než v nížinách. Zatímco tam najdete běžné vesnice se silnicemi, řadovými domky, obchody a kostely, čím výše stoupáte, tím více se všechno ztrácí. Dřevěné domky bez elektřiny, bez kanalizace, vodovodů – to jsou horská obydlí. Lidé tu žijí nuzně, jenom z toho, co jim dá příroda, a jen výjimečně mají takovou vymoženost jako je auto. Den tráví posedáváním s dýmkou před „chalupou“, případně vedou krávy na pastvu. Vypadají ale, že jim civilizace nechybí a že jsou snad i šťastní. Čas tu plyne pomalu, žádný stres – jestli povedete krávu na pastvu jednu nebo dvě hodiny, to nikoho nezajímá. A jsou přátelští: klidně vás nechají nahlédnout do svého nuzného příbytku.

Krásy krasů

Apuseni nejvíce připomínají české Krkonoše, případně Jeseníky s tím rozdílem, že je zde o něco výše posunuta vegetační linie. Takže zatímco v Krkonoších je Sněžka zcela holá, zde najdete ve výšce 1 600 m ještě nízké stromy. Také přirozené pastviny jsou tu položeny výše, takže dobytek je nutno hnát na pastvu do blízkých kopců. Mnohokrát jsme cestou předjeli místní obyvatele, jak s proutkem ženou krávy vzhůru. Apuseni jsou ale známy také svými krasovými útvary a jeskyněmi. Najdete zde řadu jeskyní a podzemních řek, které jsou zpravidla přístupné zdarma. Jen je vhodné si s sebou vzít čelovku, abyste se v podzemí neztratili.

A tato nádhera je bez problému všude dostupná běžným automobilem. Nepotřebujete žádná povolení, neplatíte žádné poplatky. Tam, kde byste museli v českých národních parcích jenom pěšky, případně na kole, tam všude můžete v Apuseni dojet autem. Cesty jsou špatné, ale s obyčejnou čtyřkolkou je projedete bez problému a na většinu míst se dostanete i s obyčejným autem; ostatně místní žádná jiná nemají a zvládají to bez problémů.

Apuseni je pro českého turistu ráj. Může přijet autem téměř kamkoli a vyzkoušet si, co vydrží. A jeho krásy jsou nezkažené, uchované ve světě, kde se zastavil čas.