Per aspera ad astra: Trnitá cesta města nad Tiberou k velmocenskému postavení
Známé latinské přísloví praví, že cesta ke hvězdám vede skrze píli. Malé město nad řekou Tiberou se během několika století dokázalo vyšvihnout na nejmocnější italskou velmoc. Za jeho úspěchem však nestála jen píle, ale také vojenská expanze.
Rané období římských dějin je spojeno s vládou legendárních sedmi králů a s následným přechodem k republikánskému zřízení. K této dávné historii slavného města, které se mělo v průběhu století stát centrem jedné z nejmocnějších říší světa, však máme bohužel jen málo spolehlivých pramenů. Často tak zůstáváme odkázáni pouze na mýty či mlčenlivé archeologické nálezy.
Od Troje k Tibeře
„Dopřává se dávnověku výsada, že smí mísit lidské s božským a činit tak počátky měst vznešenějšími,“ poznamenal v prvním století po Kristu římský historik Titus Livius. A o málokterém místě tato moudrost platí více než právě o Římu, jehož nejranější dějiny jsou opředeny celou řadou mýtů a pověstí, jimž ovšem jeho obyvatelé často přikládali velkou váhu. Skutečnost je bohužel jako vždy poněkud všednější a v mnoha ohledech dosud zahalená nejasnostmi, které se již asi objasnit nepodaří. Podívejme se tedy společně, kudy asi vedla cesta malé italské osady k nejvelkolepějšímu evropskému městu.
Mytické kořeny Říma sahají až k pověsti o trojské válce. Když řecká vojska s pomocí slavného dřevěného koně město dobyla a poplenila, uprchla z něj pouze malá skupina přeživších, vedená hrdinou Aeneem. Ten na příkaz vládce bohů Jupitera shromáždil zbylé Trojany, vybudoval dvacet lodí a vyplul na západ hledat nový domov. Po dlouhých sedmi letech na mořích, kdy na poutníky číhalo množství nástrah včetně Kyklopů a Harpyjí, přirazila plavidla konečně ke břehům Itálie. Zde se někdejší uprchlíci z pokořeného města usadili a smísili s místním kmenem Latinů, čímž položili základ budoucího římského národa. Řada patricijských rodin (včetně například Juliů, z jejichž řad později vyšel i Julius Caesar) později odvozovala svůj původ od Trojanů, případně od samotného Aenea.
Vlčice…
Samotné založení města Říma však pověst klade až o několik generací později, konkrétně do roku 753 př. n. l. (k tomuto letopočtu však došel křesťanský mnich Dionýsos Exiguus až v 6. století n. l.) a spojuje jej se jmény Romula a Rema – dvou synů vestálky královského rodu a samotného boha války Marta. Když se místní vládce Amulius dozvěděl o narození potenciálních konkurentů, přikázal obě miminka vhodit do řeky (opakující se motiv známý například u Mojžíše či krále Ječmínka). Sluhové vložili chlapce do proutěného koše a pustili je po rozvodněné Tibeře, proud je však vynesl na břeh, kde je nalezla vlčice, které se dětí zželelo. Odnesla je tedy do své jeskyně, kde je kojila a zahřívala tělem, než je zde nalezl pastýř Faustulus, který se jich ujal.
Když hoši vyrostli v mladé muže, vypořádali se s Amuliem a na palatinském pahorku založili nové město. Vymezili jeho obvodové hradby brázdou, kterou společně vyorali pluhem, a poté v souladu se zvyklostí vykonali příslušné oběti bohům. Když se však dostali k otázce, jak nové sídlo pojmenovat, vypukl spor. Ten se rychle vyhrotil a skončil tragédií, když Romulus svého bratra zabil. Problém však byl vyřešen a přeživší muž se tak stal jediným vládcem nově založeného města. To pak pojmenoval po sobě Roma – česky Řím.
Romulus se poté stal prvním z řady sedmi římských králů, vytvořil první zákony a položil základy společnosti, když své poddané rozdělil na patricie a plebejce. „Ty, kteří vynikali rodem, prosluli zdatností a byli na tehdejší poměry bohatí, oddělil od bezvýznamných, prostých a chudých.“ Shrnul dobový názor v 1. století př. n. l historik Dionýsos Halikarnasský. Zakladatelská pověst pak sloužila vyšším vrstvám společnosti pro obhájení jejich privilegovaného postavení.
… nebo Etruskové?
Současní historikové o příběhu bratrů odkojených vlčicí pochopitelně poněkud pochybují. Archeologické nálezy dokládají lidské příbytky na území dnešní italské metropole již tisíce let před naším letopočtem. V 8. století, do něhož tradice založení Říma klade, se kolem Tibery mísil politický i kulturní vliv Etrusků, Řeků a italických kmenů. Zdá se, že budoucí Věčné město bylo původně jen malou, opevněnou italickou osadou na strategické křižovatce nad řekou. Někdy v této době ji však ovládli Etruskové, kolonizovali ji a výrazně rozšířili. Veškeré záznamy ze starších dob byly zničeny při plenění Říma Galy ve 4. století, můžeme tak už jen spekulovat, zda všestranně vyspělejší Etruskové město ovládli pokojně, či s mečem v ruce.
Buď jak buď, jejich vláda se stala prvním důležitým předpokladem k jeho růstu. V Římě přibyly dvoupatrové budovy, akvadukty a další výdobytky tehdejší moderní architektury. Etruskové též Římany seznámili s upraveným řeckým písmem, a položili tak základy jejich vzdělanosti. Přinesli s sebou i řadu vlastních kulturních prvků – například gladiátorské hry. Pravděpodobně také alespoň část mytických králů byla etruského původu.
Etruská nadvláda skončila v roce 509 př. n. l. (i toto datum představuje spíše tradici a není zcela spolehlivé), kdy Římané své dosavadní pány vyhnali. Touto událostí začalo téměř půl tisíciletí dlouhé období republiky.
Dějiny psané mečem
Svou nově nabytou nezávislost však musel Řím obhájit v sérii válek proti okolním městským státům. Ostatně vzestup i moc republiky (stejně jako později císařství) se úzce pojily s vojenskou expanzí. V roce 496 př. n. l. porazili Římané u jezera Regillus armádu takzvané latinské ligy, vedenou vlastním, nedávno zapuzeným králem Tarquiniem Superbem, čímž ukončili jeho aspirace na návrat na trůn. Poté vypukla válka proti lize etruských měst, ve které Římané převálcovali své někdejší vládce, a v roce 396 př. n. l. dokonce dobyli a podrobili Veje – nejmocnější etruské město.
Samotná etruská civilizace pak byla v průběhu následujících století Římem částečně podrobena násilím, z části s ním potom dobrovolně splynula a v roce 90 př. n. l. obdrželi obyvatelé etruských měst římské občanství. Válečné úspěchy v průběhu zhruba sta let udělaly z města nad Tiberou výraznou regionální velmoc.
Situaci zkomplikovalo dobytí a vyplenění Říma galskými nájezdníky roku 387 př. n. l., poté však opět následovala série vojenských vítězství nejprve v takzvaných latinských a posléze v samnitských válkách. Vojenské úspěchy nejen přinášely městu bohatou kořist včetně otroků, ale také zvyšovaly jeho prestiž a vedly další italská města a státy, aby u Říma hledaly ochranu. Na počátku 3. století před Kristem se římská republika stala nejvýznamnější velmocí na Apeninském poloostrově, která mohla zkřížit meč i s Kartágem či řeckými královstvími.
