Armáda České republiky (2): Cesta od masového vojska k efektivnímu

Za pozitivní lze považovat fakt, že se armádu už v předchozím období společného státu skutečně podařilo dostat pod výraznou občanskou kontrolu a z tohoto pohledu tedy nepředstavovala žádné riziko pro nový stát i režim. V kombinaci s prakticky nulovou hrozbou válečného konfliktu či jiného nebezpečí to však vedlo ke katastrofálnímu poklesu zájmu ze strany politiků, který tak klesl zřejmě na historické minimum.

Předchozí část: Armáda České republiky (1): Od masového vojska k efektivnímu

Nejprve partnerství

Ti, kteří měli dát vojsku jasné zadání, se totiž spíše snažili co nejintenzivněji zapojit do dříve nemyslitelné volné politické soutěže. Tento stav se nejviditelněji projevil až příliš rychlým střídáním někdy ne zcela kompetentních ministrů, které ostatně bohužel pokračuje dodnes. Především však bez jakékoliv smysluplné koncepce a přísunu nové techniky klesaly reálné bojové schopnosti samostatného českého vojska výrazně rychleji, než by odpovídalo pokračujícímu zeštíhlování. Navíc se tehdejší chaos podepsal na počátečních rozvojových projektech, které měly přinést nové vybavení.

První, byť nepříliš nápadný, náznak změn nastal už v roce 1994, kdy se Česká republika zapojila do právě spuštěného programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace). Za jeho zrodem stála Severoatlantická aliance, která jej primárně cílila na bývalé členské státy východního bloku i neutrální země. Příslušníci AČR díky němu mohli v oblasti vojenství legální cestou nahlédnout pod pokličku přímo v pomyslné kuchyni svých bývalých nepřátel, aniž by k tomu jako v předchozích letech museli používat zpravodajské metody.

V této souvislosti je nutno konstatovat, že toto poznávání a získávání informací rozhodně nepředstavovalo tak jednostrannou záležitost, jak by se mohlo zdát. I když si potřebné know-how měly odnést zejména účastnické země, o nic méně zvídaví nebyli bezpochyby ani mentoři z NATO, kteří využívali možnost poznat zblízka své bývalé protivníky. Dodnes běžící projekt vedl také k vzájemné harmonizaci takzvaných stálých operačních postupů, které následně zjednodušovaly společné působení jednotek i útvarů v mnohonárodnostních operacích. Ostatně zejména z těchto důvodů ve stejné době jako ČR vstoupilo do Partnerství pro mír mezinárodně silně se angažující neutrální Švédsko, ale také Finsko či Švýcarsko.

Směr západ

Vojenské okruhy nahradila velitelství Západ (Tábor) a Východ (Trenčín), doplněná v roce 1992 o třetí s názvem Střed a štábem v Olomouci. Armády se zredukovaly na armádní sbory, zatímco jejich početně omezované divize se zmenšily na brigády a letectvo postupně sestěhovalo své stroje na pouhých pět základen. České vojsko, jehož početní stav klesl v té době ve všech ukazatelích na čtvrtinu bývalé ČSLA, plánovalo i nadále poloprofesionální budoucnost. Není bez zajímavosti, že inspirováno zejména Švýcarskem dalo vzniknout mírovým zárodkům teritoriálních brigád.

Ty by v případě hrozícího konfliktu naplnili v daném místě žijící vojáci základní služby v záloze, kteří by tak měli nejen dobré znalosti okolního terénu, ale především maximální motivaci k obraně. Přišel rok 1997 a s ním i katastrofální povodně na Moravě. Masivní nasazení armády ukázalo její do té doby nevídanou tvář v podobě široké pomoci vlastnímu obyvatelstvu a bezesporu se podílelo na výrazné změně postoje veřejnosti k AČR.

Totéž se pak v různé intenzitě opakovalo i v letech 2002, 2006, 2009, 2010 a zatím naposledy před třemi roky. V této souvislosti není od věci krátce připomenout i další vysloveně nebojové aktivity, které armáda v naší zemi plnila a plní. Patří mezi ně zejména letecká záchranná služba provozovaná už v dobách Československa paralelně s resortem ministerstva vnitra a později i soukromými subjekty. V neposlední řadě se Vzdušné síly AČR starají o přepravu významných představitelů nebo třeba sportovních reprezentantů a v případě potřeby podnikají lety humanitárního charakteru.

S končícím 20. stoletím se začaly měnit názory na pozici naší země v mezinárodním bezpečnostním systému, které v roce 1999 vedly ke vstupu do NATO. Od té doby už na armádu nedohlíželi jen tuzemští politici, ale také samotná Severoatlantická aliance. Ačkoliv se po rozpadu východního bloku stala jednoznačně dominující vojenskou silou světa, neměla zájem na tom, aby nové členské státy i se svými armádami byly pouze do počtu. I proto musela Česká republika před svým přijetím slíbit, že její příspěvek na ozbrojené síly nepoklesne pod 2 % hrubého domácího produktu.

První vlaštovky

V neustále se měnící organizační struktuře AČR se na přelomu tisíciletí objevil staronový prvek v podobě naší jediné mechanizované divize, která spolu s brigádou rychlého nasazení a některými dalšími prvky spadala do podřízenosti velitelství pozemních sil. Letectvo se stále se zmenšujícím počtem strojů disponovalo už jen čtyřmi základnami a útvarem protivzdušné obrany i radiotechnického zabezpečení. V neposlední řadě zůstaly nadále zachovány teritoriálně orientované síly územní obrany.

Kromě vstupu do NATO, který definitivně potvrdil nové směřování naší země a nastínil budoucí úkoly armády, došlo k alespoň částečnému porušení několik let trvajícího půstu, během kterého nedocházelo k zařazování nové techniky do výzbroje. Na konci roku 1996 se po komplexní přestavbě a modernizaci původního stroje ukázal první zkušební tank T-72M4 CZ.

Téměř ve stejnou dobu především piloty potěšil prototyp „Alky“, tedy letounu L-159, jenž měl navázat na předchozí úspěšné typy tuzemské provenience L-29 Delfín a L-39 Albatros. Zavedení nových či modernizovaných typů do výzbroje se však pozemní i vzdušné síly dočkaly až po roce 2000. Zatímco z technického hlediska po překonání dětských nemocí splnily tyto typy požadavky na ně kladené, po ekonomické stránce představovaly oba projekty doslova propadák poplatný nekoncepčním zmatkům z doby svého zadání.

Dokončení 1. července 2017