Anatomie jednoho šílenství (1): Dalo se zabránit první světové válce?
Za vypuknutí první světové války mohla celá řada různých objektivních i méně jasných příčin. Některým z nich se dalo při zachování chladné hlavy
vyhnout, avšak vypjatý nacionalismus a imperialismus tomu příliš nenahrávaly. Dalo se vůbec ničivému konfliktu zabránit?
Jedním z hlavních rysů první světové války se stalo její pronikání téměř do všech oblastí života společnosti. Už prusko-francouzskou válku (1870–1871) doprovázelo nasazení obrovských armád a zapojení širokých vrstev obyvatelstva (především na francouzské straně), což mohlo a mělo zapůsobit jako varovně vztyčený prst.
Churchillova prorocká slova
Mnozí se ale domnívali, že příští konflikt i tak proběhne v relativně omezeném měřítku jako kabinetní války minulých století. Jeden z mála, kdo prokázal jasnozřivost, byl v roce 1901 mladý britský konzervativní poslanec Winston Churchill: „Války vedené národy budou hroznější než ty, jež vedli králové.“
Varování jeho i dalších podobně smýšlejících lidí však nepadlo na úrodnou půdu. Byť se od roku 1900 celkem pravidelně objevovaly apokalyptické vize dalšího konfliktu, nepodařilo se vyvinout dostatečné úsilí k odvrácení katastrofy.
Soupeření mezi Francií a Německem patřilo k určujícím jevům evropské politiky téměř po celé 19. století. Zemi galského kohouta stále sžíral debakl z poslední války, který navíc vyústil ve ztrátu Alsaska a Lotrinska. Francouzi prahli po odvetě a odmítali se vzdát myšlenky na opětovné získání těchto území.
Na druhé straně Němci ještě v éře železného kancléře Otty von Bismarcka opakovaně uvažovali o zahájení další preventivní války proti sílícímu odvěkému nepříteli a nemohlo být ani řeči o tom, že by dobrovolně tuto kořist vrátili. V tomto směru měli pacifisté na obou stranách velmi ztíženou úlohu – národní hrdost byla příliš silná, aby Berlín či Paříž uhnuly z nastoupené konfliktní linie.
Balkánský sud prachu
Podobně byly mocnosti „zakopané“ také v dalším neuralgickém bodě evropské politiky – na Balkáně. Rakousko po staletí válčilo s Turky z náboženských důvodů, jenže ty se vzrůstem nacionalismu v 19. století poněkud ustoupily do pozadí. Další oslabování „nemocného muže na Bosporu“ již nebylo v zájmu Vídně. Znamenalo by to sílící Srbsko i další národní státy, které měly zálusk na všechna území obývaná jejich soukmenovci, z nichž podstatná část žila právě v podunajském soustátí.
Rakousko-Uhersko si na druhou stranu nepřálo ani vlastní významnou expanzi tímto směrem, protože by se takto zbytečně zvýšil podíl Slovanů pod vládou Františka Josefa I. Ten si zkrátka přál udržení statu quo na Balkáně.
Vzhledem k imperiálním ambicím ruského cara využívajícího dobrého vztahu se Srby a turbulentní situaci po obou balkánských válkách (1912–1913) mnozí tušili, že právě neklidný poloostrov zapůsobí jako rozbuška příštího velkého konfliktu. Tomu se překvapivě pokusili v kritickou chvíli vyhnout sami Srbové, když na rakouské ultimátum po sarajevském atentátu odpověděli celkem smířlivě.
Pokračování: Anatomie jednoho šílenství (2): Dalo se zabránit první světové válce?
Některé body požadované Vídní však šly proti samotné podstatě srbské svrchovanosti, takže Bělehrad mohl tento dokument přijmout jako celek jen za cenu velkého pokoření. Vzhledem k vypjatému nacionalismu si vedoucí činitelé něco takového nemohli dovolit. Před pouhými 11 lety proběhl krvavý puč, během nějž spiklenci zavraždili Alexandra I., jeho manželku, několik příbuzných a také čelní vládní představitele. Nový král Petr I. se právem mohl obávat reakce radikálů na případnou kapitulaci před rakouskými požadavky.
