Analýza DNA vší odráží historii kolonizace Ameriky

Nová analýza genetické rozmanitosti vší naznačuje, že se tento parazit dostal do Ameriky dvakrát – poprvé během doby ledové při první vlně lidské migrace přes Beringovu úžinu a podruhé během evropské kolonizace počátkem novověku. Uvádí to Marina Ascunceová z americké vládní zemědělské agentury (USDA-ARS) v nové studii zveřejněné v časopise PLoS ONE.

Veš dětská (Pediculus capitis) je bezkřídlý, krev sající parazit, který se vyskytuje výhradně v lidských vlasech. Je to jeden z nejstarších známých lidských parazitů a oba druhy se tak vyvíjely po tisíciletí společně. Díky tomuto důvěrnému vztahu může studium vší poskytnout vodítko k tomu, jak se vyvíjel i člověk.

Věrní průvodci člověka

V nové studii vědci analyzovali genetickou variabilitu 274 lidských vší z 25 geografických lokalit po celém světě. Genetická analýza založená na DNA vší odhalila existenci dvou odlišných skupin těchto cizopasníků, které se zřídkakdy mísily. Jedna skupina byla rozšířena po celém světě, zatímco druhá skupina se vyskytovala v Evropě a Americe. Jediné vši s předky z obou skupin se vyskytují v Americe. Tato odlišná skupina je podle vědců zřejmě výsledkem mísení vší pocházejících z populací, které přišly s prvními lidmi, a vší pocházejících z evropských populací, které byly přivezeny během kolonizace Ameriky.

Výzkumníci také odhalili genetickou příbuznost mezi vešmi v Asii a Střední Americe. To podporuje myšlenku, že předkové původních obyvatel Ameriky přišli z východní Asie. Toto obyvatelstvo se pak rozšířilo na jih do Střední Ameriky, kde si dnešní populace vší stále zachovávají genetický podpis svých vzdálených asijských předků.

„Lidské vši jsou víc než jen otravní lidští parazité, jsou to do značné míry 'satelity' naší evoluce. Protože se lidské vši živí lidskou krví, potřebují nás ke svému přežití, což v průběhu milionů let vyústilo ve společnou dlouhou koevoluční historii,“ uvádějí autoři studie.

TIP: Fosilie z v jantaru prozradily, že i dávné dinosaury trápily vši

Vzorce pozorované v nové studii podporují stávající představy o migraci lidí a poskytují další poznatky o tom, jak se vši vyvíjely. Vědci zdůrazňují, že vybírali genetické markery, které se rychle vyvíjejí a nejlépe odpovídají nedávným událostem. Budoucí studie využívající markery, které se měnily pomaleji, by tak mohly objasnit dávnější události. Metody vyvinuté pro tuto práci by navíc mohly být vodítkem pro vývoj nových analýz pro studium dalších systémů hostitel-parazit.