Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (3)

Již během vývoje B-36 bylo zřejmé, že USAAF nemá k dispozici vrtulové (a už vůbec ne proudové) stíhací letouny s dostatečným doletem, které by mohly doprovázet dálkové bombardéry po celou dobu jejich mise. Kromě technických limitů se jako další problém jevila únava pilotů stíhaček. V lednu 1944 se velení letectva obrátilo na výrobce s požadavkem projektu parazitního letounu neseného strojem B-36.

Stíhačka v pumovnici

Jedinou firmou, která na návrh zareagovala, byl McDonnell. Stíhací ochranu B-36 měl zajistit miniaturní proudový letoun vybavený přetlakovou kabinou a čtyřmi půlpalcovými kulomety. Stroj měl být zavěšen v pumovnici na výklopné hrazdě a předpokládalo se, že 10 % vyrobených B-36 bude přizpůsobeno k nesení až čtyř parazitních letounů namísto bomb. V říjnu 1945 podepsali zástupci letectva smlouvu na výrobu dvou prototypů.

V roce 1946 vznikla dřevěná maketa a koncem následujícího roku letectvo převzalo oba prototypy označené XF-85 a pokřtěné Goblin (skřítek). Vojáci rozhodli, že pokud zkoušky prototypů dopadnou dobře, letectvo objedná více než sto sériových strojů. Protože mateřské B-36 ještě nebyly k dispozici, ke zkouškám XF-85 posloužil upravený B-29.

Ukázalo se, že návrat  parazitního leto unu na hrazdu pod mateřský stroj představuje pro zkušeného zalétávacího pilota komplikovaný manévr, který by řadoví letci jen těžko zvládali. Oba prototypy absolvovaly celkem sedm samostatných letů, ale jen tři skončily úspěšným zavěšením. V ostatních případech pilot sedal na ocelovou přistávací lyži, protože goblin postrádal klasický podvozek. K vypuštění z B-36 nikdy nedošlo, program XF-85 byl v říjnu 1949 zrušen.

Prodloužená ruka

V souvislosti s průzkumnými variantami B-36 stojí za připomenutí projekt FICON. V lednu 1951 došlo k úpravě jednoho stroje RB-36F na verzi GRB-36F, jehož pumovnice byla vybavena speciální konstrukcí umožňující nesení letounu RF-84F Thunderflash. Počítalo se s tím, že bombardér dopraví průzkumný stroj co nejblíže k cíli, proudový letoun se odpoutá od svého nosiče, provede průzkum, vrátí se k bombardéru, zachytí se výklopné hrazdy a mateřský letoun jej dopraví zpět domů. Zkoušky systému probíhaly od roku 1953 a byly vcelku úspěšné.

Následně došlo k objednávce pětadvaceti strojů Thunderflash upravených pro použití v roli parazitních letounů označených RF-84K a deseti mateřských nosičů. Velitelství strategického letectva převzalo bombardéry označené GRB-36D v únoru a březnu 1955. Dolet sestavy mírně přesahoval 22 000 km, přičemž parazitní letoun urazil 3 700 km. Systém se udržel ve službě do jara 1956, kdy jej definitivně nahradil Lockheed U-2. 

Přes deset let ve službě

Letectvo Spojených států převzalo včetně prototypů celkem 383 kusů B-36, které tvořily výzbroj šesti bombardovacích a čtyř průzkumných křídel. Od poloviny padesátých let probíhalo jejich postupné nahrazování proudovými B-52. Likvidace vyřazených B-36 byla zahájena v únoru 1956. Když došlo ke zveřejnění škrtů v rozpočtu ministerstva obrany na rok 1958, rozřezávání vyřazených B-36 se přerušilo, neboť odstavené letouny se staly zdrojem náhradních dílů pro stroje, kterým se jejich operační služba nečekaně prodloužila.

TIP: Stále aktuální hrozba: Proměny bombardérů ve 20. století

V prosinci roku 1958 stále zůstávalo ve službě 22 kusů B-36J. Poslední stroj tohoto typu se dočkal vyřazení z výzbroje 95. bombardovacího křídla na základně Biggs v Texasu 12. února 1959. Během následujících dvou let došlo na největším „leteckém hřbitově“ (tvořícím součást letecké základny Davis-Monthan v Arizoně) k rozřezání všech B-36 s výjimkou pěti exemplářů, které se staly muzeálními exponáty. B-36 sice nikdy nebojoval v žádné válce, ale představoval jeden z významných prostředků jaderného odstrašení.