Americký generál ve stínu: Zapomenutý Omar Bradley (2)

Pod velením obou mužů se II. sbor v polovině března 1943 opět zapojil do bojů. Bradleyho působení na frontě přitom mohlo být skutečně velmi krátké, když jeho džíp najel na italskou protitankovou minu, která ale naštěstí nevybuchla. Již po měsíci přišla další změna, neboť Patton byl odvelen do čela 7. armády a vrátil se tak k plánování invaze na Sicílii, které započal už před převzetím II. sboru.

Předchozí část: Americký generál ve stínu: Zapomenutý Omar Bradley (1)

Tuto formaci pak dále vedl Omar Bradley, jenž prokázal své kvality, když naplánoval a provedl úspěšný úder na Bizertu. Tím významně přispěl ke kapitulaci sil Osy v severní Africe. Bradley k tomuto tažení s trochou nadsázky poznamenal, že americká armáda se na černém kontinentu nejprve naučila plazit, poté chodit a nakonec i běhat. 

Jak přeskočit Pattona 

V následujících dnech se Omar Bradley připojil ke spojeneckému štábu, který plánoval invazi na Sicílii. V operaci Husky měla Pattonova 7. armáda sehrát spíše podpůrnou roli, přičemž její hlavní vyloďovací sílu představoval Bradleyho II. sbor. I když 16. srpna 1943 po necelých 40 dnech bojů drželi Spojenci ostrov pevně v rukou, zcela spokojeni být nemohli, neboť většině německých sil se podařilo stáhnout do pevninské Itálie. Na druhé straně americké jednotky načerpaly další neocenitelné zkušenosti a také Bradley se tou dobou alespoň trochu dostal do povědomí lidí ve Spojených státech, když jej ve svých reportážích oslavoval známý válečný reportér Ernie Pyle.

Brzy po skončení bojů na Sicílii si Bradleyho zavolal Eisenhower, aby mu sdělil, že pro něj má novou práci. Na rozdíl od vznětlivého Pattona, jehož kariéru zabrzdily známé incidenty, při nichž nafackoval několika americkým vojákům v lazaretech, byly Bradleyho výkony ukázkou solidního a poctivého vůdcovství. Proto mu nejvyšší velení svěřilo nejspíše nejdůležitější úkol jeho kariéry – Bradley měl převzít americkou 1. armádu a v jejím čele vést americké vojáky při invazi v Normandii.

Do Evropy

Odcestoval proto zpět do Spojených států, aby se představil prezidentu Rooseveltovi a zároveň si sestavil štáb. S ním se pak v říjnu 1943 usídlil ve Velké Británii, kde mimo jiné pečlivě dohlížel na výcvik svých mužů. Na samotné přípravě plánu operace Overlord se však nijak významně nepodílel, mimo jiné i kvůli tomu, že v době jeho příjezdu již bylo vše v plném proudu. Bradleyho síly pro den D se skládaly ze VII. sboru, který měl přistát na pláži Utah, a V. sboru, jenž se měl vylodit na pláži Omaha.

On sám invazi prožil na palubě těžkého křižníku Augusta a tam také sledoval, jak jednotky VII. sboru za relativně malých ztrát dobývají Utah a postupují do vnitrozemí, zatímco muži V. sboru prožívají peklo na Omaze. Následující dny strávil Bradley cestováním po různých místech fronty, kde navštěvoval jednotlivé podřízené velitele. Od 9. června se již jeho velitelství nacházelo na francouzské půdě.

Bradley dál řídil bojové operace své armády, jednu z jeho hlavních akcí představovala operace Cobra, která měla za cíl prorazit německou obranu v Normandii a postoupit hlouběji do vnitrozemí. To se beze zbytku podařilo a v návaznosti na to pak došlo i ke změnám ve velitelské struktuře. Eisenhower aktivoval 3. armádu v čele s Pattonem, 1. armádu převzal generálporučík Courtney Hodges a Bradley dostal na starost nově aktivovanou 12. skupinu armád, jíž obě zmíněné formace podléhaly. 

Z Arden přes Rýn 

V té době přitom v americké armádě neexistoval důstojník, který by měl zkušenosti s řízením armádní skupiny. Bradley se proto rozhodl přejmout některé osvědčené postupy britského polního maršála Harolda Alexandra, se kterým sloužil ve Středomoří. Brzy přitom poznal, v čem je taková funkce nepříjemná. Zatímco Patton a Hodges s relativní volností pronásledovali německé jednotky, Bradley musel stále naléhavěji řešit prodlužující se zásobovací linie svých armád a tento problém se mu přes veškerou snahu nepodařilo vyřešit – snad to ani nebylo možné.

Americký postup se tak na čas prakticky zastavil. S koncem roku navíc málem přišla další pohroma. Dne 16. prosince 1944 totiž Němci zahájili mohutnou operaci Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), která posléze vešla ve známost spíše jako ofenziva v Ardenách. Útočili přitom na oblast, kde Bradley vědomě zariskoval a ponechal v ní relativně slabé síly. Po poradě s Eisenhowerem se ale veliteli 12. skupiny armád podařilo situaci zvrátit ve spojenecký prospěch, mimo jiné i díky heroickému výkonu Pattonových vojáků.

Další důležitý úkol, který stál nejen před Bradleym, ale před všemi západními Spojenci, spočíval v překročení Rýna a úderu do srdce třetí říše. Němci systematicky ničili všechny mosty, avšak Američané měli tentokrát štěstí – vojáci 9. obrněné divize, kterou vedl Bradleyho bývalý spolužák generálmajor John Leonard, totiž 7. března 1945 obsadili nepoškozený Ludendorffův most u Remagenu. Bradley okamžitě nařídil Hodgesovi, aby na východní břeh Rýna dostal maximum jednotek a zabezpečil předmostí. 

Mistrný taktik

Po tomto úspěchu již bylo vše připraveno pro závěrečný útok. Bradley naplánoval a provedl obklíčení početných německých sil v rúrské kapse a ještě do půlky dubna stáli Američané na Labi. Bradley pak vyslal Pattona na poslední útok do Bavorska, Rakouska a Československa. V té době představovala 12. skupina armád největší vojenské uskupení, jakému kdy americký generál velel – dohromady šlo o 12 armádních sborů, 48 divizí a 1 300 000 mužů.

Bradley, který byl 12. března 1945 povýšen na čtyřhvězdičkového generála, tuto formaci dokázal ukočírovat a zaslouženě si vychutnal vítězství v Evropě. Jeho přímý nadřízený armádní generál Eisenhower o něm posléze mimo jiné prohlásil, že je „mistrným taktikem“ a že jednou bude považován za „jednoho z nejlepších amerických vojevůdců“. Bradleyho kariéra přitom ještě zdaleka nekončila – z aktivní vojenské služby odešel jako armádní generál až v roce 1953.