Americké základny ve světě: V kolika zemích slouží vojáci Spojených států?

Přítomnost ozbrojených sil Spojených států v zahraničí sahá až do závěru 19. století, kdy Američané zvítězili ve válce se Španělskem a získali mimo jiné Portoriko či Filipíny. Další fáze začala ve 40. letech se vstupem USA do druhé světové války a pokračovala pak i s nástupem války studené. 

Zatímco v roce 1946 měli Američané v zahraničí 1 139 základen, v polovině 50. let 582. Pak došlo opět k nárůstu, takže v roce 1967 jich bylo 1 014 a na konci studené války 818. Třetím impulsem pro rozšíření přítomnosti v zahraničí se staly teroristické útoky z 11. září 2001, které znovu odstartovaly nebývalou expanzi vojenských zařízení Spojených států.

Změny strategických priorit

Washington se může chlubit technologicky nejvyspělejší armádou, která představuje nejvýznamnější vojenskou sílu na světě. Početní stav personálu všech hlavních složek ozbrojených sil – armády, námořnictva, námořní pěchoty a letectva nicméně kolísá. V roce 1990 šlo o více než dva miliony, po konci studené války došlo k postupnému poklesu až na současných 1 328 000. Americká armáda je tak třetí největší na světě po čínské a indické. Washington však dominuje ve výdajích na obranu, když na ni vydává kolem 750 miliard dolarů ročně (třikrát více než druhá Čína). 

Zatímco celkový početní stav personálu dlouho klesal, zvyšoval se naopak v posledních dekádách podíl amerických vojáků sloužících v zahraničí. Po zahájení intervencí v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) vzrostlo procento mužů a žen na misích v zámoří z 16,3 na 30 %. V roce 2007 přesáhl jejich podíl dokonce 39 %, což je nejvíce od druhé světové války (na vrcholu konfliktu ve Vietnamu v roce 1967 nepřekročil 36 %).

Vývoj rozmístění základen, jejich velikosti a vybavení se vyvíjel v závislosti na národních bezpečnostních zájmech. Po skončení druhé světové války zůstaly početné okupační síly v Japonsku, Koreji a také v Německu. Po prvotním snižování stavů vojsk přítomných v Evropě tam od začátku studené války naopak Američané svou vojenskou přítomnost navyšovali, takže v první polovině 50. let jich tam působilo až 400 000. Na Dálném východě pak došlo k posílení kapacit také v souvislosti v konfliktem na Korejském poloostrově (1950–1953). Strategické priority se však dále vyvíjely v závislosti na politické a vojenské situaci, takže postupně na významu nabíraly další regiony.

Klíčový Střední východ

Sovětská invaze do Afghánistánu a ochlazení vztahů s Íránem na přelomu 70. a 80. let způsobily, že se další možnou krizovou oblastí stala pro Spojené státy oblast Středního východu. Snaha zajistit nerušený obchod s ropou a také dostát spojeneckým závazkům s Izraelem vedla v roce 1983 k vytvoření Středního velitelství ozbrojených sil USA (CENTCOM), zodpovědného za tento region. S celkem 9 000 vojáky a civilními zaměstnanci ministerstva obrany je největší základnou v oblasti Naval Support Activity Bahrain, kde má sídlo 5. americká flotila a Střední velitelství námořních sil (United States Naval Forces Central Command, NAVCENT). Mezi další klíčové země, které v regionu hostí americká vojenská zařízení, patří například Katar, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. 

V indo-pacifickém prostoru má zase americká přítomnost odrazovat Čínu od použití vojenské síly proti USA a jejich spojencům či obranu proti hrozbě ze strany Severní Koreje. Na zlepšování regionální bezpečnosti přitom Washington spolupracuje zejména s Indií, Austrálií, Japonskem a Korejskou republikou. V posledních desetiletích došlo také k výraznému navýšení přítomnosti americké armády v Africe, kde je prioritou zejména boj proti terorismu.

Méně základen, zato větších

Celkově je patrný trend od konce studené války – počet základen se sice snížil, zato se zdvojnásobil počet států, kde jsou umístěny. A to často i v nedemokratických režimech, za což čelí vláda časté kritice. Ta se ozývá i kvůli obrovským nákladům na udržování instalací v zámoří – ročně jde asi o 55 miliard dolarů. Během posledních dvou desetiletí šlo v rámci boje proti terorismu až 100 miliard na základny v zemích jako Irák a Afghánistán, přičemž tyto kampaně neskončily příliš slavně. Kritické hlasy ze samotných Států připomínají, že přítomnost vojáků strýčka Sama ve „výbušných“ regionech místo zvyšování bezpečí a ochrany amerických zájmů mnohdy naopak hrozby zvyšuje či vytváří. 

Odpor proti americké přítomnosti se objevuje i v některých hostitelských zemích – na příklad na Okinawě, kde se místní administrativa pokusila zablokovat vybudování přistávacích drah US Marine Corps. Tokijský nejvyšší soud však okinawské prefektuře nařídil, aby zamítavé rozhodnutí zrušila. Jinde jsou naopak Američané vítaní, neboť jejich přítomnost znamená velký přínos pro domácí ekonomiku – typickým příkladem je Německo.

Vojáci i civilisté

K září 2023 bylo v zahraničí umístěno 228 390 amerických vojáků, z toho 168 571 v aktivní službě. Zbytek představovali civilní zaměstnanci ministerstva obrany, pracující v kancelářích, laboratořích, letištích, zdravotních zařízeních a podobně. Tento personál je mnohdy umístěn na základnách vlastněných a provozovaných USA, většina zařízení ovšem zůstává majetkem hostitelských zemí a Američané si je pouze pronajímají, případně je jejich působení upraveno jiným způsobem. S výstavbou a provozem komplexů často pomáhají soukromé vojenské společnosti (PMC), které také zajišťují například logistiku a zásobování potravinami, palivem, vybavením, vojenským výcvikem či dodávají specializovaný bezpečnostní personál, vojenské konzultanty, bodyguardy, tlumočníky… 

Podle ministerstva obrany (Departement of Defense) lze vojenské základny obecně rozdělit do dvou hlavních kategorií. Velké mají rozlohu větší než 10 akrů (čtyři hektary) nebo hodno tu více než 10 milionů dolarů. Předpokládá se, že každá představuje dočasný domov pro více než 200 amerických vojáků. Zhruba 60 % zámořských instalací spadá do této kategorie. 

Malé základny či vojenská zařízení jsou naopak menší než 10 akrů nebo mají hodnotu nižší než 10 milionů USD. Těmto pozicím, vybaveným často zásobami zbraní a materiálu se také někdy přezdívá „lily pads“, neboť přestavují pomyslné leknínové listy, po kterých mohou vojáci jako žába na rybníce doskákat až na místo určení třeba na druhém konci planety. Jde o součást strategie, která má místo přímého vstupování do konfliktů případné protivníky od pokusu o konfrontaci odradit. Jak bude tato doktrína fungovat se teprve ukáže.