Americká puška M14: Ikonická zbraň vydržela ve výzbroji jen krátce (1)

Počátky M14 sahají do září 1944, kdy americká armáda začala na základě zkušeností z probíhající války hledat novou pušku, která bude mít větší palebnou sílu a přitom nižší hmotnost než v té době používané typy. Pěchota tehdy disponovala dvěma kvalitními modely ručních zbraní, které tvořily páteř výzbroje družstva, nicméně velení s nimi nebylo zcela spokojeno. Automatická puška (de facto lehký kulomet) M1918 BAR dávala družstvu postačující palebnou sílu, ale pro dlouhodobější manipulaci byla příliš těžkopádná. Samonabíjecí pušku M1 zase znevýhodňoval systém doplňování munice, používající nábojový rámeček s kapacitou 8 nábojů. Palebnou sílu rovněž limitovala poloautomatická konstrukce. Ideálem se v očích armády stala kombinace obou uvedených zbraní, tedy vlastně již útočná puška.

Americký vs. belgický kandidát

Kýžený výsledek se pokoušela přinést řada konstrukcí, až nakonec v červnu 1951 vznikl prototyp T44. Jeho vývoj trval ještě několik let a provázely ho intenzivní srovnávací zkoušky s dalším kandidátem – modelem T48 (variantou belgické útočné pušky FN FAL). Obě zbraně používaly náboj T65 (7,62×51 mm), v roce 1953 standardizovaný jako jednotná pěchotní munice NATO.

Americký model T44E4 nakonec vyhrál díky o 0,5 kg nižší hmotnosti a jednodušší konstrukci. V červnu 1957 byl přijat do výzbroje ozbrojených sil jako puška M14 (útočná puška), respektive M15 – podpůrná varianta s těžší hlavní a dvojnožkou, jež v pěším družstvu plnila roli lehkého kulometu. Zavedení nových zbraní znamenalo velký krok k unifikaci výzbroje pěchoty, protože měly nahradit pušku M1, lehký kulomet BAR, poloautomatické a automatické karabiny M1 a M2 a samopal M3.

Stejně účinná ale lehčí

Všechny tyto zbraně se nacházely ve výzbroji pěší čety a používaly tři druhy nábojů, což ztěžovalo logistiku. Útočná puška M14 si zachovala stejnou účinnost jako její předchůdkyně a byla dokonce lehčí. Nová konstrukce měla řadu novinek zvyšujících ovladatelnost a taktickou hodnotu v boji. Praktickým vylepšením byla kromě využití odnímatelného zásobníku možnost jeho nabíjení 5rannými nábojovými pásky otevřeným závěrem.

Díky tomu mohl voják doplnit poloprázdný zásobník přímo v boji v poloze vleže. M14 také dostala kompenzátor, díky kterému nebyl na vzdálenost vyšší než 50 m viditelný záblesk z ústí hlavně. Polní zkoušky ukázaly odolnost i při hrubém zacházení a spolehlivost v extrémních povětrnostních podmínkách.

Pomalá výroba

M14 byla schválena k zavedení do výzbroje již v roce 1957, o její masové produkci se rozhodlo o rok později. K jednotkám se první exempláře dostaly na jaře 1960, kdy začalo přezbrojování 101. výsadkové divize. V následujícím roce obdržel M14 i americký kontingent v Evropě. Rovněž námořní pěchota si musela na nové zbraně počkat, protože její přezbrojování začalo v roce 1961 a trvalo takřka celou polovinu dekády. Vedle pušek samotných dodávaly zbrojovky i příslušenství – náhradní zásobníky, bajonet M6 či úsťový granátomet M76.

TIP: Mauser M 98: Nejlepší německá puška se vyráběla v Brně

M14 se osvědčila jako velmi spolehlivá a účinná zbraň, problematickou se ale ukázala střelba dávkou, protože při ní se zbraň obtížně ovládala a výsledkem bylo často plýtvání náboji bez efektu v cíli. To se ale jednoduše vyřešilo tím, že přímo u jednotek zbrojíři upravili mechanismus, aby mohl střílet pouze jednotlivě. V taktickém konceptu boje malých jednotek pěchoty měli podpůrnou palbu dávkami totiž vést hlavně kulometčíci, kteří utvářeli palebnou sílu každého střeleckého týmu a disponovali verzí M15.

Dokončení: Americká puška M14: Ikonická zbraň vydržela ve výzbroji jen krátce (2) (vychází ve čtvrtek 4. února)