Ambiciózní projekt Kattara: Dostane Egypt nové zelené srdce?

V posledních desetiletích zažívá Egypt populační explozi, na kterou není připravený – ekonomicky ani sociálně. Ačkoliv jeho území zahrnuje přes milion kilometrů čtverečních, 96 % této ohromné rozlohy zaujímá nehostinná poušť. Sto devět milionů lidí se tak tísní v úrodném pásu, který obepíná pobřeží Středozemního moře a řeku Nil s její deltou.

Přírůstek obyvatel byl už ve 20. století natolik zásadní, že počínaje rokem 1964 zahájila vláda rozsáhlý vzdělávací program na téma plánování rodiny. Pravdou totiž zůstává, že zhruba třetina egyptských žen neumí číst a psát. Mají tudíž zároveň jen velmi omezené povědomí o antikoncepci a relativně vysokou porodnost podporují i kulturní zvyky. Značná část populace pak žije pod hranicí chudoby a o stárnoucí rodiče pečují právě děti. 

Kampaň zaznamenala jistý úspěch: Zatímco v roce 2014 připadalo na každou Egypťanku statisticky 3,5 dítěte, k roku 2021 číslo kleslo na 2,85. Stále to však znamená, že v zemi ročně přibude 2,2 milionu obyvatel. Pokud by daný trend pokračoval, žilo by tam v roce 2030 celkem 119 milionů lidí, a v polovině století dokonce 165 milionů.

Vláda se sice zatím nehodlá uchylovat k podobně drastickým opatřením, jaká kdysi zavedla Čína, nicméně zlepšení situace si vyžádá vznik nových ekonomických příležitostí, zvýšení hrubého domácího produktu a také vytvoření místa k životu pro mladé lidi. Pokud se popsané problémy nepodaří v nejbližších dekádách vyřešit, čekají klíčový stát Blízkého východu zásadní otřesy. 

Sahara pod vodou

V egyptském „zeleném pásu“ stoupá hustota zalidnění nad dva tisíce obyvatel na kilometr čtvereční a Káhira pak představuje naprostý extrém, kde na každém kilometru čtverečním žije přes 19 tisíc lidí (pro srovnání v Praze žije zhruba 2 700 obyvatel/km²). V Egyptě tedy bez nadsázky dochází prostor. Podle urbanistických studií se může výhledem na park či zahradu kochat asi jen pětina tamní smetánky, zatímco zbytek je odsouzený k životu v betonové džungli, která pokrývá každý dostupný kus půdy. Hledají se proto řešení, přičemž nejefektivnější z nich spočívá v zavlažení pouště a vytvoření rozlehlé oázy v místě tzv. Kattarské prolákliny.

Oblast o souhrnné rozloze Jihočeského a Středočeského kraje se nachází v srdci guvernorátu Matrúh a v průměru spočívá asi 60 m pod hladinou moře, zatímco v nejnižších místech jde až o dvojnásobek. Tudíž by tam samospádem mohla téct voda, čehož si lidé všimli už na konci 19. století. Francouzský geograf François Élie Roudaire spolu s diplomatem Ferdinandem de Lessepsem podporovali myšlenku zaplavení uvedených částí africké pouště již v roce 1874 a údajně tím inspirovali i Julese Vernea při psaní románu Zatopená Sahara. Berlínský zeměpisec Albrecht Penck zas o využití prolákliny mluvil ve spojení se stavbou vodních elektráren.

Ve jménu klidu a míru

John Ball se v roce 1927 pustil do prvních podrobnějších propočtů množství vody, které by do Kattary muselo přitékat, aby se nestíhala odpařovat. O třicet let později pak dokonce CIA navrhovala prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi zaplavení prolákliny coby možný způsob, jak přinést na Blízký východ mír: Nová laguna by ovlivnila podnebí v oblasti, vznikly by díky ní četné pracovní příležitosti, a hlavně by tehdejšího egyptského prezidenta Gamála Násira odvedla od koketování se Sovětským svazem. Ani v 50. letech však ještě technologie nepokročily natolik, aby se dal podobně masivní projekt uskutečnit.

Dokonce i studie z roku 1975, pod niž se podepsal Friedrich Bassler spolupracující s developerskými společnostmi, nakonec dospěla k závěru, že by zaplavení prolákliny znamenalo víc potíží než přínosů. Výzkum předpokládal její propojení se Středozemním mořem prostřednictvím kanálu, načež by ji přitékající voda zalila do výšky 60 m pod úrovní mořské hladiny. Kompletní naplnění rezervoáru mělo trvat deset let a následně by odpařováním neustále vznikalo místo pro přísun nové vody, čímž by se zajistil konstantní průtok. Kanálem by navíc mohly do jezera proplouvat lodě a vyrostly by na něm i vodní elektrárny.

Atomové řešení

Studie však opomínala fakt, že by po vypařené tekutině zůstávalo množství soli a její koncentrace by v proláklině rostla. Pro výzkum hrála klíčovou roli produkce elektřiny, která mohla podle tehdejších prognóz dosáhnout až 5 800 MW, tedy více než dvojnásobku výkonu Temelína. Iniciativu nakonec opět zbrzdil rozpočet – ale také přítomnost nevybuchlé munice z druhé světové války, jež by se musela pečlivě odstranit. Jako ideální řešení proto Bassler navrhoval „kopat“ atomovými bombami: Podle jeho propočtů by bylo zapotřebí 213 pum, každá stonásobně silnější než ta, kterou v roce 1945 shodily Spojené státy na Hirošimu a Nagasaki. Předtím by se ovšem muselo evakuovat nejméně 25 tisíc lidí, otřesy by narušily okolní krajinu a zřejmě by rovněž zhoršily pobřežní erozi. Egyptská vláda proto nukleární variantu odmítla a projekt skončil v propadlišti dějin. 

O 50 let později jsme se nicméně technologicky výrazně posunuli a nejnovější studie naznačují, že máme k realizaci ambiciózního plánu blíž než kdykoliv předtím. Pokud by se hladina vzniklého rezervoáru vyrovnala se Středozemním mořem, měl by rozlohu přibližně 12 100 km². Teploty v oblasti se aktuálně pohybují mezi 35 °C v létě a 20 °C během zimy, zatímco míra odpařování fluktuuje kolem 1,8 mm denně v lednu a 7,9 mm v letních měsících. Srážky pak začátkem roku dosahují zhruba 5 mm, zatímco již v dubnu klesají pod 1 mm. Jestliže by se hladina denně odpařovala o 5 mm, musel by dle propočtů systémového architekta Rogera Arnolda takové ztráty kompenzovat kanál široký alespoň 15 m a v závislosti na poloze dlouhý 50–80 km. 

Sůl musí pryč

Inženýr Pavel Konečný naopak pracuje s alternativou zahrnující větší počet tunelů, každý o průměru 3,6 m a s průtokem zhruba 70 000 l za sekundu. Zároveň počítá s tím, že by voda v proláklině neměla být slaná, takže by se někde po cestě mezi mořem a vznikajícím jezerem musela odsolit. Aby byl popsaný proces maximálně udržitelný, měla by jej pohánět energie z přilehlých vodních elektráren a solárních panelů.

V roce 2020 Konečnému vyšlo, že by vyhloubení jednoho tunelu a jeho osazení pumpami, vodní i solární elektrárnou a odsolovacím zařízením stálo zhruba 500 milionů dolarů. Aby se vyrovnalo odpařování, muselo by takových spojnic vzniknout nejméně deset. Celkový počet tunelů by však závisel na využití alternativních prostředků, jimiž by se dala vodní plocha částečně zakrýt (viz Plasty proti slunci). Minimální částka na realizaci plánu se tak podle Konečného pohybuje kolem pěti miliard dolarů. Problém spočívá v tom, že se podobné mamutí projekty téměř nikdy nepodaří dokončit včas ani v původním rozpočtu: Například budování obřích přehrad se v průměru prodraží o 57 %. Jezero by se přitom plnilo pozvolna a cílové rozlohy by dosáhlo asi za 20 let.

Drahé? Možná ne

Představuje pět miliard dolarů příliš vysokou investici? Možná ne. Egyptská vláda se zavázala do 25 let vybudovat hned 45 nových měst, jež by mohla pojmout až 40 milionů lidí. Jedná se o megalomanský projekt, ale podle všeho nejde o pouhá slova do větru: Tzv. Nové administrativní hlavní město, kam by se měly přestěhovat vládní úřady, v současností vzniká 45 km východně od Káhiry. Mělo by být přitažlivé, chytře navržené, zelené a stát se domovem šesti milionů obyvatel. Podle statistik egyptského ministerstva rozvoje už si projekt vyžádal 40 miliard dolarů. A neměl by zůstat jediný – podél Nilu mají vyrůst sídla jako Nový Luxor či Nová Mansúra.

Ve světle popsaných investic se vytvoření kattarského jezera nezdá tak nereálné, už proto, že by vznikla zcela nová oblast vhodná k výstavbě. Velká vodní plocha by ovlivnila i podnebí: Vypařování by v regionu vedlo k četnějším srážkám, zatímco pozvolné zahřívání nádrže přes den a chladnutí v noci by zas mírnilo teplotní výkyvy. Dle klimatologů by mohla průměrná teplota v přilehlých lokalitách klesnout o 3–5 °C. Projekt tak v současnosti působí slibněji než kdy dřív, nicméně oficiální plány na jeho uskutečnění zatím neexistují.