Alžírsko: Země, kde se zastavil čas
S rozlohou přes dva miliony čtverečních kilometrů je Alžírsko největší zemí Afriky. Zatímco severní pobřeží připomíná jižní Francii, berberská kultura ve středu země se podobá té marocké a na samém jihu pak stále vládne mentalita kočovníků
Hlavní město Alžírska – Alžír – obsadila v roce 1830 Francie, která jej ihned začala přetvářet v evropském stylu. Výsledkem jsou široké bulváry lemované mnohapatrovými paláci, za kterými se v úzkých klikatých uličkách krčí původní budovy starého města v arabském stylu. Tato dvojí kultura ovlivnila i samotné Alžířany: zatímco jedni pokračovali v tradičním stylu života řízeném islámskými pravidly, druzí převzali vymoženosti moderního světa. Jejich vazby na islámskou kulturu ale zůstaly velmi pevné.
Islám a psi
Ještě před deseti lety převládal v Alžíru znatelně muslimský ráz. I v nejmodernějších čtvrtích chodily ženy zahalené, často i s rouškou přes obličej. Mnoho mužů nosilo tradičně střiženou bradku v arabském stylu a dlouhé košile. V posledních letech se ale udály rychlé změny, a to hlavně u mladé generace. Dívky vyměnily tradiční oděv za přiléhavé kostýmky a elastické džíny a na obdiv vystavují moderní střih vlasů. Ani chlapci se ničím neliší od svých evropských vrstevníků: seprané džíny doplňují trika s anglickými nápisy a vzhled podtrhují nagelované vlasy po vzoru slavných fotbalistů.
Jedná se přitom o opravdovou změnu v mentalitě, nikoliv jen o módní výstřelky, jak dokazuje i skutečnost, že stále více lidí vlastní psa jako domácího mazlíčka. A to přesto, že islám označuje psy za stejně nečistá zvířata jako třeba prasata, která nemají mít s lidmi nic společného. Podle proroka Mohameda a Koránu je čistým zvířetem hodným sdílet domov s člověkem pouze kočka.
Zpátky v čase
Čím více postupujeme od pobřeží do středu země, tím méně se projevuje vliv evropské kultury. I zde jsou sice velmi rozšířeny moderní technologie jako satelity, televize a mobilní telefony, ale život dál plyne v rytmu pěti denních modliteb a islámských tradic. Jih země u hranic Nigeru a Mali pak již nemá s moderním severem společného téměř nic. Ačkoliv i tady byly snahy francouzských dobyvatelů o podrobení území velmi intenzivní, z nadvlády nezbylo téměř nic kromě francouzštiny, která je tu úřední řečí.
Obyvatelé oáz žijí stále velice skromně a ve stejném poklidu jako předchozí generace. Ve většině domácností sice najdete televizi, ale kanály jsou arabské, takže lidé nemají o západním světě žádnou představu. Téměř nikdo nemá doma počítač a připojení k síti tady takřka neexistuje. Najdete zde sice místa s veřejným internetem, ale ten často nefunguje a mnoho stránek blokuje stát.
Za sexem na Saharu
Také zde, uprostřed pouště, však pomalu dochází ke změnám, a to především díky turismu. Otázkou zůstává, jak moc jsou tyto změny pozitivní. Rozšířila se zde například tzv. sexuální turistika v dunách. V praxi to znamená, že evropské ženy, převážně Francouzky, sem nepřijíždí ani tak za krásami Sahary, jako za mládím místních mužů. Tyto služby jsou jakýmsi veřejným tajemstvím, protože mladíci, kteří se oficiálně nechávají najmout jako průvodci v poušti, musí dopředu souhlasit se všemi požadavky. Za tyto „služby“ si nicméně vydělají mnohem víc peněz než za pouhý dohled nad karavanou.
Další temnou stránku turistického ruchu představuje i častá necitlivost těchto cizinek vůči místním tradicím. Západní ženy si mnohdy kvůli pohodlí neodpustí šortky nebo tílka, což v místních vzbuzuje pohrdání a automaticky pak vidí ve špatném světle celý západní svět. V oázách se totiž za vzor ctnosti stále považuje celkové zahalení s nezbytným šátkem na hlavě. Ženy jsou také vidět v ulicích jen přes den – po setmění je jejich místo doma a ven smí vyjít jen v doprovodu příbuzného muže či manžela.
Poušť, můj domov
Jižní Alžírsko představuje jednu z nejdůležitějších archeologických oblastí na světě. Ani vzrůstající příliv turistů a vědců však neprobudil v místních obyvatelích zájem o kulturní památky. Pohoří Tassili a Hoggar ukrývají unikátní pravěké malby a rytiny zapsané v seznamu UNESCO, které sem jezdí obdivovat lidé z celého světa, zatímco obyvatelé oáz se do hor nevydávají nikdy. Výjimku tvoří místní průvodci, kteří skalní obrazy dobře znají, ale bohužel k nim nemají žádný vztah. Tyto poklady proto zkoumají vědci z Evropy a Ameriky a veškeré publikace o nich vycházejí paradoxně mimo Afriku.
K čemu mají obyvatelé jihu naopak velmi vřelý vztah a co skutečně milují, to je poušť. Krajina, kde žijí, pro ně představuje nejen domov, ale i živou bytost. Znají každý kámen a skálu, přičemž neobvyklé přírodní útvary mají svoje jména a vztahují se k nim mnohé pověsti. Místní nemají mapy ani jim nerozumějí – v terénu se orientují výhradně na základě vizuální paměti, a to i na obrovské vzdálenosti až několika set kilometrů.
Voda každý druhý den
Tvrdé podmínky pouště donutily lidi přizpůsobit své zvyky, a všichni zde proto žijí velmi úsporně. Tekoucí voda v domácnostech není žádnou samozřejmostí a je k dispozici jen obden, takže ke koupání musí stačit kbelík vody jen několikrát týdně. I v jídle jsou místní velmi střídmí – o velkých obchodech či dokonce supermarketech si mohou nechat jen zdát. V oázách se nachází pouze několik malých obchůdků a tržnic s omezeným sortimentem. Snad proto se zde nesetkáte s obezitou.
Vybavení běžné domácnosti představuje matrace pro každého člena rodiny, skříňka s televizorem, lednice a kuchyňský stůl. Veškerý život se odehrává na podlaze. Při obědě a večeři sedí rodina v kruhu na koberci okolo mísy s jídlem, ze které nabírají buď rukama, nebo lžícemi. Pokud je mezi hosty muž, jedí ženy v oddělené místnosti. Večer si každý ustele tam, kde se mu chce zrovna spát. V létě si lidé nosí matrace na dvorek a spí pod širým nebem, v zimě nocují doma, protože teplota může klesnout i pod bod mrazu.
