Alternativní medicína: Kdy „přírodní medicína“ pomáhá a jaká jsou její rizika?
Ačkoliv žijeme v době, kdy má věda své nezastupitelné místo v našich životech a medicína založená na důkazech je první volbou většiny lidí, stále se najde dost prostoru pro byliny, psychosomatiku, ájurvédu a podobné postupy. Má nám i dnes „přírodní medicína“ jak pomoct? Co s sebou nese za rizika? Kdy se na ni spolehnout a kdy raději vyhledat lékaře?
Metody přírodní či alternativní medicíny jsou vděčným mediálním tématem, které opakovaně prosakuje do veřejných diskusí a debat o zdravotnictví. Je to téma polarizující, jež nalézá své vášnivé zastánce i odpůrce a pro samé zapálení pro názor často není slyšet odborné a věcné argumenty. Protože emocionální vyhrocené hádky málokdy přinášejí racionální výsledky, jsou často lidé zmatení a mají problémy komukoli v této oblasti důvěřovat.
Problematické je už samotné vymezení definice alternativní medicíny. Podle Národního zdravotnického informačního portálu je alternativní medicína nebo také komplementární medicína širokým pojmem zahrnujícím všechny formy neklasické medicíny. Společným znakem má být to, že jejich metody a postupy nejsou opřeny o důkazy a nejsou testovány na bezpečnost a účinnost způsobem, jaký je obvyklý u medicíny založené na důkazech.
Obtížné posouzení
Posuzování účinnosti jednotlivých medicínských metod je vždy trochu komplikované a přístup k řadě postupů se proměňoval v průběhu času. Některé léčivé metodiky vnímané jako součást alternativní medicíny, např. fytoterapie, mají oporu v důkazech a nejsou tedy ani odborníky vnímány jako neúčinné. Naproti tomu jiné metody, homeopatie či léčba krystaly, již patří mezi prokazatelně nefunkční léčbu a vyložené šarlatánství.
Metody alternativní a konvenční medicíny bývají často dávány do protikladu, což ovšem není zcela správný pohled. Dnešní medicína založená na důkazech totiž v celé řadě postupů vychází z metod přírodní medicíny, které jen rozvíjí dále. Příkladem může být odvar z vrbové kůry, jenž se po dlouhá staletí užíval jako prostředek pro ztlumení bolestí a horečky. Nešlo o pouhou babskou pověru, odvar skutečně fungoval. Vrbová kůra totiž obsahuje kyselinu acetylsalicylovou, látku s protizánětlivými a analgetickými účinky. Postupy moderní medicíny pouze vynalezly způsob, jak identickou látku vyrobit a v přesně stanovených množstvích ji nadávkovat do tablet.
Proto dnes nemíříme s bolestí hlavy k babce kořenářce, ale vydáme se do lékárny, kde zakoupíme příslušné léčivo. Ani dnes nemusíme odhadovat množství odvaru, neboť přesně víme, kolik tabletek můžeme bezpečně denně užít.
Nesmiřitelní soupeři
Proč tedy bývají oba přístupy vnímány tak protikladně? A proč je toto téma natolik výbušné? Abychom pochopili někdy až argumentační zákopovou válku mezi oběma tábory, je třeba se podívat, jak funguje současné zdravotnictví a jeho financování. Aby mohla být nějaká léčebná metoda (nejen léčivo, ale i rehabilitační metoda, operační postup atd.) uznána jako součást postupu tzv. lege artis, a tím i hrazena ze zdravotního pojištění, musí být prokázána její bezpečnost a účinnost.
V praxi to znamená, že lék či metoda projdou patřičnými testy a prokáže se, že je léčba dostatečně účinná a bezpečná. Toto srovnání probíhá obvykle buď vůči současně užívanému léku, nebo placebu (neúčinné látce, jež ale vypadá totožně jako skutečný medikament), v případě například operačních postupů se hodnotí jasně stanovená kritéria jako délka hospitalizace či komplikace. Výsledkem je pak výstup studie, který prokáže (či naopak neprokáže) dostatečnou bezpečnost a účinnost zkoumané metody.
Je to poměrně logický postup, neboť zdravotní pojištěnci za své peníze vyžadují maximálně bezpečnou a účinnou léčbu. Asi nikdo by nechtěl z peněz veřejného zdravotnictví platit například šarlatána, jenž by tvrdil, že uzdravuje dotekem svých rukou.
Zde však narážíme na problém celé řady postupů alternativní medicíny, tedy neprokazatelnost účinku. Například u homeopatie je neúčinnost zjevná – homeopatický přípravek neobsahuje ani molekulu potenciálně účinné látky, jedná se tedy obvykle doslova o předražený cukr nebo vodu. U jiných metod je problémem například neopakovatelnost výsledku nebo příliš mnoho proměnných.
Jiné metody mohou mít částečný efekt (například akupunktura), který ovšem není založen na předpokladu toku božské energie, ale na přítomnosti neuroanatomických struktur – někdy může mít vpich jehly skutečný klinický efekt. Kvůli absenci důkazů a jasných principů fungování proto není možné reálně hradit tyto procedury z veřejného zdravotnictví ani nějak regulovat jejich poskytovatele. Jak byste ostatně chtěli určit, kdo je skutečný odborník a kdo znalost jen předstírá u metody, jež nemá prokazatelné účinky?
S důkazem, ale bez účinku
Samozřejmě i současná medicína založená na důkazech má své limity. Především u některých metod alternativní medicíny nelze říct, že by nefungovaly vůbec. Není možné je ovšem provádět standardizovaným způsobem tak, aby byl prokázán jednoznačný efekt vůči placebu nebo současným metodám konvenční medicíny. Proč tedy tolik lidí dnes vyhledává metody alternativní medicíny? A proč jim důvěřují často více než odborníkům „západní“ medicíny?
Podle některých statistik i více než 30 % lidí s obtížemi, kteří vyhledávají lékaře, jeho pomoc fakticky nepotřebuje. Jejich problémy se skrývají spíše v neurotických či psychosomatických příčinách a často by jim psychoterapie a změna životního stylu a přístupu pomohly více než polykání medikamentů. Ambulantní specialisté jsou však často přetíženi a nemají na pacienta tolik času, kolik by skutečně bylo potřeba.
Pokud lékař nemá dostatek trpělivosti a ochoty (nebo prostě při nejlepší vůli nemůže, neboť na jeho péči čeká řada dalších pacientů) vysvětlit nemocnému podrobně příčiny příznaků a probírat režimová opatření, je pro něj nejjednodušším řešením vystavit recept. Pacient sice obvykle nemá medicínské znalosti, často však vycítí, že na něj lékař nemá tolik času, kolik by si představoval, a přestane mu důvěřovat. Proto pak hledá ještě radu u léčitelů, kteří se mu za příslušný poplatek budou věnovat a vyslechnou jej trpělivěji než vytížený lékař.
Zde může nastat několik rizikových situací, zvláště pokud je choroba nemocného závažnějšího charakteru, například onkologické onemocnění. Pokud pacient vyhledá dříve léčitele než skutečného lékaře, hrozí, že choroba nemusí být diagnostikována včas, případně, že nemocný odmítne léčbu navrženou specialistou a upne se na alternativní či přírodní metody. V takovém případě může dojít i k ohrožení života či přímo ke zbytečnému úmrtí.
Účinek „omylem“
Na druhou stranu by bylo chybou všechny metody alternativní medicíny hned démonizovat a házet do jednoho pytle. Například fytoterapie neboli léčba bylinkami často není ani řazena do metod alternativní medicíny, neboť má prokazatelné účinky a s metodami konvenční medicíny se může skvěle doplňovat. Ale i metody, jež fungují na zcela nevědeckých základech (například homeopatie), mohou pacientům ulevit v jejich obtížích. Jak je to možné?
V tomto případě se často uplatňuje tzv. placebo efekt. Jde o to, že pokud pacient věří, že dostává skutečně účinný preparát (i kdyby se jednalo o čistě cukrové pilulky), může pociťovat úlevu. Není žádným tajemstvím, že psychický stav má vliv na celou řadu somatických onemocnění, včetně chronických bolestí, vysokého tlaku nebo atopického ekzému. Pokud pacient dostává léčbu sice neúčinnou, které však naplno věří, mohou se i skutečné příznaky zlepšit.
Nositelem uzdravení však nejsou homeopatické preparáty, ale samotná osoba léčitele, jenž nemocného vyslechne, projeví soucit a účast a pak vytvoří léčbu „přesně na míru“. Zvláště pokud je léčba drahá, projevuje se víra v účinek nejsilněji – něco, za co jsem zaplatil takové peníze, přece nemůže nefungovat!
Kromě placebo efektu často léčitelé navrhují i režimová opatření, která mohou fungovat. Pokud lékaři navrhují pohyb a redukci váhy, málokdo je bere vážně. Pokud nám však léčitel sestaví na míru magickou dietu a speciální cviky, máme často tendenci poslouchat tyto draze zaplacené rady mnohem více. A pokud se bude jednat o rady na alespoň trochu racionálním základu (zvýšení pohybu, snížení kalorického příjmu), budou nepochybně fungovat.
Bylinné mýty a legendy
S přírodní či alternativní medicínou se také pojí některé mýty a polopravdy, například tvrzení, že vše přírodní musí být nutně lepší. Současná medicína však velice často využívá tytéž látky, které se vyskytují i v přírodních substancích, typicky v rostlinách. Chemicky se jedná o totožné látky s naprosto stejným mechanismem účinku. Výrok, že stejná látka pocházející z přírody bude mít jiné (lepší) účinky než identická látka vyrobená chemickým procesem, zkrátka a dobře není pravdivý.
Pokud si tedy uděláte vývar z listů náprstníku, pozřete tytéž srdeční glykosidy, jako když si dáte tabletku digoxinu; stejně tak v rulíku zlomocném je tentýž atropin, jenž se užívá v medicíně ke zrychlení srdeční frekvence, a podobně. Protože se však často v případě léčiv jedná zároveň o prudké jedy, je jejich podávání v rostlinné podobě velmi rizikové. Nikdy nevíte, kolik přesně látky rostlina obsahuje, kolik se jí vylouhuje či vyextrahuje do tinktury, a riziko překročení bezpečné dávky je velmi vysoké.
Mezi další rozšířené mýty patří, že lékaři jsou hromadně upláceni farmaceutickými společnostmi, aby psali více léků, než je potřeba. Čas od času se sice podobný problém opravdu objeví, ale v množství ambulantních specialistů se jedná opravdu o kapku v moři. Zdravotní pojišťovny si své finance velmi dobře hlídají a systém je nastaven tak, aby byl co nejméně zneužitelný a případného hříšníka co nejrychleji odhalil.
Nebezpečným mýtem je, že rostlinné přípravky nám nemohou uškodit. Opak je však pravdou. Některé bylinné preparáty čínské medicíny, které jsou volně k zakoupení na internetu, obsahují i prudce jedovaté rostlinné alkaloidy, jež mohou poškozovat játra. Ta ale může ničit například i obyčejná lékořice užívaná ve vyšších dávkách. Stejně tak celá řada volně dostupných bylinných preparátů, pokud jsou užívány ve větším množství, může mít na organismus nepříznivý vliv.
Dalším problémem je, že některé bylinky a rostlinné produkty mohou ovlivňovat metabolismus užívaných léčiv. Koncentrace léku v organismu pak bude buď neúčinná, nebo naopak toxicky vysoká. Typickými příklady jsou třezalka tečkovaná (urychluje metabolismus vybraných léků) či grapefruitová šťáva (ta jej naopak brzdí). Proto je užitečné číst příbalové letáky a dávat pozor na případné rizikové kombinace s potravinovými doplňky.
Šarlatánství, nebo podvod?
Americká agentura National Center on Complementary and Integrative Health (Národní centrum pro komplementární a integrační zdravotnictví) vytvořila klasifikační systém, který se snaží rozlišit pět hlavních skupin alternativní medicíny. Tyto skupiny se částečně překrývají a rozdělení je tedy spíše orientační.
První skupina zahrnuje celé lékařské systémy – například tradiční čínskou medicínu, ájurvédu či homeopatii.
Druhá skupina pojímá intervence v oblasti mysli a těla, metody, které využívají propojení mysli a ducha. Zde je třeba podotknout, že se tím nemyslí klasická psychosomatika, jež je prokázaným a využívaným fenoménem i na poli „standardní“ medicíny, ale například hypnoterapie.
Třetí skupinou jsou praktiky založené na biologických působcích. Zde se bavíme o bylinách, vitaminech a dalších přírodních látkách. Opět zde nemáme na mysli prokázané a účinné postupy (všichni vědí, že vitaminy jsou potřeba), ale například vysokodávkovaný vitamin C v nadměrných dávkách nebo podávání jedovatého olova v klasické čínské medicíně.
Čtvrtá skupina zahrnuje praktiky založené na tělesné manipulaci, jako jsou chiropraxe či osteopatie, opět se zde nebavíme o vědecky prokázaných metodách, například o fyzioterapii.
Poslední skupinou je energetická medicína založená na práci s energiemi ať již smyšlenými, či reálnými, které však nemají prokazatelný biologický účinek (biomagnety a podobně).
