Alexandr Makedonský: Jak se stal pánem tehdejšího světa?

Důvodů, proč se z Alexandra stala legenda, bylo mnoho. Kromě jeho pozoruhodné bystrosti a toho, že byl královským synkem, mu pomohl fakt, že se narodil do mimořádně příznivé doby – tedy alespoň pro Makedonii. Ani po zdlouhavé a krvavé peloponéské válce (431–404 př. n. l.) nebyl v Řecku mír. Jednotlivé řecké státy neustále válčily mezi sebou a z jejich vzájemné nevraživosti začala těžit země, která do té doby stála mimo centrum dění – Makedonie. Její vzestup byl opravdu raketový. Během třiceti let se z nevýznamného království stala obrovská říše, která ovládala většinu známého světa. Zásluhu na tom měli především dva muži, král Filip II. (382–336 př. n. l.) a jeho syn Alexandr.

Chlapeček pánem Řecka

Když byl roku 336 př. n. l. Filip na svatbě své dcery úkladně zavražděn, nastoupil na makedonský trůn devatenáctiletý Alexandr. Do kralování skočil oběma nohama. Nechtěl nikoho nechat na pochybách, že je přinejmenším stejně schopným a silným panovníkem jako jeho otec. Nejdříve se sérií politických vražd zbavil svých odpůrců na makedonském dvoře a poté silou zakročil proti Thrákům, kteří po Filipově smrti od Makedonců odpadli.

Thrákové byli silní soupeři. Už skoro dva tisíce let před našimi husity používali vozovou hradbu a zajímavou taktiku, během níž pouštěli naložené vozy z prudkých kopců na postupující pěšáky. Alexandr o tom ale věděl a před střetnutím s Thráky dal vojákům rozkaz, aby se v případě potřeby rozestoupili nebo se položili na zem a vytvořili ze štítů ochranný kryt, po kterém thrácké vozy přejedou. Jeho plán vyšel na jedničku, Thrákové byli poraženi a museli s Makedonci uzavřít mírovou smlouvu. Ze severu tedy Alexandr své království zajistil. 

Na jihu, v Athénách, už ale proti němu zase začínal kout pikle Démosthenés. Bouřil veřejné mínění a podněcoval Řeky ke vzpouře. Pravděpodobně nevěřil, že mladý makedonský král, kterého označoval za neškodného chlapečka, bude stejně obtížným soupeřem jako jeho otec. Mýlil se. Alexandr vtrhl do Řecka a rozbořil Théby, kde proti němu Démosthenés zorganizoval povstání. Alexandrovi vojáci pobili šest tisíc Thébanů a zbylých třicet tisíc zajatců nechal mladý král prodat do otroctví.

Potom vytáhl proti Athénám s tím, že když ho Athéňané, dokud válčil s Thráky, nazývali chlapcem, a když byl v Thesálii jinochem, chce se jim ukázat jako muž u aténských hradeb. Vyděšení Athéňané po událostech v Thébách raději k Alexandrovi okamžitě vyslali poselství s žádostí o milost. K jejich překvapení ji přijal a místo boření dalších řeckých měst svolal, stejně jako předtím jeho otec, všeřecký sněm do Korinthu, kde se nechal potvrdit novým vůdcem spojeneckého tažení proti Persii.

Vstříc Asii

Alexandr byl spokojen, vítězně se vracel do Makedonie, aby co nejrychleji připravil vše potřebné k výpravě do Asie. Ve starověku bylo zvykem před začátkem válečného tažení konzultovat s bohy jeho výsledek. K tomu účelu sloužily věštírny. Nejznámější z řeckých věštíren ležela v Delfách ve středním Řecku. Pro Alexandra to byla na zpáteční cestě do Makedonie poněkud zajížďka, ale věštbu od delfské Pýthie si nemohl nechat ujít.

Když se ale po strastiplné cestě horami do Delf konečně dostal, našel věštírnu z náboženských důvodů zavřenou. Čekat dlouhé dny na její otevření se netrpělivému horkokrevnému králi nechtělo. Pýthii se nejdřív snažil přesvědčit dary, aby udělala výjimku. Když neuspěl, vtrhnul osobně do domu nebohé ženy a násilím ji vlekl do chrámu. Vyděšená Pýthie spontánně vykřikla: „Ó synu můj, nikdo ti neodolá.“ Jakmile to Alexandr zaslechl, Pýthii pustil s tím, že už má věštbu, pro kterou přišel. Rychle opustil Delfy a pokračoval do Makedonie. 

TIP: Řecká Makedonie: Odkaz velkého válečníka

Během podzimu a zimy roku 335 př. n. l. Alexandr postupně shromažďoval nejen vojáky, ale i experty na stavbu obléhacích strojů, historiky, zeměpisce a dokonce i filosofy. Podle Plútarcha mělo jeho vojsko celkem 30 až 43 000 pěšáků a čtyři až pět tisíc jezdců. Na zaopatření tohoto kontingentu a odměny svým druhům vydal celý svůj majetek. „A co ponecháš, králi, pro sebe?“ zeptal se Alexandra jeden z jeho druhů. „Naději,“ odpověděl král. Správu království ve své nepřítomnosti Alexandr svěřil Antipatrovi, jednomu ze svých nejdůvěryhodnějších velitelů, a jen s nadějí a svými vojáky se na jaře roku 334 př. n. l. vydal na cestu dlouhou bezmála 40 000 kilometrů. Na cestu, na jejímž konci se stal pánem světa.