Admirál Chester Nimitz (1): V čele americké flotily k triumfu nad Japonskem

Nimitzovi předci po staletí patřili k nižší německé šlechtě a sloužili jak panovníkům, tak řádu německých rytířů. Postupně zchudli a Chesterovu dědečkovi Karlu Heinrichu Nimitzovi už přišlo poněkud žinantní, aby si před jméno dával titul „von“. Nějakou dobu pracoval jako námořník obchodního loďstva a v roce 1846 se usadil ve Fredericksburgu v americkém státě Texas. Prodával knihy, provozoval hotel s pivovarem, dal se k texaským rangerům a v občanské válce bojoval na straně Konfederace. Jeho syn Chester Bernhard Nimitz se v roce 1884 oženil, krátce nato zemřel a zanechal po sobě těhotnou manželku očekávající narození syna Chestera Williama, budoucího admirála.

Ve třídě admirálů

Pozdější národní hrdina se v dětství nijak nelišil od jiných texaských chlapců. Do školy chodil bos, u sousedů si přivydělával štípáním dříví, lovil zvěř, výborně plaval a prázdniny trávil na dědečkově ranči, kde kovbojové pořád ještě mluvili německy. Když otčím vydělal peníze umožňující zaplacení školy, Chester neváhal a pod vlivem dědečkových námořnických historek se přihlásil na námořní akademii. Zkoušky složil snadno a od 7. září 1901 vstoupil do ročníku, který později proslul jako „třída admirálů“, kteří významně zasáhli do druhé světové války. Za všechny můžeme jmenovat třeba Franka Fetchera, Williama Halseyho, Thomase Kinkaida, Raymonda Spruanceho či Richmonda Turnera.

Spolužáci na kadeta Nimitze vzpomínali jako na přátelského, chytrého, trochu nezbedného a všemi oblíbeného mladého muže. Na začátku roku 1905 Nimitz akademii dokončil jako sedmý nejlepší z ročníku a umístěnku dostal na bitevní loď Ohio, vlajkovou loď Asijské flotily. Hned první plavba ho zavála do Japonska, kam Ohio připlula krátce po japonském vítězství nad ruskou flotilou u Cušimy. S jinými důstojníky dostal pozvánku na slavnost, která se na počest konce války konala v zahradách císařského paláce v Tokiu. Tam se Nimitz setkal, a dokonce krátce pohovořil, se slavným admirálem Heihačiró Tógóem, který na něj udělal velký dojem.

Průšvih jménem Decatur

V Asijské flotile nadějný poručík nějaký čas zůstal. Sloužil na křižníku Baltimore a v únoru 1907 dostal velení dělového člunu Panay. Po bravurně zvládnutých manévrech u Filipín přestoupil na kapitánský můstek torpédoborce Decatur, jenže pak se slibně odstartovaná kariéra zadrhla. Dne 7. července 1908 se Decatur blížil k přístavu Batangas u Manily a uvízl na mělčině. Ačkoli se loď beze škod podařilo stáhnout na hlubokou vodu, odpovědnost padala na hlavu velícího poručíka Chestera Nimitze.

Soud ho uznal vinným ze zanedbání povinností a kontradmirál Joseph Hemphill hříšníkovi udělil veřejnou důtku. A to bylo zlé. Podle běžné praxe, která v tehdejším námořnictvu panovala, se už nikdy neměl dočkat povýšení a nikdy neměl velet lodi. Jedna šance na kariérní postup se ale přece jen rýsovala. Americké námořnictvo v té době zavádělo do služby poměrně dost ponorek a k nevyzkoušené, na první pohled nebezpečné zbrani se důstojníci zrovna nehrnuli. Nimitz se přihlásil do ponorkové školy a po složení zkoušek velel třem ponorným člunům, a dokonce i ponorkové divizi.

Stáž v Německu

Právě tehdy se poznal se svou budoucí ženou Catherine Freemanovou a také se vyznamenal, když zachránil život námořníkovi, který spadl přes palubu. Díky vzorné službě upadl případ z Decaturu do zapomnění a v červnu 1912 Nimitz dokonce přednášel ponorkovou taktiku na námořní akademii. Ve stejném roce povýšil na velitele Atlantské ponorkové flotily a dařilo se mu i v soukromém životě. Oženil se a v květnu 1913 se díky znalosti němčiny dostal na stáž k norimberské společnosti MAN, aby studoval technickou novinku v podobě výroby dieselových motorů.

Přestože musel jednat s německými důstojníky, o nichž se vyjadřoval jako o „arogantních a vlezlých“, dařilo se mu dobře. Pobyt v Evropě pojal jako státem placenou svatební cestu, s milovanou Catherine trávili hodně času v lunaparcích, cirkusech i pivnicích a po návratu domů se novomanželům narodilo první ze čtyř dětí – dcera Catherine. Když vypukla Velká válka, Nimitz s pověstí specialisty na dieselové motory dostal na starost instalaci naftových agregátů do tankeru Maumee – první velké americké lodě s dieselovým pohonem.

Tankování na moři

Právě tam také utrpěl první (a poslední) vážný úraz, když se mu rukavice zasekla do otáčejícího se soukolí, které mu amputovalo část prstu. On sám to považoval za maličkost a po uvedení Maumee do služby byl jmenován zástupcem kapitána a hlavním strojníkem. To mu ovšem nestačilo a s kapitánem Henrym Dingerem navrhli systém doplňování paliva na moři. Nadřízení usoudili, že nápad stojí za pokus, a Maumee v dubnu 1917 na otevřeném moři doplnil palivo dvěma torpédoborcům najednou. Systém se ukázal po technické stránce tak propracovaný, že se bez větších změn používal i za druhé světové války.

TIP: Bitva o Korálové moře: První neúspěch japonských ozbrojených sil

Dalším Nimitzovým postem se od srpna 1917 stala práce technického poradce Atlantické ponorkové flotily, jejíž část kolem britských břehů vedla boj proti německým U-Bootům. Zanedlouho se stal náčelníkem štábu bojujících ponorek a vedl řadu jednání s dohodovými admirály. Se všemi vycházel tak, až jeho manželka s nadsázkou prohlásila, že „s výjimkou Němců ho všichni měli rádi“.

Pokračování: Admirál Chester Nimitz (2): V čele americké flotily k triumfu nad Japonskem