Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (1)

Prezentace neúspěšných pokusů císaře Karla o návrat na uherský trůn v roce 1921, jejichž sté výročí si letos připomínáme, osciluje nejčastěji mezi dvěma interpretacemi motivu jeho jednání – politickou naivitou a závazky panovníka. Karlovi nebylo co závidět – vlády se ujal ve válečném roce 1916 a, aniž to tušil, převzal otěže státu, jehož rozpad již započal. Příliš pozdě (16. října 1918) nabídl národům své říše federalizační manifest, který měl monarchii proměnit na spolkový stát. Nikoho již tato idea nezajímala a po staletí trvající habsburská monarchie se během krátké doby rozpadla. 

Do exilu

Do exilu Císař Karel s rodinou se po první světové válce uchýlil na zámek Gödöllő v Uhrách a odtud se, ve snaze udržet si alespoň vládu v Maďarsku, dále intenzivně věnoval politickým jednáním. Věřil, že myšlenka zachování monarchie je pro Maďary stejně důležitá jako pro něj. Vlivem okolností se však musel během listopadu 1918 vzdát nároků v Německém Rakousku i Uhrách. Na další vývoj v obou zemích ztratil prakticky vliv a s rodinou se přestěhoval na dolnorakouský zámek Eckartsau.

Mezitím čelil sílícímu tlaku ze strany rakouské vlády, která požadovala jeho abdikaci. Pokud by souhlasil s odstoupením, čekal by jej občanský život v Rakousku, zatímco v opačném případě musel odejít do exilu. Karel se nechtěl (nebo spíše nemohl) svých vladařských práv vzdát, neboť se považoval za panovníka z Boží vůle. Císařská rodina proto 24. března 1919 zemi opustila a uchýlila se do Švýcarska.

Cesta pana Sáncheze

Odtud Karel pokračoval v politických aktivitách, opakovaně odmítl abdikaci a během roku 1920 navázal kontakt s regentem Miklósem Horthym. Ten se stavěl, přes veškeré své projevy loajality, ke Karlově případnému převzetí moci v Uhrách rezervovaně. O rok později, když se v lednu 1921 stal předsedou francouzské vlády Aristide Briand, přislíbil Karlovi svoji podporu a doporučoval mu cestu do Maďarska uskutečnit co nejdříve. Ten se rozhodl pokus o návrat realizovat i bez ohledu na skutečnost, že Briandovy sliby měly jen slovní podobu bez jakéhokoliv písemného potvrzení.

Mezinárodní situace vyžadovala, aby Karlova cesta do Maďarska proběhla v utajení. Bez vědomí švýcarských úřadů a s pomocí přátel překročil 24. března 1921 pěšky švýcarsko-francouzskou hranici a přistaveným vozem odjel do Štrasburku. Odtud již cestoval do Vídně vlakem, údajně vybaven španělským diplomatickým pasem na jméno Sánchez. Z Vídně pokračoval autem a 26. března 1921 konečně dorazil do Szombathely, kde se uchýlil ke svému příznivci biskupovi Jánosi Mikesovi.

Schůzka u biskupa

Toho nenadálá návštěva natolik vyvedla z míry, že údajně vzácného hosta v první chvíli ani nepoznal. Karel vyjevil své úmysly a biskup podle očekávání vyslovil věci svou podporu stejně jako další host – ministr školství a náboženství József Vass. Zanedlouho se dostavil ještě ministerský předseda Pál Teleki a plukovník Anton Lehár, armádní velitel západního Maďarska. Důstojník bez zaváhání slíbil císaři věrnost svých jednotek, na rozdíl od Telekiho; ten nebyl Habsburkovou přítomností nijak nadšen, protože považoval jeho příjezd – s ohledem na mezinárodní situaci – za předčasný.

Pokračování: Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (2)

Karel svou situaci viděl v daleko lepším světle, než skutečně byla, a předání moci z rukou regenta považoval za formální záležitost. Pro přítomné nadešel okamžik zkoušky, kdy po deklaracích své věrnosti koruně měli přistoupit k činům. Již druhý den se projevily charaktery některých aktérů prvního dějství dramatu. Teleki a Vass se zhostili úkolu předem seznámit Horthyho s Karlovým příjezdem, ale jejich automobil do cíle nikdy nedojel. Údajně je zdrželo bloudění a nečekaná porucha vozu a my můžeme jen spekulovat, zda v tom hledat náhodu, nebo úmysl.