Ve znamení pěti kruhů: Pierre de Coubertin vzkřísil pořádání olympijských her
„Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zápas. Základem není to, že někdo zvítězil, ale že bojoval dobře,“ prohlásil Pierre de Coubertin, muž, který vzkřísil myšlenku olympijských her.
Je pátek 25. listopadu 1892 a slavnostně vyzdobená přednášková aula pařížské Sorbonny hostí Unii francouzských svazů atletických sportů (U.S.F.S.A.). Oslavuje se tu jubilejní výročí jejího založení. Slova se ujme mladý muž s úhledným knírkem. Je to devětadvacetiletý Pierre de Coubertin, generální tajemník organizace. „Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce, a hle, uvedeme tím do pohybu svobodný styk, s jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenku míru a spolupráce lidstva.“ Coubertinův projev směřoval k jedinému: k návrhu na obnovení olympijských her postavených na starobylých antických ideálech a zásadách.
Zásadní inspiraci načerpal během svých návštěv Řecka. Německá archeologická expedice zde vykopala rozsáhlé trosky antické Olympie. „Německo vyneslo na světlo dne trosky Olympie, proč by Francie nemohla vzkřísit její starou slávu,“ napsal Pierre de Coubertin. Shromáždění v Sorbonně sice ocenilo Coubertinův projev potleskem, ale nepochopilo pravý smysl jeho myšlenek: „Olympijské hry nebudou pojaty jen jako pouhý soubor světových šampionátů. Půjde o velkou, každé čtyři roky se opakující slavnost lidského jara, vášnivého úsilí, ctižádostivých a vzepjatých tužeb a všech činností každé generace, jež se objevuje na prahu života.“
Myšlenka na obnovu antických olympijských her kolovala v hlavách nejrůznějších lidí. Jenže ačkoliv všechny návrhy vycházely z antických ideálů a základů, jejich zasazení do moderního světa selhávalo. Naproti tomu Coubertin dokázal oprostit ideu od podružností. Novodobé olympijské hry v jeho podání figurovaly jako mezinárodní akce, neboť i Coubertin vnímal sport jako aktivitu překračující hranice. Dále trval na tom, aby se hry vyvarovaly náboženských motivů a byly brány jako událost ryze světská.
Myšlenka ožívá
Poté, co neuspěl na Sorbonně, objel půl světa, aby olympijskou ideu prosadil. Nešlo totiž pouze o vzkříšení dávné tradice. Dalším problémem bylo samotné nahlížení sportovců na olympiádu. V roce 1892 fungovaly na mezinárodní úrovni pouze veslařská a bruslařská sportovní federace. Proto se nápad pro propojení různých sportovních odvětví v rámci jedné celosvětové soutěže zdál prakticky neproveditelný. Coubertin ale na svou stranu získal Američany a Angličany.
V roce 1894 svolal jako generální tajemník U.S.F.S.A. do Paříže mezinárodní kongres. Olympijské hnutí tu představil jako cestu k mravní ušlechtilosti a k odstranění rozporů a válek mezi státy a národy. Sportovci podle něj budou vyslanci olympijských myšlenek, hry pak událostí, která přináší olympijské poselství do celého světa. „Sport je zdravé opojení krve. Radost z žití nikde neexistuje v tak intenzivní míře, jako při provádění sportu,“ hlásal přesvědčeně.
A účastníci kongresu dali Coubertinovi za pravdu. Získal jejich souhlas jak v otázkách technických, tak v nenáboženském, výrazně novodobém programu soutěží. Byla schválena zásada, že olympijské hry budou pořádány jednou za čtyři roky, a to na různých místech světa, protože tak vysoké náklady by opakovaně „neutáhla“ žádná země. Vznikl též Mezinárodní olympijský výbor jako stálý orgán, který měl řídit veškeré záležitosti olympismu.
Mládí v armádě
Olympiádu tedy máme, vraťme se ale k jejímu zakladateli. Pierre de Coubertin se narodil 1. ledna 1863 v Paříži. Byl potomkem staré italské šlechty, která ve 14. století našla výhodné uplatnění ve službách francouzského krále. Jeho otec byl úspěšným malířem a od roku 1865 nositelem Řádu čestné legie.
Svému synovi Pierrovi chystal kariéru u armády. Chlapec však jevil větší zájem o čtení a vyrůstal v odporu k válkám. Coubertin nejprve studoval na elitní škole Saint-Cyr pro důstojníky, poté navštěvoval školu politických věd v Paříži a nakonec studoval filozofii na Sorbonně.
Ale studium kultury, dějin lidského myšlení a historie ho stále víc přitahovalo k pedagogice. Brzy si uvědomil, že francouzský výchovný systém je již ve světě překonaný. Jeho vzorem se stal školní systém, který prosazoval v Anglii pedagog a historik Thomas Arnold. A tak se v roce 1883 vydal do anglických škol. Právě zde poznal, jak se dá šikovně kombinovat vzdělání se sportem. Provozování sportu mělo posílit osobní zodpovědnost, fair play a kamarádství.
Pierre de Coubertin následně navštívil Spojené státy, Skandinávii, Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko a Řecko. Cesty ho ještě více utvrdily o důležitosti sportu ve výchově mládeže. Za jeden ze svých cílů si vytkl reformu školství a výchovy mládeže na francouzských středních školách. Navrhoval třináct hodin tělesné výchovy týdně, prodloužení prázdnin, výstavbu hřišť, organizování sportovních spolků a soutěží v rámci škol.
První hry
Vraťme se ale k olympiádě. První ročník se měl symbolicky uskutečnit v Řecku. Nebylo to vůbec jednoduché, ale Coubertinovi se nakonec podařilo pro své záměry získat tehdejšího řeckého krále a hlavně korunního prince. Královská rodina vyhlásila ve prospěch obnovení dávných tradic celonárodní sbírku. Coubertinova myšlenka přitáhla také podporu tehdy nejbohatšího Řeka, bankéře Jorga Averose. Ten se zavázal použít svůj kapitál na rekonstrukci athénského stadionu z roku 330 př. n. l. A tak první moderní olympijské hry vypukly 6. dubna 1896 v Athénách. Coubertin o tom ve své knize Olympijské paměti píše: „Konečně nadešel okamžik, kdy do obnoveného, bělostí zářícího stadionu začaly proudit davy diváků. Král Jiří pak zpečetil obnovení olympijských her posvátnou formulí: „Prohlašuji hry první olympiády nové doby za zahájeny!“ Nato zaduněla dělová salva, houf vypouštěných holubů se radostně zatřepal nad stadionem, mužské sbory zapěly kantátu a soutěže začaly. Dílo vstoupilo do historie.“
Samotných her se zúčastnilo 311 závodníků z 13 zemí a soutěžili v devíti disciplínách. Nejpočetnější výpravu vyslala Francie a Německo – po devatenácti lidech. Další hojně zastoupené týmy měla reprezentace Maďarska a Velké Británie, která se skládala z osmi lidí. Maďaři navíc vystupovali ve stejných dresech se slaměnými klobouky, čímž se stali průkopníky jednotných sportovních oděvů. Naopak čeští sportovci neměli výpravu žádnou, zastupoval je pouze jako člen olympijského výboru Jiří Guth-Jarkovský.
Další olympiády
Po řeckém triumfu přišlo zklamání. Druhá olympiáda se konala roku 1900 v Paříži jen coby druhořadá událost. Navíc ji přiřadili k Pařížské univerzitní výstavě. Jiří Guth Jarkovský to okomentoval slovy: „Druhé hry olympijské v Paříži vlastně ztroskotaly.“ Poprvé se jich však zúčastnila i česká výprava, která přivezla historický první, byť pomyslnou medaili. Atlet František Janda Suk totiž získal druhé místo za hod diskem, a to i díky přelomové technice, kdy jako první použil při hodu otočku.
Velký neúspěch her nezlepšila ani rostoucí sportovní úroveň a také první start žen. Výbor si však uvědomil, že organizaci vskutku nemůže podcenit. I tak ale ještě dvakrát, a to v roce 1904 v Saint Louis a 1908 v Londýně, musely být olympiády z rozpočtových důvodů spojeny s výstavami. I tak se ale v Londýně započal nový směr, který nezastavily ani dvě světové války. Na podobném principu fungují olympijské hry dodnes.
Odstoupení
Jako předseda výboru věnoval Coubertin olympijskému hnutí nejen svůj čas, ale také finanční prostředky. Až do roku 1914 financoval většinu jeho akcí. Vymyslel například olympijský ceremoniál nebo olympijskou vlajku, která poprvé zavlála v roce 1920 v Antverpách. Byl také autorem Olympijské charty, jejíž první verze vznikla už v roce 1894 ve spolupráci s Jiřím Stanislavem Guth-Jarkovským. Roku 1925 se tak v Praze konal VIII. olympijský kongres, kde se například rozhodlo o konání zimní verze olympiády – zpětně byl za ni označen Týden zimních sportů v Chamonix z předcházejícího roku. Coubertin se tu také vzdal předsednictví v olympijském hnutí. Jmenovali jej alespoň doživotním čestným předsedou olympijských her – tato pocta poté už neměla být nikdy nikomu prokázána.
Proč Coubertin odešel? Chtěl se věnovat novému pedagogickému systému. V roce 1926 vyhlásil „právo na sport“ za jedno ze základních lidských práv: „Ať každý jednotlivec nalézá v místním sousedství takový druh tělesné činnosti, jaký si přeje. Nestačí, aby se slavily každé čtyři roky s elitou okázalé olympijské hry. Je důležitější, aby ve skromnosti a rovnoměrnosti denního života každý bez rozdílu užíval blahodárnosti olympijské kultury.“
Navrhl, aby se v každém městě na útraty obce a státu zřizovala takzvaná antická gymnázia. V nich by podle Coubertina mohl každý zdarma a podle své vůle cvičit a sportovat. Rovněž navrhl zřizování dělnických univerzit, které měly dělníkům poskytnout základní znalosti z historie, přírodních věd a filozofie. Coubertin byl přesvědčený, že pouze pedagogika dokáže dělníky připravit na situaci, kdy budou nuceni převzít klidnou cestou vládnoucí postavení ve společnosti.
Další válka
Hospodářská krize ve třicátých letech zhoršila Coubertinovu finanční situaci. Žil se svou rodinou ve švýcarském Lausanne v nouzi a ve svých dvaasedmdesáti letech si musel hledat placené zaměstnání. Mezinárodní olympijský výbor na jeho podporu vyhlásil sbírku, výnos však dostala až jeho vdova. Coubertin zemřel náhle v Ženevě při procházce v parku 2. září 1937. Pohřben je v Lausanne, jeho srdce však odpočívá ve starověké Olympii.
Pierre de Coubertin ani přes problémy, které ho v posledních letech života provázely, nepropadl pesimismu či poraženectví. Naplnil tak svoje slova: „Dobrý zápasník sice ustoupí, ale nepoddává se. Povolí, ale nevzdává se. Život je krásný, protože zápas je krásný. Nikoliv zápas krvavý, plod tyranie a špatných vášní, jejž plodí nevědomost a rutina, ale zdravý zápas duší, hledajících pravdu, světlo a spravedlnost.“ Olympijské hry díky Coubertinovi žijí dál a jeho myšlenka, že „lidé spolu mohou žít ve vzájemném respektu, soutěži a spolupráci“, neztratila nic ze svého významu.
