Horliví čeští misionáři: S jakými nástrahami se potýkali při obracení lidí na víru?
Jedni zpívali a rozdávali svaté obrázky, druzí přivolávali vojáky a pálili knihy – rekatolizace v českých zemích měla mnoho tváří, a jezuité v ní hráli hlavní roli.
„Po všech těch městech, městečkách, zámcích a vesnicích, kde páter Albrecht Chanovský chodil, tak sladce všude chvály jeho vypravují, že až posavad se radují, jak se jen zmínka o něm stane, a jej svatým, a apoštolem, a pokorným, a sprostným, a spravedlivým, a nábožným, a otcem svým nazývají, a když ho dosti vynachválí, tehdy teprve své chvály jak velicí páni, tak sprostní lidé, jak světští kněží a faráři, tak řeholníci, jak muži, tak ženy, s pláčem uzavírají.“
Tato slova jsou adresována nejznámějšímu českému domácímu misionáři doby po Bílé hoře, otci Albrechtu Chanovskému. Misijní práci obětoval většinou svého života. Spoléhal na své poslání dané od Boha, a také na sílu slova, proto vždy důrazně odmítal vojenskou pomoc a veškeré násilné prostředky. Přesně tak ho líčí jeho životopisec Jan Tanner. Říká mu apoštol Čech a prosťáček Boží. Životopis vznikl ze dvou důvodů, aby zveřejnil tento vzor příkladného jezuitského misionáře, hodný následování, a dále aby se jezuité mohli ještě lépe bránit proti stížnostem, že využívají při obracení obyvatel násilných prostředků. Je sice pravda, že za misionáři často kráčely nelítostné vojenské oddíly, ale nikoli za Chanovským.
Přijímat podjednou
Albrecht se narodil ve Svéradicích u Horažďovic v rodině rytířů Chanovských z Dlouhé Vsi Léta Páně 1581. Jeho matka, rodem Valovská z Úsuší, se hlásila ke katolickému vyznání, ale s dovolením svaté katolické církve a podle basilejských kompaktát přijímala podobojí. První věc, o kterou se Albrecht doma snažil, bylo, aby svou matku přivedl k přijímání po způsobu chleba, jak tomu bylo i v jiných v katolických zemích. Albrecht si zkrátka i doma počínal zásadově. Však byl od svých dvaceti let jezuitou.
Do řádu vstoupil dlouho před Bílou horou. Studoval v Praze, Českém Krumlově, ve Štýrském Hradci. Věnoval se teologii, v Praze a Olomouci pak vyučoval matematice, hebrejštině a vykládal Písmo svaté. Po Bílé hoře byl dva roky rektorem koleje v Českém Krumlově, ale zdejšího úřadu byl zproštěn po stížnosti, se kterou se obrátila na generála řádu paní Polyxena z Lobkovic. Té vzácné katolické paní se nelíbilo, že Chanovský poškodil při přestavbě kostela sv. Víta v Českém Krumlově památku Petra Voka z Rožmberka, jejího švagra. Od té doby už otec Albrecht nezastával žádné důležité řádové hodnosti, intenzivně se ale věnoval misijní práci v západních a jihozápadních Čechách.
Snězte si mě!
Chanovský byl skutečným vzorem barokního misionáře: „Uposlechl páter Albrecht Kristova hlasu, poněvadž tak velikým byl nepřítelem svého těla a svých žádostí, že se zdá, jako by byl nic jiného nežádal na světě, krom samé bídy, kříže a úzkosti.“ Nenáročný člověk. Ani v nejmenším nedbal o vlastní tělesnou schránku a veškeré své konání podřídil velebení Boha. Přesně v duchu typických barokních protikladů, kdy bída a ubohost pozemského bytí kontrastuje s nedostižnou vznešeností Boží. V praxi to znamenalo, že veškeré trable, strasti, choroby, příkoří bral jenom jako zkoušku pevnosti ve své víře.
„Dokonce i když ho zle trápil obtížný hmyz, tak ho rozhodně nechtěl nikterak omezovat: Aby pak ho nenutili jeho přátelé vší a blech vybírati, divně se jim vymlouval, prose jich, aby nechali, aby se ten hmyz na jeho hříšném těle pásl, a tento jeho osel (tak obyčejně přezdíval svému vlastnímu tělu: osel) od vší a blech štípán byl. A říkával, že to jest jeho dobytek a stádo. Vůbec se neohlížel na svoje otevřené rány a hnisající vředy, stejně neochvějně kráčel vstříc životu věčnému.“
Dobrý zpěv podmínkou
Byl to zkrátka prosťáček Boží, ale žádný nevzdělanec. Vystudoval teologii a působil jako učitel na vysokoškolských katedrách. Přesto se dokázal až nezvyklou měrou přizpůsobit vnímavosti prostých lidí. Při svých misiích vcházel do vesnic za zvuku zvonečku, a když byl již u humen, začal zpívat nějakou českou pobožnou písničku. Nejdřív k sobě přivábil děti, kterým rozdával svaté obrázky. Pak se snažil vlídně porozprávět i s dospělými a snažil se, aby s ním šli do kostela, kde by jim bylo křesťanské učení lépe vyloženo.
Prakticky všichni misionáři museli umět zpívat, a dobře zpívat. Byla to součást jejich kvalifikace. „Sotva který národ miluje pobožné zpěvy, jako Čechové, jichž za starodávna také při bitvách užívali, jak tehdáž, dokud ještě v katolickém náboženství trvali, tak také potom, když do husitského kacířstva upadli, a pod vůdcem Janem Žižkou proti katolickým ukrutný boj vedli.“
Otec Chanovský byl vlídnost a tolerance sama. S jedinou výjimkou. Bylo jí zabavování nekatolických knížek. A kdyby jenom zabavování, on je s gustem pálil. Byl to takový jeho „koníček“. Dělal to vyloženě s láskou. Věru boží prosťáček. „Kacířské knihy téměř nesčíslné nic nedbaje na žalost a hněv všech lidí, popálil, a jakkoli jich v tmavých sklepích a skrýších schováno bylo, však on je chytře nacházel a k hranici na světlo vytahoval.“
Pozor na něžné pohlaví
Jezuitský řád byl výlučně mužský. K založení ženské odnože nikdy nedošlo, přestože se o ní nějaký čas uvažovalo. Jezuité však měli na ženy a dívky velký vliv, a to už od dob svého zakladatele, svatého Ignáce z Loyoly. Velmi v něm zdomácnělo ukládání přísných kajícných opatření. Aby bylo jasné, tato opatření byla určena něžnému pohlaví, údajně daleko hříšnějšímu, než bylo to mužské. Dost možná, že právě proto se brzy vyrojily různé zkazky, vinící jezuity z perverze a z prohřešků vůči mravnosti. Jak se to projevovalo? Inu, ženy nosily na doporučení jezuitů žíněné opasky a košile, které oblékaly pod svrchní šat, aby tak zabraňovaly různým tělesným touhám. A nadto se ještě rády bičovaly, pochopitelně pouze při soukromém pokání.
Takovému pokání učil misionář Chanovský prostřednictvím své praneteře Kateřiny: „Poručil, aby biče a také žíněné opasky rozdávala. A tím se stávalo, že mnohé urozené paní a panny, naučivše se u ní v soukromí, jak by měly buďto ‚disciplíny‘ neb žíněného opasku užívati, takové nástroje kříže Kristova od ní sobě kupovaly, kterých by byly od muže, totiž od pátera Albrechta, pro stud zakoupiti nechtěly. Takové a podobné zprávy už byly jenom krůček vzdáleny od toho, aby byli jezuité označováni za zhoubce mravopočestnosti, aby se začaly šířit fámy o obnažování žen před zpovědníky, kteří je měli mrskat a nato provádět rozličné nepřístojnosti, kněžím a řádovým otcům rozhodně nepříslušející.“
Ubit kvůli víře
Albrecht Chanovský nebyl ze všech domácích jezuitských misionářů zdaleka ten nejhorlivější. Byli ještě přičinlivější, třeba Adam Kravařský. Toho vyzdvihuje do výšin až závratných jezuita Bohuslav Balbín. Podobně jako Chanovský ani Adam Kravařský nebyl zastáncem nějakého nátlaku na lidi. Proto taky o něm Balbín mluví s takovým uznáním. Získával církvi oddané ovečky, aniž používal hrozeb, či dokonce násilí. Na rozdíl od jistého kapucína Valeriána Magniho, kterému, co se ohledů vůči lidem týká, bylo jasné, že tudy cesta nevede, že se na to musí jinak, silou: „Dejte mně vojsko, jaké mají při svých misiích jezuité, a já vám obrátím celý svět. Vždyť to vše je jen násilí, a nikoli z dobré vůle!“
A je tu další věci opravdu upřímně oddaný jezuitský misionář, Matěj Burnatý. Po latinsku Burnatius. Setkáváme se s ním na severu a severovýchodě Čech. Prošel jezuitskými kolejemi v Jičíně a Českém Krumlově, misionářskou činností se zabýval v okolí Litomyšle, v Mnichově Hradiště údajně zažehnal hrozící povstání. Velký úspěch zaznamenal ve Mšeném, zatímco v Bělé pod Bezdězem narazil na prudký odpor, tak raději ustoupil, snad proto, že nechtěl, aby bylo povoláno vojsko. Hned nato dorazil do Doks, nikoli však sám, nýbrž doprovázen třiceti vojáky. Zapůsobilo to dokonale. Na 250 obyvatel se rozhodlo okamžitě přestoupit na katolictví. Od Doks je Stráž pod Ralskem coby kamenem dohodil. Tam se Matěj Burnatý ocitl v přímém ohrožení života, ale podařilo se mu vyváznout.
Zato v Turnově to skoro už nestihl. Tam se jeho misijní poslání setkalo s takovým odporem, že nepomohlo ani přesvědčování, ani přítomnost ozbrojených sil. Musel utéci a schovat se na faře v Libuni, ta skrýše se však pro něj stala pastí, protože ho tam vzbouření sedláci našli, a velice mu vyčítali, že to byl on, kdo na ně poslal vojáky. Jakmile vyšel z budovy fary, tak ho sedláci i s jeho spolupracovníkem ubili. Údajně byl propíchnut vidlemi na hnůj. Což byla vražda, nadto sluhy Božího. Sankce zřejmě následovaly vzápětí a byly tvrdé. Vzpouru zdolalo vojsko, přivolané z Turnova, a na čtyřicet povstalců zaplatilo rebelii svými životy, další byli zajati a uvězněni.
