Dejte vejce malovaný: Jak se slavily Velikonoce v české lidové tradici?
Veliká noc, Červené svátky, Svátky mazance, jinak též Velikonoce představují nejvýznamnější křesťanský svátek roku. U nás jsou spjaty především s řadou lidových tradic, jako je pomlázka, pečení beránků nebo barvení vajec. Jaké další zvyky dodržovali naši předkové a které se dochovaly dodnes?
Velikonoce jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejich datum je pohyblivé, na církevním koncilu v Nikáji v roce 325 bylo ustanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoční okruh má přípravné období v čase od Popeleční středy do západu slunce Bílé soboty a sváteční dozvuk sedmi týdnů od Velikonoční neděle do Slavnosti seslání Ducha svatého (letnice).
Zpočátku slavila starověká církev svátek v jeden den, respektive v jednu noc, avšak postupně se velikonoční slavnost rozčlenila do tří dnů. Ve 4. století se vyvinulo svaté třídení (triduum), které dnes zahrnuje Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod velikonoční.
První sváteční dny
Svátky otevírá Květná neděle ve znamení zelené ratolesti. V liturgickém kalendáři je současně prvním svátečním dnem Svatého či Velkého týdne, zvaného též pašijový. Po bohoslužbách se v něm totiž čtou či zpívají pašije, části evangelií líčících utrpení Ježíše Krista. Sám katolický obřad svěcení ratolestí je upomínkou na slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými listy. Jelikož v našich zeměpisných šířkách palmy nerostou, dávali si křesťané posvětit svazky narašených jívových prutů, které zastrkovali doma za obrázky, do zahrádky nebo do pole. Vedle kytic z kočiček v některých krajích vytvářeli z větví různých dřevin velké svazky zvané košťata, berani, bahníře a palmy. Sestavovali je chlapci, kteří je nosili do kostela. Jeden druhého se pak snažili předstihnout délkou prutů.
Svaté třídení v liturgii začíná už večerem Zeleného čtvrtka. Podle výkladu církevních autorit vzniklo adjektivum zelený nejspíše z církevního řádu, podle něhož se do obce křesťanů opětně přijímali hříšníci odsouzení k pokání. Tak se symbolicky z uschlých ratolestí opět staly zelené. Jiné zdroje uvádějí, že se pojmenování Zelený čtvrtek odvozuje od zelenin, které prý staří křesťané jedli podle zvyku Židů. Ohlasem je ona špenátová tradice, jíž se řídíme namnoze i dnes.
Ve jménu zdraví a úrody
Prožívání Velkého pátku určovala řada zákazů. Předně se nesmělo hýbat se zemí, která je v křesťanské interpretaci ložem Krista. Další zákazy se týkaly nebylo také dovoleno cokoli půjčovat a vynášet z domu. V jitřním čase před východem slunce se lidé modlili venku v sadu a umývali se v tekoucí vodě, aby se uchránili před nemocí podle představy, že velkopáteční voda, ještě než ji políbí první paprsky slunce, má divotvornou moc plnou hojivé síly. Znamenali zemi třemi křížky, třikrát ji políbili a pronášeli slova lidových modliteb, například: „Vítám tě, Velký pátku, chraň nás ode všeho zlého, od žloutenice, od padoucí nemoce.“ Jak silně se věřilo v uzdravující účinky velkopáteční vody ještě v 19. století, dokládají záznamy o lidech postižených kožními neduhy, kteří se nedali odradit ani ledovým škraloupem a vstupovali do ní nazí.
Bílá sobota se nesla ve znamení očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Bílá podle bílého roucha novokřtěnců, kteří při velikonoční vigilii přijímali křest. K novému ohni, který kněz zažíhal venku před kostelem starobylým způsobem – křesáním křemene, se připojil lidový obyčej pálení Jidáše. Když dříví z hranice dohořívalo, brali hospodáři uhlíky a oharky, neboť se věřilo, že mají moc uchránit pole od různých pohrom. V čase do ranního rozbřesku se lidé opět umývali v čerstvé studniční či pramenité vodě, aby smyli hříchy a byli čerství a zdraví. Ve chvíli, kdy se rozhlaholily zvony, běželi do sadu a třásli stromy, aby vydaly úrodu.
Církevní slavnost Vzkříšení se až do obnovy liturgických obřadů Svatého týdne v roce 1955 pořádala slavným průvodem v podvečer Bílé soboty, poté byly velikonoční vigilijní bohoslužby přesunuty do nočních hodin. Množstvím účastníků, mezi nimiž nechyběli zástupci obce, cechů, řemeslnictva a spolků, patřila k nejokázalejším v roce.
Na Boží hod vycházeli sedláci do polí, aby si zajistili jejich úrodu. Křížky ze dřeva opáleného v ohni na Bílou sobotu, pruty svěcené na Květnou neděli a vejce zastrkávali do brázd, aby byla pole chráněna před nepohodou počasí a posílen vzrůst plodin. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání svěceného vejce a mazance přímo na poli, přičemž se skořápky a drobky zahrabovaly do brázd.
Zvony odletěly do Říma
Dodnes si hoši před Velikonocemi připravují své nástroje na klepání, hrkání, křísání, rachání či vrkání, jak se nazývá ohlašování času ve dnech, kdy zvony podle lidové tradice odlétají do Říma. Umlkají od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Tehdy je nahrazuje rytmické hlučení zvukových nástrojů, které se v organologické systematice řadí k idiofonům, nástrojům samoznějícím. Konstrukčně spočívají jednak na principu kladívka a ozvučné desky, jednak na principu tenké lamely narážející na rotující ozubené kolečko na osce. Vyskytují se buď ruční jako řehtačka, hrkotka, valcha, drkač, harfa, rachačka, nebo pojízdné, jako tragač. Velkorozměrné nepřenosné instrumenty stávaly ve věži kostela. Ty rozezvučel kostelník s pomocí ministrantů.
Dřevěné zvonění je dochované již v pramenech z 16. století. Z té doby pochází zpráva o dřevěných chřestačkách, které v čase, kdy umlkly zvony, udávaly věřícím čas bohoslužby. Dřevěné zvonění mělo a má pro hochy význam každoroční služby pro obec. Patřilo k němu společné nocování mimo domov, obvykle ve stodole, a umývání na Velký pátek. Tradice určuje shromaždiště (obvykle místní svatyni), trasu obchůzky i zastavení u sakrálních objektů.
Pravidla pro účastníky bývají přísná. Nejstarší chlapci zvaní páni, velitelé, hejtmani, kapitáni a stárci hrkání řídí, zaznamenávají docházku dětí, řadí je do průvodu, dávají povely k hlučení i k modlitbě u křížů. Úloha „zvoníků“ končí na Bílou sobotu, kdy si chodí pro výslužku v podobě vajec, pečiva či peněz. Jako součást chlapeckého velikonočního klepání je v pramenech 19. století zachycen také obyčej honění Jidáše či pálení Jidáše, jehož zpodobňuje v masce některý z chlapců.
Hrachovina a sláma, obrácený kožich, tvář zakrytá punčochou nebo začerněná, vysoká kuželovitá čepice z pletenců slámy, to jsou prostředky maskování, které se stále uplatňují. V lidové tradici je pohled na jidášskou postavu negativní. Chování chlapců-zvoníků směřovalo převážně k trestu – Jidáše honili, hrkali mu u uší, pohazovali ho blátem, vyhrožovali v říkadlech a písních. Podobné jednání lze zaznamenat v obchůzkách i dnes. Jiným projevem tradice jsou jidášské loutky z hadrů a slámy, které chlapci obřadně spalují.
Oslavy zmrtvýchvstání
K Božímu hodu se vztahují velikonoční jízdy, které jsou na našem území známé hlavně z někdejších německých lokalit v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. V Lukavci, české obci u Fulneku, dnes stejně jako v minulosti rejtaři objíždějí polnosti obce, projíždějí kolem jednotlivých stavení s křížem, který podávají lidem k políbení, a s písněmi, v nichž oznamují velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Spasitele.
V tradici velikonočních jízd se oslava Vzkříšení propojuje s přáním, které v minulosti zaznívalo silněji, aby Bůh dal požehnání polím. Pomlázku, která neodmyslitelně patří k Velikonočnímu pondělí, bychom našli už v Postile husitského kazatele Jana Rokycany z poloviny 15. století. Ten uvádí, že se „dívky s pacholky pomlázejí a mrskají o velikonočních hodech“. Pojem pomlázka označuje jak obřadní bití, hlavně dívek a žen, tak obchůzku mužské mládeže i velikonoční dar. Obyčej má četná regionální pojmenování, v Čechách se proto můžeme setkat s binovačkou, dynovačkou, koledou, na Moravě se šmigrusem, mrskutem, šlahačkou a ve Slezsku s kyčkováním.
Mnoho podob má i sama pomůcka k vyšlehání: pamihod, žila, kocar, tatar, kyčka a další. Jazykovědci vysvětlují pomlázku ve vztahu k pojmům pomladit/zmladit, a to prostřednictvím jarní zeleně. V etnografickém výkladu se jedná o dotýkací magickou praktiku – mrskání zeleným prutem je probuzením aktivity, životní síly v přelomovém čase obnovy vegetace a prostředkem obřadní očisty.
Kromě pletence z vrbového proutí se používaly větve jalovce, březová nebo dřínová metla, rákoska (fišpanka), kdysi i žíla splétaná z kožených řemínků a také lékořice, z níž se na Slovácku upletl korbáč a jako laskomina mohl být zkonzumován. Zvláštností tradice je velký pletenec dosahující délky dvou i tří metrů. Ten se stal společným atributem mužské chasy, vypravující se na mrskut, a v tomto významu je doložen už na počátku 19. století na jihomoravském Podluží.
Červené pondělí
Starou víru v životodárnou sílu skrytou ve vejci adaptovalo křesťanství ve smyslu podobenství zmrtvýchvstání Ježíše Krista a včlenilo vejce do velikonoční liturgie. To mělo různé funkce. Mezi věřícími má dosud platnost pojídání svěcených vajec po návratu z kostela. Jejich rozkrájení a rozdělení mezi členy rodiny vyjadřuje soudržnost a podle lidových představ má ochránit člověka, kdyby v životě zbloudil. Vejce bylo také předmětem obdarování, jež se dotýká kmotrovských, příbuzenských, sousedských a milostných vztahů, nebo představovalo svěceninu v pokrmu či v magickém rituálu posílení úrody země. Mimo to mohlo být objektem kreativní výzdoby a dětské hry. Známý a dosud místy praktikovaný zvyk vede rodiče, aby uschovali dětem vejce na skryté místo, ale tak, aby si je nalezly. Vejce měla pocházet od zlaté slepičky, kohouta nebo skřivánka.
Starý český, moravský a slezský obyčej ale zatlačila do pozadí nadílka vajec od zajíce, zprostředkovaná z německé tradice. Starobylým a základním zdobením je barvení na červeno. Odtud bývá Velikonoční pondělí nazýváno červené a Velikonoce coby Červené svátky či Svátky na červený vejce. Staročeský výraz kraslice je zapsán v latinsko-českém Glosáři z doby kolem roku 1466, zatímco „krášlené vejce“ je zmíněno v traktátu Tomáše Štítného.
Výraz kraslice se uchoval v lidové tradici severovýchodních Čech, ale k jeho obecnému rozšíření došlo až koncem 19. století. Do té doby se pro zdobené pomlázkové vejce užívalo výrazů malované vajíčko, pomlázka nebo malovna. Ve 20. století se kraslici dostalo významu výtvarného artefaktu, jenž se uplatňuje na soutěžích a výstavách.
Barvení, nástroj použitý ke zdobení a technický postup jsou vzájemně úzce spjaty a podmiňují výzdobu vajec, která je v českých zemích rozmanitá. Jde buď o volné vytváření ornamentů na skořápce kresbou (voskem, rytím, leptáním do obarvené skořápky) a aplikací (slámou, sítinou, textilem), nebo o dekorativní postupy využívající hotové vzory (takzvaná rostlinná batika, vodové obtisky a obrázky nalepované na skořápku).
