Když někomu gratulujeme k narozeninám, přejeme mu hodně zdraví, štěstí, „ale hlavně to zdraví!“. A po čtyřicítce to platí dvojnásob. Tehdy se totiž člověk blíží limitu, který mu příroda původně vyměřila a udržovala jej po statisíce let. Statistiky průměrné délky života v pravěku, antice i středověku samozřejmě výrazně zkresluje ohromná dětská úmrtnost – zhruba každý druhý potomek se tehdy nedožil pěti let. Jestliže však data o zmíněné údaje očistíme, zjistíme, že dítě, které zdárně oslavilo desáté narozeniny, mělo před sebou statisticky dalších 32 let. A pokud si žilo na svou dobu výjimečně dobře a dosáhlo 25 let, pak mohlo po Zemi chodit ještě 23 roků. Limit 40–50 let byl ovšem pro většinu populace neprolomitelný.
Dnes jsme uvedenou hranici posunuli výrazně dál: Například průměrný český muž se dožívá 75 roků, zatímco u žen jde o 81 let. Popsané prodloužení však s sebou samozřejmě nese jedno velké „ale“, a sice kvalitu života. Protože k čemu je vám dlouhé stáří, když ho strávíte s bolavými klouby a mizerným zrakem… Fyzické sešlosti se vyhnout nedá, ale dobrá zpráva zní, že z větší části záleží na nás, jak rychle a jak moc se naše tělesná schránka opotřebí. Existuje totiž spousta důkazů, že čtyřicátníci, kteří si dokázali navzdory každodennímu shonu najít čas a energii na běh či cvičení, se nemusejí příliš lišit od svého 25letého „já“. A sedmdesátníci, kteří šplhají po horách nebo se alespoň v rámci možností hýbou doma, zůstanou mobilní a budou dál dobře držet rovnováhu, čímž se vyhnou jinak devastujícím pádům.
Zdraví je zkrátka jako přehrada: Dokud ji zpevňujete a záplatujete, drží. Jakmile se však prolomí, už se obnovit nedá. O tom, jak se rozumně držet ve formě – aniž byste museli podstupovat strázně přemrštěných sportovních výkonů – se dočtete v novém čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.
