Smůla podle kalendáře: Které dny považovali naši předkové za vyloženě nešťastné?

Už starověcí Římané označovali některé dny za nešťastné a považovali za nevhodné během nich podnikat cokoliv důležitého. Středověcí lidé jim pak říkali „egyptské dny“, pravděpodobně v souvislosti s tzv. deseti ranami egyptskými neboli pohromami, jež dle Bible postihly starověký Egypt. A když se ve 12. století začaly v zemích Koruny české objevovat rukopisné latinské kalendáře, nechybělo v nich ani upozornění na obávaná data. Vyznačování či soupisy nešťastných dnů se pak udržely až do poloviny 18. století.

Dvakrát do měsíce

Až do počátku 15. století se přitom data přinášející smůlu prakticky neměnila a jejich rozdělení bylo spravedlivé: Každý měsíc zahrnoval dva nešťastné dny – jeden na začátku, další ve druhé půlce. Konkrétně šlo o 1. a 25. leden, 4. a 26. únor, 1. a 28. březen, 10. a 20. duben, 3. a 25. květen, 10. a 16. červen, 13. a 22. červenec, 1. a 30. srpen, 3. a 21. září, 3. a 22. říjen, 5. a 28. listopad a 7. a 22. prosinec. Prakticky stejná data přitom najdeme ve všech evropských kalendářích, odchylky se vyskytly jen ojediněle. V uvedených dnech se lidé neměli vydávat na cesty, kupovat statky, uzavírat manželství či počínat děti, a vůbec se měli vystříhat jakékoliv činnosti, kterou chtěli završit úspěchem.

Proč se však jednalo právě o zmiňovaná data, dosud nevíme. Ve středověkých kalendářích na ně každopádně upozorňovalo přeškrtnuté D coby počáteční písmeno latinského „dies“ neboli „den“ a poměrně zřídka se pak u vyznačeného data objevila také nešťastná hodina.

Obezřetnost dle hvězd

V 15. a 16. století začaly nešťastné dny z českých kalendářů mizet. Namísto toho totiž vznikaly přímo soupisy tzv. vyvržených dnů, jejichž určování už nestavělo na tradici, nýbrž na konstelaci planet a hvězd. Data se tudíž pokaždé měnila, přičemž jejich seznamy vycházely většinou v lékařských sbornících, a to nikoliv náhodně.

Podle pražského středoškolského profesora Františka Vladimíra Vykoukala, který sepsal historii českých kalendářů, se tehdy hvězdopravectví s lékařstvím úzce pojilo. Astrologové měli za úkol především „oznamovati lidstvu, kterak má dle uskupení těles nebeských upravovati svůj život, co podnikati, čeho se v který čas vystříhati a tak dále“. Na základě postavení planet lékaři také stanovovali způsob léčby, včetně dnů vhodných třeba pro pouštění žilou. 
Součást popsaných sborníků často tvořily i víceleté kalendáře. Jejich opakovanou použitelnost umožňovalo vynechání názvů dnů v týdnu a přizpůsobily se i seznamy vyvržených dnů, takže rovněž platily víc než jeden rok.

Někdy šest, jindy žádný

Od dřívějších egyptských dnů se ty vyvržené v mnohém odlišovaly. Především už neplatilo, že každý měsíc zahrnuje právě dva: Někdy jich mohlo být i šest, jindy žádný. Například lékařský sborník z 15. století uvádí celkem 32 nebezpečných dnů v roce. Jejich počet a data se tedy soupis od soupisu lišily, ale výčet různých neštěstí číhajících na nebohého člověka byl poměrně ustálený. Zatímco egyptské dny druh nebezpečí nerozlišovaly, mezi vyvrženými daty v jednotlivých měsících existovaly podstatné rozdíly. Někdy se tak lidé měli vyvarovat ženění, jindy obchodu či třeba stěhování.

Už v roce 1620 neměl o práci „pranostikářů a kalendářníků“ valné mínění znamenitý český spisovatel Mikuláš Dačický a svůj názor vyjádřil i v díle Prostopravda. Přesto si astrologické předpovědi opět našly cestu do kalendářů.

Kdy nejlépe radu bráti

Koncem 16. století se tiskly nástěnné i knižní kalendáře, jejichž obsah tvořily zejména praktické informace: data křesťanských svátků, termíny prodeje odpustků, období městských trhů či doby vhodné pro různé hospodářské práce. Kromě toho se jejich součástí záhy stalo také zábavné čtení jako pranostiky, vtipné rýmovačky a historické přehledy. Ne každý kalendář sice obsahoval všechny uvedené rubriky, nikdy však nechyběly astrologické informace týkající se nejrůznějších oblastí života, včetně údajů o postavení planet a měsíčních fází.

Astrologové dokonce stanovovali dny vhodné například pro ostříhání či pobyt v lázni, určovali, kdy si nechat dobře poradit, tedy „radu bráti“, anebo za žádnou cenu nepožívat léky neboli „lékařství nepřijímati“. A zde vydavatelé kalendářů navázali na dřívější praxi vyznačování nešťastných dnů, k nimž ovšem nově přidali i jejich protipól, tedy dny šťastné. V českém kalendáři pro rok 1575 z dílny Václava Zelotýna z Krásné Hory, lékaře a profesora matematiky na Pražské univerzitě, sloužil k takovému označení symbol odkazovací ruky – u šťastných dat měla červenou barvu, u nešťastných černou.

Špatným dnům je konec

Vyznačování šťastných dnů se však nakonec v kalendářích neujalo. V pozdějších vydáních už je nenajdeme, zato počet jejich nešťastných protějšků neustále narůstal. Roční kalendář hospodářský a kancelářský od Michaela Crügnera pro rok 1693 jich zahrnuje 52, a Nový titulární kalendář od Kristiána Joachima z Chotěšova pro rok 1739 dokonce 67! Uvážíme-li, že se v uvedených dnech nedoporučovalo obchodovat, cestovat či pořizovat nemovitosti, staly se takové kalendáře překážkou hospodářského růstu.

S rozvojem lidského poznání navíc astrologie ztrácela svůj původně vědecký kredit, takže nepřekvapí, že Nový titulární kalendář od zmiňovaného Kristiána Joachima pro rok 1747 žádné nešťastné dny neobsahuje. Zcela v duchu panujícího osvícenství autor uvádí, že události v království nejsou důsledkem postavení planet a hvězd, ale mají jinou, vyšší příčinu – a to moudré, rozumné a prozřetelné správce, které ustanovil Bůh…