Slunce vychází nad Dálným východem: Japonská intervence na Sibiři

V době ruské občanské války (1917–1922) působila na území někdejší východní velmoci celá řada dohodových intervenčních vojsk. Kromě snahy o zamezení „vývozu“ bolševismu většina z nich sledovala především vlastní ekonomické a územní zájmy. Tyto faktory představovaly také hlavní motivaci Tokia, které vyslalo do Ruska několik desítek tisíc vojáků.

Choutky Tokia

Japonsko vyhlásilo 23. srpna 1914 v souladu se svými spojeneckými závazky válku Berlínu a o dva dny později také Vídni. Japonci se přesto do konfliktu nezapojili příliš aktivně. Největším počinem se tak stalo obsazení jediné významné německé základny na Dálném východě – přístavu Čching-tao. Spojené japonsko-britské námořní a pozemní síly během několikatýdenního obléhání zlomily odpor zcela odříznutých obránců, k nimž se přidal ještě rakousko-uherský křižník Kaiserin Elisabeth s několika Čechy na palubě. Centrální mocnosti tak v listopadu 1914 ztratily důležitý záchytný bod v této oblasti. 

Do dalších vojenských akcí se japonské po zemní jednotky nedostaly a do války zasáhlo jen námořnictvo, které vyslalo několik plavidel do Středozemního moře. Důležitým mezníkem se ale stalo svržení carského režimu v Rusku a následná bolševická revoluce (listopad 1917). Noví mocipáni uzavřeli v březnu následujícího roku s Centrálními mocnostmi mír a boje na východní frontě ustaly. Smlouva ale mír nepřinesla a země se propadla do občanské války. Možnost rozšíření bolševismu do dalších zemí nedala dohodovým politikům spát. Hrozba zavlečení této nákazy na Dálný východ vypadala zcela reálně, navíc se tam nacházelo obrovské nerostné bohatství i enormní množství vojenského materiálu. Panovaly obavy, aby se nedostal do rukou Centrálních mocností.

Podobné úvahy měli i politici v Tokiu, které nemělo s Ruskem zrovna vřelé diplomatické vztahy už od vzájemné války z let 1904–1905. V Japonsku rovněž pošilhávali po Vladivostoku, protože zásobami nacpaný přístav představoval důležité obchodní a strategické centrum. Na generálním štábu císařské armády vznikl v únoru 1918 plánovací výbor pro Sibiř, jehož členové zkoumali možnosti vojenského zásahu do občanskou válkou zmítané země, kde chtěli vytvořit nezávislý nárazníkový stát. Generálové navrhovali zaútočit na dvou frontách – od Vladivostoku po Chabarovsk podél řeky Amur a také přes čínskou Východní železnici, čímž by došlo k odříznutí ruské Transsibiřské magistrály u jezera Bajkal. Japonská vláda ale nakonec tento ambiciózní plán smetla ze stolu.

Třenice mezi spojenci

I přes britsko-japonské spojenecké smlouvy kontaktoval Londýn na konci roku 1917 Američany o možnosti společné intervence na Sibiř, aniž by svůj krok předem konzultoval s Tokiem. Britové sice později Japonce do svého plánu zasvětili, ale vzájemná nedůvěra už zůstala. Royal Navy vyslalo do Vladivostoku pancéřový křižník Suffolk, ale císařské námořnictvo jednalo rychleji. 

Kontradmirál Kató Kandži dostal za úkol spojence předstihnout a díky značnému úsilí posádky bitevní lodi Iwami vplul tento obrněnec do vladivostockého přístavu 12. ledna 1918 – dva dny před Suffolkem. Katóova vlajková loď Asahi pak dorazila 17. ledna – přítomnost válečných plavidel měla demonstrovat sílu, povzbudit protibolševické síly a v neposlední řadě měli muži na jejich palubách pomoci obnovit veřejný pořádek. To se však nestalo a ozbrojený dav ve Vladivostoku vzal útokem japonský obchod, kde zabil jeho majitele. 

Vláda v Tokiu v reakci nařídila námořní pěchotě, aby začala obsazovat město. Z britského plavidla se vylodila pouhá stovka mariňáků, jež ale sloužila jen k ochraně vlastního konzulátu. Americké síly vůbec nezakročily, ačkoliv prezident Woodrow Wilson v červenci 1918 žádal po Tokiu 7 000 vojáků, kteří by v rámci mezinárodních koaličních sil o síle 25 000 mužů měli podpořit čs. legionáře a zároveň zajistit velké množství válečného materiálu uskladněného ve Vladivostoku. Japonská vláda po hašteřivých diskusích v parlamentu souhlasila, že do Ruska vyšle 12 000 vojáků – ti ale měli vlastní velení a součástí koaličních sil se nestali.

Vlastní zájmy

Po schválení ze strany politické reprezentace se velení císařské armády vrhlo do plánování sibiřské expedice. Velitelem japonských sil v oblasti se stal generál Otani Kikuzo, jenž dostal k dispozici 60 000–70 000 mužů. Tři pěší divize se 12. srpna 1918 přepravily z tokijského nádraží do Hirošimy, kde se nalodily na lodě směřující k Vladivostoku. Na ruském pobřeží pak začaly postupně obsazovat všechny významné přístavy a velká města na východě Sibiře. 

Ačkoliv spojenci počítali s intervencí pouze v okolí Vladivostoku, za pár měsíců japonská armáda pronikla podél Transsibiřské magistrály až k jezeru Bajkal a do Burjatska. Držela také čínskou východní železnici (tou dobou kontrolovanou Ruskem) vedoucí přes severní Mandžusko a oblast podél řeky Ussuri. 

S vojáky přišli také japonští obchodníci a zástupci významných firem, jako například Mitsubishi a Mitsui. Na kontrolovaném území vznikaly takzvané zaibacu (monopolní koncerny), v největších městech si podnikatelé zřizovali pobočky a do Ruska se z Japonska přesunulo také přes 50 000 civilních osadníků. Zpočátku poklidný postup císařského vojska ale záhy začaly komplikovat stále častější střety s bolševiky.