Samou láskou sníst: Jak lidský mozek reaguje na přemíru roztomilosti?
Pohled na baculaté novorozeně nebo chundelaté mládě vyvolává v mnohých lidech záplavu citů. Zmíněné intenzivní emoce se odrážejí i v expresivním spojení „samou láskou sníst“. A vědci se nyní rozhodli rozlousknout příčiny této tzv. roztomilé agrese.
Roztomilá agrese představuje typický příklad ambivalentní reakce, která se projevuje kombinací pozitivních a negativních emocí a může sahat od úsměvu přes slzy až po prvky agrese – jako je právě sklon daný objekt či tvora kousnout či sníst. Vrozenou lidskou slabost pro vše hebké, huňaté a bezbranné popsal již Konrad Lorenz. Rakouský etolog si všiml, že lidé považují za roztomilá zejména zvířecí mláďata, a to díky společným rysům v podobě hlavy nepoměrně velké k tělu a výrazných kulatých očí. Při pohledu na ně se v mozku vyplavuje dopamin, známý jako hormon štěstí, jenž hraje stěžejní roli ve vytváření vazby mezi matkou a potomkem. Jde o přirozenou reakci, díky níž mají bezbranná mláďata větší šanci na přežití, neboť se nad nimi ostatní pravděpodobněji „slitují“.
Já bych tě láskou sněd
Přesto některým lidem zároveň problesknou hlavou myšlenky jako „chtěl bych ho stisknout“ nebo „chtěl bych ho rozmačkat“. A právě na ně se zaměřila psycholožka Katherine Stavropoulosová z University of California v Riverside, jež zjišťovala, zda lze popsaný jev měřit v mozkové aktivitě. Shromáždila 54 dobrovolníků ve věku 18–40 let a každému z nich ukázala 32 fotografií rozdělených do čtyř skupin: dospělá zvířata, mláďata a dvě sady snímků dětí, z nichž jedna byla digitálně upravená tak, aby se zvýraznily juvenilní rysy – tedy například zmíněné velké oči a plné tváře.
Účastníci experimentu poté dostali za úkol vyplnit dotazník a zhodnotit, jak moc si při prohlížení každé fotografie připadali „rozněžnění“ a zároveň kolik roztomilé agrese pociťovali – jinými slovy, do jaké míry souhlasili s výroky typu „chci ho stisknout“ nebo „mám chuť do něj štípnout“. Výzkumníci pak pomocí elektrod na hlavě měřili, nakolik jednotlivé dobrovolníky po zhlédnutí snímků zaplavily emoce, a současně zjišťovali, zda mají nutkání o subjekty na fotografiích pečovat.
Nenechat se zahltit
Nejsilnější reakci – tedy víc roztomilé agrese, pocitu ohromení a sklonů k pečujícímu chování – vyvolaly obrázky mláďat, ať už byly počítačově upravené, či nikoliv. Elektroencefalograf ve spojitosti s nimi prokázal vyšší aktivitu v mozkových systémech zpracování emocí a rovněž v centrech odměny, jež regulují motivaci, pocity potěšení a touhy. Dohromady vzniká koktejl natolik pozitivních prožitků, že si mozek zřejmě vyvinul přirozený mechanismus, jak jej regulovat: agresivní reakci.
Stavropoulosová tak potvrdila svou hypotézu, že se mechanismus odměny přímo pojí s pocity roztomilé agrese. V opačném případně by totiž hrozilo, že náš klíčový orgán doslova zahltí roztomilost, což by bylo kontraproduktivní. Jak vysvětluje badatelka: „Pokud by se vám dítě zdálo natolik roztomilé, že už by to na vás zkrátka bylo moc, pak byste se o něj nedokázali postarat a zemřelo by hlady.“
