Pátrání po Rodu Aradovi: Po ztraceném letci pátrají izraelské tajné služby od roku 1986

Po setmění 18. října 1986 odstartovaly dvoumístné letouny F-4 Phantom 69. perutě izraelského letectva ze základny Chacerim k útoku na pozice Organizace pro osvobození Palestiny u vsi Maghdouché na jihu Libanonu. Po 20 minutách letu phantomy dorazily nad cílovou zónu. Když 28letý zbraňový důstojník jednoho z phantomů, kapitán Ron Arad, nad pozicemi nepřítele odhodil ze závěsníků bomby, jedna z 360kg pum předčasně explodovala pod křídlem letounu.

Výbuch zranil Arada i pilota Jišaje Avirama a oba muži se museli katapultovat nad územím ovládaným milicemi hnutí Amal. Pátrací tým ve vrtulníku Bell AH-1 Cobra zakrátko objevil Avirama, kterému se podařilo zachytit ližiny helikoptéry a ta ho pod palbou ze země odnesla do bezpečí. Arad, jemuž exploze zlomila ruku, však skončil v zajetí. Tímto momentem začala jedna z nejrozsáhlejších, nejdramatičtějších a nejkontroverznějších páracích akcí všech dob.

Problémy s prostředníky

Zraněného Arada ozbrojenci převezli do Bejrútu, kde jej převzal a vyslechl velitel rozvědky Amalu Mustafa Dirání. Izraelské úřady byly odhodlány zadrženého letce, otce malé dcery, získat zpět. Zahájily proto jednání s Amalem o výměně zajatců. Vláda projevila i ochotu k zaplacení případného výkupného. Vyjednávání se zdálo být na dobré cestě, když věznitelé v roce 1987 umožnili Aradovi zaslat rodině několik dopisů a přidali dvě fotografie letce, dokazující, že žije.

Jelikož s ohledem na arabsko-izraelské napětí zúčastněné strany nechtěly oficiálně zapojit diplomaty, jednání s Amalem z pověření izraelské strany vedl obchodník Šabtaj Kalmanovič. V té době ještě nikdo netušil, že jde o agenta KGB. Právě on nejspíše jako první upozornil tajné služby východního bloku na Aradův případ. Zájem o roli případného zprostředkovatele jevila především východoněmecká Stasi, která na oplátku žádala propuštění sovětských vyzvědačů vězněných v Izraeli.

Sliby, vydíráni i odveta

Zlom nastal počátkem roku 1988, když se Aradův věznitel Dirání nepohodl s vedením Amalu a přiklonil se k hnutí Hizballáh, podporovanému Íránem. Cenného zajatce předal novým spojencům do věznice Nabi Chit. Právě odtud pocházejí poslední potvrzené zprávy o Aradovi. Dne 5. května 1988 se věznice stala terčem izraelského náletu. Později se objevily zprávy, že Arad při bombardování zahynul nebo že zemřel na útěku.

Každopádně tímto momentem skončily pokusy o oficiální vyjednávání. Namísto toho se izraelské tajné služby rozhodly pohřešovaného důstojníka získat stupňováním cíleného teroru proti jeho věznitelům. Koncem 80. let došlo k únosům několika prominentních funkcionářů Hizballáhu a v roce 1992 k pokusu o zajetí vůdce hnutí Abbáse al-Músávího. Po selhání těchto snah náčelník generálního štábu Ehud Barak nařídil demonstrativní likvidaci al-Músávího, k níž došlo 16. února 1992 leteckým útokem.

Nečekané spojenectví

Snaha Stasi o získání role mediátora vedla k podpisu tajné dohody mezi NDR a Izraelem v květnu 1989. Následný kolaps východního bloku však úsilí pohřbil. Po pádu Berlínské zdi pomoc nabídlo sjednocené Německo i Rakousko. Rakouský prezident Kurt Waldheim se pokusil u íránských úřadů získat informace o Aradovi. Ačkoliv úsilí skončilo bezvýsledně, Izrael přislíbil oživit obchodní vztahy s Vídní a upustit od další diskreditace Waldheima kvůli jeho údajné (a neprokázané) roli v holokaustu.

Debaty s Íránem vedla až do roku 1995 též berlínská vláda. I po krachu diplomatického úsilí Spolková zpravodajská služba nadále pokračovala ve výměně informací s Mossadem ohledně Aradova případu. Vedle Němců a Rakušanů se k tlaku na Írán snažili přispět samotní Izraelci, kteří tamní vládě přislíbili pomoc se získáním evropských investic a půjček výměnou za informace o pohřešovaném. Ještě v roce 1999 papež Jan Pavel II. žádal íránského prezidenta, aby pomohl zjistit pravdu o Aradovi.

Zatknout! Ale za co?

Koncem května 1994 izraelské zvláštní jednotky zadržely Mustafu Diráního, který během výslechu vyslovil předpoklad, že íránské milice na konci 80. let převezly Arada do Teheránu. Opakované změny výpovědí a snahy obelstít detektor lži ale měly za následek nedůvěru vyšetřovatelů v jakákoliv tvrzení Diráního. Ten později uvedl, že byl během výslechů opakovaně mučen. Na konci 90. let soudy začaly zpochybňovat věznění Diráního a dalších předáků Hizballáhu zatčených v souvislosti s pátráním po Aradovi.

Úřady dotyčné z ničeho konkrétního neobvinily. V roce 1997 nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí o „zadržení při výjimečném stavu“. O tři roky později však soudní komise označila rozhodnutí za protiprávní. Až v roce 2002 vznikl zákon umožňující náčelníkovi generálního štábu nařídit zatčení „ilegálních bojovníků“, což poté úřady zpětně aplikovaly i na Diráního kauzu. Mezitím se roku 2000 Izraeli podařilo výměnou za 52 zajatců získat Aradovu osobní zbraň, v samotném pátrání po zmizelém důstojníkovi ovšem nenastal další posun. Šlo ale o první z dílčích ústupků íránské strany.

Smrt agenta

Získání Aradovy zbraně povzbudilo Izrael v dalším pátrání. Spolu s tlakem soudů a zahraničních médií na propuštění vězněných předáků Hizballáhu tak sílily snahy o osvobození dalších zajatců výměnou za zajatého letce nebo informace o okolnostech jeho smrti. Zatímco s pomocí německých prostředníků probíhala jednání s Íránci, zvláštní vyšetřovací komise roku 2003 konstatovala, že Arad je pravděpodobně po smrti.

Ve stejné době úřady oznámily, že během pátrání po zmizelém letci za utajených okolností zahynul agent Mossadu. Premiér Ariel Šaron se k dalšímu pátrání vyjádřil skepticky a doporučil propuštění Diráního, což vyvolalo kritickou reakci Aradovy rodiny.

Výměny vězňů a informací

Dirání se dostal na svobodu v následujícím roce v rámci výměny zajatců, ovšem za podmínky, že Hizballáh prošetří okolnosti Aradova zmizení. Hnutí následně předalo Izraelcům ostatky, jež měly patřit zmizelému důstojníkovi. Testy DNA však jeho identitu vyvrátily. Krátce poté se objevila svědectví, podle nichž měl Arad zemřít v zajetí v polovině 90. let. 

Řešení nepřinesla ani další vlna výměny vězňů v roce 2008. Na tu Hizballáh reagoval pouze opakováním dřívějších tvrzení, že Arad zemřel v květnu 1988 ve věznici Nabi Chit nebo v jejím okolí. Izraelskou veřejnost navíc pobouřilo, že se mezi vězni vyměněnými za „staronovou“ informaci ocitl i známý terorista Samir Kuntar, který v roce 1979 zavraždil civilistu a dítě. Proti jeho propuštění ostře protestovalo i vedení Mossadu. Jediným reálným ziskem z této výměny se staly Aradovy zápisky z prvních měsíců zajetí, které Hizballáh předal jeho rodině. Záznamy však nepřinesly žádná nová vodítka.

Pravděpodobně mrtev

Zatímco bezpečnostní služby se po více než dvou dekádách pátrání přikláněly k jeho ukončení, úřad premiéra v roce 2009 vydal prohlášení: „Snahy o nalezení vodítek v případě pohřešovaného letce stále pokračují, a dokud nebudeme mít nezvratný důvod o opaku, předpokládá se, že je Ron Arad naživu. Děláme vše pro to, abychom jej přivedli domů.“ 

U příležitosti 25. výročí Aradova zajetí v roce 2011 rodina publikovala jeho zápisky. Ve stejné době se izraelské armádě podařilo zajistit výměnu zajatého vojáka Gilada Šalita, kterého pět let drželo palestinské hnutí Hamás. Přepravu Šalita zpět domů zajistil pilot vrtulníku Jišaj Aviram, syn Aradova pilota. Podobnost s Aradovým případem oživila zájem veřejnosti o tuto kauzu a sám Aviram apeloval na další pátrání po ztraceném kolegovi.

V únoru 2016 zadržený libanonský vyzvědač sdělil izraelským orgánům, že Arad po sestřelení údajně padl do rukou syrských nacionalistů, kteří jej umučili při výslechu. Zmíněné tvrzení však nepotvrzují žádné další zdroje. Na podzim téhož roku úřady zveřejnily závěry vyšetřování Mossadu a vojenské rozvědky, podle nichž zajatý zbraňový důstojník pravděpodobně zemřel v roce 1988. Nicméně ještě v říjnu 2021 unikla do médií zpráva, že izraelští agenti unesli íránského generála s cílem získat od něj informace o Aradovi.

Trvající nejistota

Ačkoliv s odstupem času je naděje na nalezení živého Rona Arada mizivá, jeho rodina i řada příslušníků izraelského bezpečnostního aparátu nadále doufá v objasnění jeho osudu. V historii Izraele přitom zdaleka nejde o jediný případ. V červnu 1982 po střetu se syrskými jednotkami zmizelo šest tankistů, mezi nimi Zechariah Baumel, jehož ostatky objevili až v roce 2019 ruští vojáci operující v Sýrii. V létě 1997 zmizel v Golanských výšinách 30letý Guy Hever. Vzhledem k jeho předchozím kázeňským trestům byl zpočátku považován za zběha a úřady později čelily kritice, že v první fázi zanedbaly pátrání.

Židovský náboženský princip zvaný Pidjon Švujim nakazuje věřícím zachránit nebo vykoupit souvěrce, který upadl do zajetí. Pátrání po pohřešovaných pro Izrael zůstává nejen morálním, ale také náboženským závazkem.