Dlouhých 99 minut: Záchrana izraelských rukojmí v ugandském Entebbe

V neděli 27. června 1976 se vznesl z dráhy telavivského letiště letoun společnosti Air France přepravující cestující do Paříže s mezipřistáním v Aténách. Zde část osob vystoupila a v letadle přibylo 56 nových pasažérů, mezi nimi čtyři únosci – dva Palestinci, příslušníci hnutí Černé záři, odnože organizace Fatahu (obrácená zkratka názvu Palestinské národně osvobozenecké hnutí), a dva občané Spolkové republiky Německo (tehdejšího západního Německa), muž a žena patřící k ultralevicové organizaci Revoluční buňky. Vzhledem k podstatnému oslabení kontrol na aténském letišti všichni pronesli na palubu pistole a granáty.

Místo Francie Uganda

Krátce poté, co letadlo s 246 cestujícími odstartovalo, vytasili teroristé zbraně, ovládli stroj a pod hrozbou zastřelení donutili pilota změnit kurs do libyjského Benghází. Tam muselo v úmorném vedru letadlo sedm hodin čekat na doplnění palivem. Jedna britská pasažérka předstírala počínající potrat a únosci jí povolili vystoupit. Mladá žena se ještě týž den vrátila pravidelnou linkou do Londýna a informovala policii za přítomnosti izraelského diplomata. 
Unesený stroj poté pokračoval ke svému cíli – mezinárodnímu ugandskému letišti v Entebbe, 35 km od hlavního města Kampaly. Zde francouzský stroj 28. června hladce přistál. 

Čtveřici únosců posílilo dalších sedm mužů, kteří se již nacházeli v Ugandě a nyní pomohli uvěznit rukojmí v prostorách starého letištního terminálu. Prezident (a diktátor) Idi Amin nechal starý terminál obklíčit svými elitními jednotkami. Předpokládal, že dojde k jednání únosců s izraelskou vládou, které nezbude nic jiného než ustoupit. Sám byl přívržencem palestinské věci a věřil, že mu zprostředkování výměny přinese politické body na mezinárodní scéně, rozhodně nechtěl proti teroristům zasáhnout. Sami únosci se cítili na letišti v Entebbe zcela uvolněně – nepředpokládali, že by 3 200 km od Izraele mohlo vedení židovského státu cokoliv podniknout.

Tápání izraelské vlády

Izraelský premiér Jicchak Rabin svolal krizový štáb složený z vybraných ministrů. V té chvíli znali pouze počet únosců a požadavky na propuštění 53 vězňů. Rabin nařídil uvést do pohotovosti elitní antiteroristickou jednotku Sajeret Matkal. Pro Izrael se situace jevila jako zoufalá, vojenské řešení se zdálo vzhledem k ohromné vzdálenosti nereálné, proto se vláda rozhodla ustoupit od tradičního tvrdého postoje a dala najevo ochotu vyjednávat. Klíčovou byla záchrana rukojmích. Zpočátku spoléhala na pomoc prezidenta Amina, s odvoláním na tradici izraelsko-ugandské spolupráce z doby před Aminovým převratem z roku 1971. Brzy se však ukázalo, že diktátor předpokládá z izraelské strany přijetí všech podmínek únosců a nemíní udělat cokoliv pro záchranu rukojmích.

Teroristé mezitím zajaté pasažéry rozdělili. Izraelce a občany jiných států židovského původu oddělili od ostatních cestujících, kterým umožnili v úterý a ve středu postupný návrat z Ugandy do Evropy. Na letišti v Entebbe tak zůstalo 94 židovských rukojmí spolu s dvanác­tičlennou posádkou společnosti Air France, která se jednomyslně rozhodla své pasažéry v těžké chvíli neopustit. Francouzská vláda, od které Izrael původně očekával iniciativu při řešení vzniklé situace, vnímala, že osud jejich občanů se vyřešil, a problém zůstal Izraeli. Jeho vedení vyhlásilo ochotu přistoupit na požadavky únosců, ale stále více se orientovalo na ozbrojený zásah.

Armáda přišla s řešením

První návrhy na násilný zákrok byly dost nereálné – šlo například o seskok výsadkářů do Viktoriina jezera, na jehož březích letiště leželo. Brzy se jako o jediné možnosti začalo uvažovat o přistání na letišti, jeho ovládnutí a odletu rukojmí spolu se zachránci. Vláda vnímala, že ozbrojenou intervencí podstupuje obrovské riziko. Izraelská veřejnost měla dosud v živé paměti tři roky staré události jomkipurské války, kdy arabské země Izrael zaskočily a v první fázi téměř porazily. Premiér Rabin věděl, že neúspěch operace na záchranu rukojmích by znamenal ránu pro prestiž země a přivodil pád celého kabinetu.

Na přípravě komplexní operace spolupracovaly všechny složky izraelské armády. Klíčovou otázkou se stala přeprava vojáků a bojové techniky na nezvyklou vzdálenost. Jako jediná se k tomuto účelu hodila velká dopravní letadla Lock­heed C-130 Hercules, kterými izraelské letectvo disponovalo. Nakonec se měly použít čtyři stroje (každý s nosností 70 tun), které měly ve vzduchu doprovázet dva boeingy – jeden upravený jako velitelské stanoviště, druhý jako operační sál.

Záchranou rukojmí byl pověřen pplk. Jonathan Netanjahu, charismatický, ale náročný velitel speciálních sil Sajeret Matkal a starší bratr pozdějšího izraelského premiéra Benjamina Netanjahu. Pro dokonalé překvapení byli jeho muži v prvním letounu oblečení do ugandských uniforem a vyzbrojeni (stejně jako jejich protivníci) samopaly AK-47. V rámci maskování vezl letoun i černý mercedes podobný tomu, jaký používal ugandský diktátor.

Prodloužením ultimáta únosců o tři dny vzhledem k nepřítomnosti prezidenta Amina, který si přál se celé výměny osobně zúčastnit, získala armáda drahocenný čas. Čtvrtek a pátek již byly zasvěceny plánování vojenských a logistických aspektů operace.

Chybně vyložené gesto

Po získání vládního souhlasu s operací nakonec přetížené nákladní herculesy v sobotu 3. července vzlétly a zvolna nabíraly výšku. Složitý přelet, při kterém byli navigátoři odkázáni pouze na své schopnosti, trval osm hodin. Nad Viktoriiným jezerem se potýkali se silnou bouřkou, ale přesto dokázali letiště najít. První C-130 dosedl na přistávací dráhu v Entebbe minutu po půlnoci místního času, další tři těžké letouny v krátkých intervalech po něm. Ty měly manévr již usnadněný, neboť výsadkáři z prvního letadla označili přenosnými světly dráhu.

Ihned po zastavení prvního obřího C-130 se sklopila nákladová rampa, a z útrob vyjel černý mercedes následovaný dvěma džípy s lafetovanými kulomety. Malá kolona se vydala směrem ke starému terminálu. Podle plánu měla nenápadně dojet až ke vchodu, kde měli muži sesednout a rychle vyřídit únosce. Vše se však zhatilo, když 100 m od terminálu narazilo izraelské komando na ugandské vojáky. Jeden z nich rutinně namířil na mercedes samopal, ale téměř jistě by vozidlo, považované za prezidentské, nechal projet. Velitel akce Netanjahu chybně pochopil gesto strážného za přímé ohrožení a vydal rozkaz k jeho zastřelení. Pistole s tlumičem se ukázaly jako málo účinné a zraněný voják na hlídce ještě stačil varovat ostatní. Doprovodný džíp spustil palbu, která ugandského strážného rozmetala, ale moment překvapení byl ztracen.

Únosci jsou mrtví

Na prozrazená auta směřující ke starému terminálu spustili palbu ugandští vojáci z kontrolní věže. Původní plán, předpokládající, že vozidla dojedou až k místu zásahu, musel být změněn. Izraelci vyskočili z džípů a sprintem se snažili překonat vzdálenost, která je dělila od budovy, a přitom se jejich úderné sestavy pomíchaly. Všichni se v duchu modlili, aby únosci nestačili odpálit nálož. Později se ukázalo, že žádná nebyla, natolik si byli teroristé jisti svou bezpečností.

Ve dveřích terminálu stál zaskočený palestinský únosce a zběsile pálil na prvního z dobíhajících výsadkářů, četaře Amira Ofera. Nedokázal jej však zasáhnout a Ofer ho na vzdálenost deseti metrů srazil a poté ještě (dle přijatých pravidel) střelil do hlavy. Pronikal dále do budovy a neuvědomil si, že vystavil svá záda dvojici německých teroristů ležících u vchodu. Muž a žena se chystali spustit palbu, ale o vteřinu dříve skolil oba únosce další výsadkář vbíhající za četařem do budovy. Na útočníky začal pálit čtvrtý terorista, ale přesným výstřelem jej výsadkáři ihned zabili.

Všichni čtyři únosci hlídající rukojmí tak padli během první minuty. To ale izraelští vojáci nevěděli a předpokládali, že se v hale pohybují i další teroristé. Bleskově pálili na každého, kdo se neopatrně zvedl ze země. Šlo o naučené reflexy, v těchto bojích rozhodovaly zlomky vteřin. Tak se bohužel stalo, že v následující minutě zasáhly izraelské zbraně tři rukojmí, z nichž dva zemřeli na místě a třetí, starší muž, podlehl svému zranění o několik hodin později. V tomto střetu teroristé smrtelně zranili velitele akce podplukovníka Netanjahua.

Ovládnutí celého objektu

Zároveň s bojem v přízemí probíhala zteč zbylých částí starého terminálu, především prvního patra, které sloužilo jako ubytovací prostor pro únosce i ugandské vojáky. Izraelské úderné oddíly pobíjely každého vojáka, na kterého narazily. Amin poslal ke střežení letiště své elitní oddíly, na africké poměry rozhodně nadprůměrně vycvičené, avšak jeho muže v první chvíli zaskočil pohled na vojáky se začerněnými obličeji, oblečené ve stejných uniformách ugandských speciálních sil, s kalašnikovy v rukou, kteří nemluvili, ale rovnou stříleli. Tak padlo asi 15 ugandských vojáků, další v nepřehledné situaci vyskákali oknem.

V tomto boji zabili izraelští vojáci také další tři únosce, kteří odpočívali nahoře před střídáním stráží. První dva téměř unikli, neboť útočníci je v civilním oblečení považovali za osvobozená rukojmí, na poslední chvíli si však izraelský výsadkář všiml granátu v ruce jednoho z nich a krátkou dávkou oba teroristy smetl. Odjištěný granát přesto explodoval, ale nezpůsobil mnoho škod, neboť Izraelci stačili zalehnout. O chvíli později zastřelili útočníci při přestřelce v noclehárně také posledního teroristu, který zde odpočíval. Tím bylo vyřízeno všech sedm únosců přítomných na letišti. Zbývající čtyři, včetně velitele celé operace, relaxovali ten den v Kampale, což jim zachránilo život.

Boj o letiště

Osvobozením rukojmích v budově starého terminálu začala druhá fáze operace. V ní bylo třeba ovládnout celé letiště a zajistit natankování strojů C-130 palivem. Ze sklopených ramp dalších dvou herculesů vyjely čtyři džípy s těžkými kulomety na lafetách a jejich osádky zahájily zteč nového terminálu. Byl větší než ten původní, ale Aminovi vojáci jej v té chvíli nestřežili, proto ho přepadově oddíly, teď již v izraelských uniformách, rychle ovládly. Vyčlenění muži zahájili tankování nákladních letadel pomocí přivezených čerpadel. Šlo o velmi zranitelnou fázi operace, neboť zaskočené ugandské jednotky se formovaly k protiútoku a znovudobytí letištních budov. Při tom zahájily palbu, ve které mohl jakýkoli zásah obřího, ale v podstatě velmi křehkého letounu vést k jeho vyřazení.

Mezitím objely dva izraelské džípy nový terminál a narazily na vyrovnanou řadu ugandských stíhacích letounů (pět MiG-21 a tři MiG-17). Každý z nich se po své aktivaci mohl stát smrtonosnou zbraní pro odlétající těžkopádné herculesy, a tak velitel úderné skupiny nařídil zničení všech strojů. Palba z velkorážních kulometů vzápětí migy demolovala a záhy všechny vzplanuly. Tím se eliminovala hrozba bezprostřední ugandské odvety ze vzduchu.

Stažení a odlet

Cílem operace bylo dostat rukojmí co nejrychleji do bezpečí. Proto se izraelští vojáci snažili přemístit zmatené cestující do C-130, který přistál jako poslední, ale nyní měl odletět jako první. Neobešlo se to beze zmatků a tápání, kdy se chtěli zachránění vracet do haly pro své věci, vojáci však, vědomi si toho, že se pod palbou hraje o vteřiny, je nutili k maximálnímu spěchu. Konečně se všech 93 zbědovaných osob spolu s 12 členy posádky letounu Air France dostalo na palubu. Ještě předtím naložili dva mrtvé z řad rukojmích, třetího vážně zraněného a také smrtelně zasaženého Jonathana Netanjahua.

V 00.42 místního času se první C-130 zvedl a odletěl východním směrem. Jako jediný z obřích letounů měl šanci doletět do Izraele bez dalšího tankování, neboť – na rozdíl od ostatních – přiletěl do Entebbe bez nákladu, zato s přídatnými palivovými nádržemi s palivem. Tím se naplnilo poslání celé operace – záchrana rukojmích. Nyní šlo o to dostat ven i jejich zachránce.

Triumfální návrat

V té chvíli přišla pro bojující vojáky zásadní zpráva – vláda v Keni po dlouhém diplomatickém vyjednávání s Izraelem povolila dotankování transportních letadel na letišti v hlavním městě Nairobi. Pro izraelské vojáky to znamenalo, že již nemusí držet obranný perimetr letiště do doby, než zranitelné stroje plně natankují, a mohou se stáhnout co nejrychleji. Ústup probíhal spořádaně, výsadkáři se vzájemně překrývali a nechávali za sebou časované nálože a dýmové clony, které útočícím ugandským jednotkám ztěžovaly postup. Ten probíhal pomalu a izraelští commandos dokázali naložit veškerou bojovou techniku, se kterou do Entebbe doletěli, včetně mercedesu. To bylo možné pouze díky disciplíně a sebekázni mužů pod palbou, zejména těch posledních v uzavíracích jednotkách.

Ihned po svém naložení začala nákladní letadla postupně rolovat ke startu. Poslední hercules se odpoutal od rozjezdové dráhy v 01.40 místního času, přesně 99 minut poté, co na ni první obří letoun dosedl. Po dotankování v Nairobi doletěly všechny C-130 do Izraele, kde je vítaly jásající davy. Celá akce si vyžádala život jednoho izraelského vojáka a tří rukojmích. Čtvrtá civilní oběť, starší žena, zůstala v Ugandě a byla o den později na Aminův příkaz zastřelena. Na letišti zůstalo všech sedm zabitých teroristů a dvacet mrtvých ugandských vojáků, několik desítek dalších bylo zraněno.