Stopy vedou do Prahy: Jak vypadala československá podpora mezinárodního terorismu

Československo nemělo tradici individuálního teroru – například za první republiky se vyskytoval jen sporadicky. Poúnorový komunistický režim se pak (prostřednictvím vlastního bezpečnostního aparátu) potýkal s různorodým terorismem odlišnými způsoby. V počátečních letech, kdy se režim etabloval, neváhal teroristické metody sám používat – jednalo se zejména o únosy z území cizích států a vražedné útoky v zahraničí.

V samotném Československu v prvních letech komunistické éry představovaly únosy spojené s hrozbami smrtí a vydíráním běžně užívanou metodu Státní bezpečnosti. I známé justiční vraždy v 50. letech se dají označit za formu teroru, protože měly krom jiného za cíl hromadné zastrašení a znejistění obyvatelstva.

Není terorista jako terorista

Od 60. let československá rozvědka studovala, jak postupovat při vraždách, záškodnictví a řízených provokacích prováděných pod cizí vlajkou. Chtěla tak nejen zasáhnout nepřítele, ale rovněž vyvolat pochybnosti. Kvůli těmto účelům StB studovala například problematiku výroby a použití biologických jedů nezanechávajících stopy, či tajně shro­mažďovala zbraně a výbušniny zahraničního původu.

Československý režim měl k mezinárodnímu terorismu ambivalentní vztah. Samozřejmě že z ideologického hlediska naprosto zavrhoval terorismus neonacistický či náboženský. Něco jiného však představoval ozbrojený radikalismus ultralevice. Dodejme, že tehdejším názvoslovím se vládnoucí strany východní Evropy považovaly za levici, reformní komunisty a sociální demokraty už popisovaly jako pravici a studentské hnutí z roku 1968, anarchisty, maoisty a trockisty charakterizovaly jako ultralevicový revizionismus.

Komunistům nevyhovovalo úzké a „třídní“ pojetí terorismu na Západě, kde se tak označoval i podle komunistů přijatelný „národně osvobozenecký boj“, „protiimperialistické“ a „revoluční hnutí“. Pro marxisty-leninisty se jednalo o legitimní formy boje. Jejich oficiální stanovisko přitom znělo, že individuální teror je neslučitelný s principy třídního boje a patří spíš k nežádoucí anarchistické úchylce.

Ozbrojené akce krajní levice ve svobodném světě využívali komunisté jako propagandistický důkaz zákonité krize západních demokracií a navenek se od nich distancovali jako od slepé uličky „avanturistické maloburžoazie, která žene vodu na mlýn „buržoazní propagandě“. Ovšem když zároveň takové události způsobovaly v zemích nepřátel problémy a zaměstnávaly jejich bezpečnostní i mocenský aparát, bylo to pochopitelně pro druhou stranu žádoucí. Utajená neoficiální podpora mezi sovětským blokem a levičáckou teroristickou scénou se proto někdy skutečně rozvíjela – překrývaná zároveň verbální kritikou Rudých brigád, skupiny Baader-Meinhofová či Irské republikánské armády.

Otoč to na Mnichov

I v samotném socialistickém táboře – Československo nevyjímaje – měly tamní režimy samy z ozbrojeného násilí obavy – ať už vycházelo od občanů republiky, nebo hrozilo od zahraničních skupin. V letech 1970–1978 StB na území ČSSR zaznamenala celkem 11 takových pokusů, přičemž devět z nich se uskutečnilo a dva neuspěly. Pachatelé neměli politické požadavky, ale chtěli emigrovat, přičemž si někdy politickými argumenty vypomáhali při zdůvodnění akce.

Od počátku 70. let ČSSR usilovala o eliminaci „leteckého terorismu“ na vlastním území; jedno z takových opatření představoval i podpis mezinárodních dohod. Nárůst teroristických akcí rovněž vedl v roce 1981 k založení Správy kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti – XIV. správy SNB. V jejím rámci vznikla rovněž protiteroristická jednotka – Útvar zvláštního určení.

I riziko akcí (na Západě jinak žádoucích) ultralevicových, palestinských a dalších skupin na vlastním území rovněž nešlo vyloučit. StB proto od 70. let široce mapovala pohyb skutečných (vesměs „spřízněných“) teroristů a z terorismu podezřelých cizinců přes československé území a snažila se kontrolovat a regulovat jejich pobyt. Vydání víza se muselo předem projednat a v některých případech dokonce čs. orgány takovým jedincům v příjezdu zabránily, případně je z republiky časem vyexpedovaly pryč. Samozřejmě že je ale nezadržely a nepředaly západoevropské policii. Seznam mezinárodních teroristů prověřovaných XIV. správou SNB obsahoval v roce 1985 závratných 358 jmen.

Palestinci ze Zastávky

Jak konkrétně ale participoval československý režim na mezinárodním terorismu tam, kde si k tomu důvody našel? Především poskytováním výcviku, školení a materiálu využitelného při útocích v zahraničí. V souvislosti se sovětskou politikou podpory takzvaných národně osvobozeneckých hnutí probíhaly u nás od počátku 60. let různé kursy specialistů z rozvojových zemí, mezi prvními z Guineje či Angoly. Tyto kursy některé materiály i někteří historici označují za školení teroristů, ve skutečnosti však – podle náplně kursů – nebyla čs. aktivita tak jednoznačná: šlo spíše o přípravu specialistů v policejních, zpravodajských nebo vojenských odbornostech. Využitelnost frekventantů spočívala nejvíce v oblasti bezpečnostních nebo vojenských struktur (tedy v nově budovaném bezpečnostním aparátu rozvojových zemí), ne přímo v individuálním teroru.

V 70. letech se školení po malé pauze obnovila. Na Ústavu zahraničních studií Vysoké školy SNB v Zastávce u Brna probíhal půlroční výcvik v ochraně prominentních osob, ve spojení, sledování či šifrování. Frekventanty posílal afghánský režim a Organizace pro osvobození Palestiny. Avšak v dalších kursech na Zahraniční fakultě Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně se připravovali posluchači z rozvojových zemí i ve vysloveně bojových dovednostech.

Velký rozruch způsobila v polovině 70. let tvrzení světového tisku o výcviku členů italských Rudých brigád (Brigate Rosse) na čs. území. Ani dodatečným výzkumem se ale nepodařilo prokázat, že by nějaký tábor u Karlových Varů existoval – i když jednotliví italští teroristé Československo navštěvovali.

Linka Praha–Havana

Častou formu podpory představovalo poskytování útočiště a tranzitu problematickým osobám, které působily na pomezí terorismu. Od prosince 1962 do konce 60. let poskytovala československá rozvědka té kubánské pomoc při přesunech osob z Kuby přes Prahu do různých zemí Latinské Ameriky. Tato spolupráce spočívala kromě zajištění přechodného ubytování ve zvláštním odbavení osob přilétajících z Kuby do Prahy s falešnými jihoamerickými cestovními pasy.

Začátkem 60. let představovalo letecké spojení s Prahou jednu z mála možností, jak nenápadně Kubu opustit a pak dále pokračovat do západní Evropy a Jižní či Střední Ameriky.

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Na podzim 1962 proběhla takzvaná kubánská krize, vyvolaná sovětským pokusem o zřízení raketové základny. Následky americké blokády a poté přijatých sankcí se projevovaly i v dalších letech a Kubánci (ve spolupráci s některými latinskoamerickými komunistickými stranami či skupinami od nich odštěpenými) se snažili vyvolat v Jižní Americe revoluci. Na „ostrově svobody“ absolvovali školení i různí komunističtí funkcionáři a radikálové z celého světa, přičemž všechny tyto lidi bylo nutné nenápadně dopravit do míst jejich plánovaného působení. V Praze se daly „zamést stopy“ a cestující se pasově odbavili tak, aby získali před návratem domů legendu nezávadného pobytu ve světě.

Akce Manuel

První správa MV však kontrolovala jen část takových pasažérů. Od roku 1963 si dokonce rezidentura kubánské rozvědky v Praze odbavovala některé transporty sama, bez vědomí československých partnerů! Během pražského jara, konkrétně od dubna 1968, dokonce počet cestujících v péči Havany podstatně převýšil „zákazníky“ čs. tajné služby. Celkový počet osob dopravovaných v rámci této akce Manuel činil od prosince 1962 do ledna 1970 (kdy byla zastavena) nejméně 1 123 osob a od října 1969 do května 1970 zařídili Castrovi lidé v Praze dopravu zpět na Kubu údajně asi 110 osobám. V 70. letech už čs. rozvědka na transportech z Kuby neparticipovala. Od roku 1974 pak všechny požadavky Castrova režimu řešil Odbor pro mezinárodní styky Federálního ministerstva vnitra, stejně jako jiné žádosti z ostatních států socialistického tábora.

V roce 2000 zkoumal Úřad dokumentace a vyšetřování Policie ČR možnost, že účastí na operaci Manuel se mohli konkrétní českoslovenští občané dopustit trestného činu podpory terorismu (dnes § 311 odst. 2 trestního zákona). Podle zjištění vyšetřovatelů ale podezřelí jedinci již údajně zemřeli. Navíc Evropskou úmluvu o potlačování terorismu vydáváním jeho aktérů dotčeným státům přijala Rada Evropy až 27. ledna 1977 a v ČSSR nikdy neplatila.

Odborářská a studentská kamufláž

Československo, zejména pak Praha, patřily již od 50. let k místům, které si zvolili k pobytu různí vysloužilí teroristé nebo ohrožené – a zpravodajsky činné – osoby. Nacházely zde neutrální prostředí, které ale umožňovalo mezinárodní pohyb a podporu různých osob působících na pomezí politiky, povstaleckých aktivit a terorismu. K této činnosti a jejímu krytí se hodily různé mezinárodní organizace kontrolované sovětským blokem. Již v 60. letech podnikaly některé skupiny (zejména politických funkcionářů) cesty z Kuby do Latinské Ameriky přes Prahu prostřednictvím Světové odborové rady či Mezinárodního svazu studentstva.

Podobná podezření vzbuzovaly Mezinárodní organizace novinářů či Univerzita 17. listopadu. U žádné z nich však nelze prohlásit, že by se jednalo o organizace jasně spojené s terorismem či zpravodajskou činností, toto prostředí pouze poskytovalo výhodné podmínky pro zamaskování příjezdů a odjezdů různých osob.

Podobné možnosti nabízela pražská kancelář Organizace pro osvobození Palestiny. V souvislosti s touto institucí u nás ale pobývaly některé osoby, které se na teroristických činech v zahraničí prokazatelně podílely. K nejznámějším patřil Abú Daúd – v roce 1972 hlavní organizátor akce proti izraelským sportovcům na letních olympijských hrách v Mnichově.

Tento terorista do roku 1981 přijížděl do Prahy pod krycími jmény na diplomatické pasy. StB znala jeho teroristickou činnost, ale nijak proti němu nezasáhla. I pobyt dalších cizinců podezřelých z terorismu (Iljič Ramíréz Sánchez alias Carlos) pražská vláda tolerovala, StB nicméně vždy skrytě jejich schůzky a pohyb kontrolovala a případně i omezovala.

I Východ potřeboval Západ

Postoj komunistického režimu k různým druhům terorismu procházel proměnami. Na přelomu 40. a 50. let StB sama takové metody používala – včetně únosů nebo vražedných útoků v zahraničí. Poslední návrhy takových akcí se objevily ještě v 60. letech. Poté se až na demonstrační akty rozvědka neodvažovala teror sama aktivně používat, avšak stále se na tuto eventualitu připravovala. Odvaha použít ozbrojené násilí klesala přímou úměrou se snahou dosáhnout jistých výhod na mezinárodním poli.

TIP: Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus?

Boj proti terorismu měl vždy nejasná pravidla, navíc objektivně zavrženíhodné skutky přinášely (a přinášejí) některým stranám výhodu. Proto bylo za studené války v rozděleném světě velmi obtížné proti mezinárodnímu terorismu spojit síly.