Žhářská recidivistka: Proč služebná Anna z Pykova zapalovala stodoly?

Požáry se od dob renesance staly ještě větším problémem, než bývaly ve středověku. Jak zhoustla městská zástavba, oheň se snadněji šířil a byl schopen v několika hodinách strávit celé prosperující město. Tento případ je zaznamenaný třeba z Mostu. Roku 1515 tamní mniši neopatrně smažili ryby a založili tak ničivý požár, že za dvě hodiny nezbyl ze starobylého sídla založeného Přemyslovci kámen na kameni.

Opatření proti žhářům

Městské rady vydávaly spoustu protipožárních předpisů nakazujících opatrnou manipulaci s ohněm. Trestní právo vyhlašovalo tvrdé postihy i těm, kdo pouze hrozili, že někomu „posvítí“. Trestalo se taky odmítnutí pomoci při hašení a do vězení pak putovali i ti, kteří způsobili požár z pouhé nedbalosti. Pokud se jednalo o nedbalost úmyslnou (někdo schválně nesplnil povinnosti třeba při uhašení ohniště), dotyčný mohl být i vypovězen z města.

Nás ovšem zajímají především těžké zločiny žhářů, kteří zakládali požáry úmyslně. V dobové mluvě se jim říkalo paliči a pohlíželo se na ně jako největší zločince z těch, kteří způsobili majetkovou škodu. Stavěli se na roveň vrahům a čarodějnicím.

Kristián z Koldína, autor Práv městských Království českého z roku 1569, je popsal následujícím způsobem: „Incendium, žhářství aneb pálení, když někdo ze zlosti a z návodu chtěním a z oumysla oheň klade. A ten žhář pokutou upálení se tresce.“

Poselství jasné – kdo založí oheň, sám v ohni shoří. Dále pak Koldín ještě upřesňuje motivy, které žhář může mít: „[…] z oumysla, ze zlosti, z hněvu, z nenávisti, z nepřátelství, z návodu lidského, z ouplatku aneb z jakýchžkoli jiných příčin buď v svém vlastním statku aneb v lidském cizím oheň klade, aby tím lidem škodil.“

Neposlušná služebná

Případ rozsouzený v Táboře v prosinci 1594 je dokladem nešťastné hlouposti služebné, která třikrát podpálila stodolu. Jmenovala se Anna, Vykoukalčina dcera z Pykova. Poté, co byla podrobena útrpnému právu (mučení), vypověděla: „K tomu se znám, že sem já sama vypálila ty stodoly Vesci nahoře u pana Zikmunda Malovce. A ten voheň sem vzala nahoře v kuchyni do jakýsi baňky. A potom vobinuvši to uhlí s tou koudelí sem vstrčila a šla sem vodtud zase nahoru. A vona hned hořela ta stodola. A když jiní běželi hasiti, a já sem taky běžela a pomáhala sem hasiti.“

Založení požáru rozpáleným uhlím bylo v té době poměrně rozšířené, protože šlo o jednoduchou pomůcku, k níž měla i služebná snadný přístup, stejně jako ke koudeli, běžně používané na tehdejším statku. Osvědčenou metodu tedy použila Anna znovu a tentokrát se jí ještě navíc podařilo nenápadně odlákat případné nevítané svědky – ponocné. „Po druhý ve středu sem položila taky tak nabravši uhlí. A potom to uhlí obinuvši do té koudele, také sem s tou koudelí vstrčila do stodoly. Bylo tak: Chodila sem po ponocný, abych jich zavolala, aby šli k večeři. A když voni ušli od té stodoly a sedali k večeři a ještě nepočali dobře jísti a já zatím sem běžela a ten voheň sem vstrčila do té stodoly.“

Annino počínání vykazuje známky promyšleného činu a zjevně už budila podezření, protože potřetí se jí stejný kousek nepodařil a stal se jí osudným. „Potřetí sem položila nahoře do hlávek lněných a taky tak to uhlí s tou koudelí. Ale tu jest po třetí nic nehořelo, že sou na to hned trefili a uhasili.“

Problémy v práci

Služčino omezené myšlení zřejmě vedlo i k jejímu prozrazení. Nebyla zkrátka protřelým kriminálním živlem, a tak nedokázala svůj čin řádně promyslet a zakrýt.

Ptáte se po motivu? Proč ohně vůbec zakládala? Právě ten je důkazem její hlouposti: „A to proto sem toto učinila, abych všecko popálíce toho dvora prázdna byla. Tak sem sobě smyslila: Když všecko popálím a nebudou míti, čím dobytku chovati ani sami kde bejti, že mušejí mne pustiti ze dvora. A to sem svýho nerozumu učinila.“

TIP: Přiznání na smrt odsouzených: O čem vypráví smolné knihy a jaké tresty hrozily?

Takže všechno jen kvůli nespokojenosti s prací. V 16. století ještě nebyly roboty tak ostré jako později po Bílé hoře, ale kvůli zvyšujícímu se podnikání šlechty začínali být poddaní čím dál více uvazováni ke svému pánovi, a tak Anna nemohla jen tak odejít, kdy se jí zlíbilo. Nicméně myslet si, že by si k tomu mohla pomoci žhářstvím, ukazuje na značnou naivitu. Ještě týž rok byla odsouzena k zahrabání zaživa. Žhářka Anna tak umřela krutou a pomalou smrtí.