Lomikare, Lomikare: Vznik mýtu o hrdinovi, vrahovi a boží pomstě

Kozinovu popularitu má na svědomí slavný spisovatel Alois Jirásek, který ve svém románu Psohlavci postavil rebelům trvalý pomník. Román začal vydávat roku 1884 na pokračování v časopise Květy, přičemž materiál čerpal na Chodsku už o dva roky dříve. Připomeňme však, že díla oslavující rebely vycházela už dlouho před Psohlavci. Jenže na rozdíl od Jiráskova díla šlo většinou o texty dost pochybné kvality. 

Nadšení předchůdci 

V lidové tradici žily události z let 1692–1695 po celá staletí, ale do širšího podvědomí se dostaly až v první polovině 19. století díky sběratelské činnosti Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Je logické, že vrcholící období národního obrození se muselo nutně promítnout do celkového vyznění příběhu. V tomto období česká společnost projevila největší zájem o lidovou kulturu, její zvyky a obyčeje. A právě na Chodsku našli sběratelé takřka nevysychající studnici folkloru.

Díky Františku Palackému se o Domažlicko začínají zajímat i erudovaní historici. Zdejší krajina se přece stala svědkem tolika slavných činů. To tady porazili Češi německé „nájezdníky“ roku 1040 a roku 1431 zde triumfovali husité. Nadšenci zde začali hledat i slavný Wogastisburg, kde Sámo v čele Slovanů zvítězil nad Franky. Proč právě zde? Protože tady sahal český živel až k zemským hranicím, zatímco většinu zbylého pohraničí osidlovali Němci. Proto bylo území vyzdvihováno nad jiná místa. Dobře, nezkažený, ryzí a výjimečný kraj už máme, nyní byl zapotřebí nějaký ten hrdina. 

Aragorn po česku 

V této souvislosti se báječně hodili Chodové coby strážci hranic. Český živel se ztotožnil s „protifeudálním“ bojem, náhle začal na svou historii pohlížet jako na staletý odpor proti feudalismu, reprezentovanému Němci a Habsburky. Selské bouře tak měly funkci jakési spojnice mezi husitským hnutím a tehdejším státoprávním bojem. Toto přesvědčení žilo ovšem spíš mezi laiky, nikoliv mezi historiky, proto se také více odráží v umění než v historických dílech. Chodští strážci hranic jsou připomenuti při kladení základních kamenů Národního divadla a také v malířské výzdobě zlaté kapličky. 

Pojetí románu 

Profesor Jirásek si potrpěl na prostudování pramenů. Proto odjel na Chodsko, aby sehnal potřebné zprávy, jenže v případě Kozinovy vzpoury zdrojů příliš mnoho nenašel. Většinu informací tak čerpal ze studie Georga Leopolda Weisela Chodský proces, a pokud něco doplnil, držel se spíše lidové tradice než archivních pramenů. Z toho důvodu je v knize řada nepřesností nebo úplných nesmyslů, ovšem k tomu bychom měli přistupovat s nadhledem. Autor psal román, a ne historickou studii. 

Chodský osud se pro něj stal paralelním k „údělu celého národa“. Veškeré neštěstí prý na udatné strážce hranic dopadlo po bělohorské porážce, která zničila jejich svobody. Vůbec ho nezajímalo, že se bouřili již dávno v 16. století proti českému rodu Švamberků. Ten založil Ratmír ze Skviřína a „češtější“ rod si lze jen těžko představit.

Taková informace však samozřejmě nezapadala do celkového konceptu. Boj Chodů byl totiž bojem českého utlačovaného etnika s cizáckou šlechtou, jak se to podle Jiráska dělo vždy. U autora je ovšem netypické, že zcela pomíjí náboženský aspekt, tedy soupeření katolíků s protestanty. Čtenář měl najít v románu především paralelu k bojům za spravedlivé sociální požadavky, stejně jako boj českého národa za stará práva. A to ještě redaktor Květů Svatopluk Čech přemluvil Jiráska, aby změnil všechno, co by se dalo vztáhnout na tehdejšího panovníka Františka Josefa I. Inu, pro jistotu… 

Jak to nebylo 

Některé nepřesnosti pochází přímo z hlavy spisovatele, ale častěji mají své kořeny v původní ústně předávané tradici. Projděme se dějem románu a podívejme se na problematická místa. Najdeme je už v první kapitole, věnované popisu Kozinovy domácnosti. Jirásek z hrdiny udělal sotva třicátníka, který je pro svou nezralost vlastně zpočátku vyloučen z účasti na chodském odboji, a všechny překvapí, když dá přednost boji za svobodu před svou rodinou. Opuštěná manželka se v románu jmenuje Hana, a ne Dorota. (Možná jméno Dorota neznělo dost česky. Je však lepší hebrejské Hana?) Hrdina má děti jen dvě, zatímco skutečný Kozina měl šest synů. Třicátník s mladou rodinou však budí více emocí. Jirásek udělal ze sedláka typického romantického hrdinu – mladíka postaveného před závažnou životní volbu. (Uvědomme si, že třicátník byl i Ježíš, Mohamed nebo Buddha.) 

Té lípy se nevzdáme! 

Událostí, která vlastně spustí odboj, se stal slavný boj o lípu. Lomikarovi pohůnci se pokusí skácet lípu – prastarý mezník, vyznačující hranice pozemku. (Zde vidíme dokonce jistou recyklaci motivů, což však u takto plodných autorů není žádnou výjimkou.) Ve skutečnosti nemáme z historických pramenů vůbec doloženo, že by k něčemu podobnému došlo. Ovšem lidová tradice dokonce tvrdí, že právě kvůli sporu o pozemek byl Kozina popraven. Jan Sladký v románu také necestuje do Vídně. Zůstává na Chodsku, aby usměrňoval své krajany, což se mu ovšem nedaří, jak dosvědčuje známá scéna, kdy se Chodové během masopustního průvodu masek vysmívají svému pánu a kladný hrdina se jim v tom snaží zabránit. 

Mrtvý a vítězný 

V Jiráskově pojetí hrdina chce dodržovat zákony, ba striktně se jich drží, protože ví, že na jeho straně je pravda. Naopak strana zla reprezentovaná Lomikarem se právu vysmívá. V tomto boji pochopitelně nemůže Kozina zvítězit, proto končí na šibenici, ale stává se vítězem morálním, který svou pravdu předává budoucím generacím. 

Kozina se nemohl v románu účastnit cesty do Vídně, protože by to znamenalo, že šel s prosíkem za představiteli „cizácké“ dynastie. Teprve cestu do Prahy přijal rád, protože cestoval do hlavního města království, za členy komise suplující panovníka. A ještě jazyk tu má důležitou roli, jak je psáno v románu: „Do Vídně nechtěl, do Prahy však rád, tam že netřeba umět německy…“ I tady se jasně projevuje Jiráskův obrozenecký postoj. 

Do roka a do dne… 

Konec díla, přibližně od zatčení chodských vyslanců v Praze, se drží skutečnosti vcelku věrně. Ať už jde o popis pražských výslechů, uvěznění v Novoměstské radnici, Kozinovo odsouzení a vlastně i samotnou popravu. Až na jednu věc, ale bez ní by legenda nebyla legendou. Jde o slavný výrok pod plzeňskou šibenicí, kdy vyzval Lomikara k božímu soudu. Nic takového v chladném listopadovém ránu nezaznělo, ale přiznejme si, že by se Kozina sotva stal tak známým, slavným a oblíbeným, kdyby neudělal ono poslední vzdorné gesto… 

My čtenáři tohle prostě milujeme a rádi necháme umírajícího hrdinu naposledy se rozpovídat. Chudáci dušeni kouřem hranice, taháni za žebro na šibenici či s mečem zabodeným v útrobách se tak pouští do dlouhých a patetických monologů. Závěr korunuje celé dílo a touto větou ho chodský sedlák završil dokonale. A Lomikar pak samozřejmě nemohl zemřít jindy než skutečně rok po Kozinově popravě, ač ve skutečnosti zemřel už 2. listopadu, nikoliv osmadvacátého. (Nabízí se úvaha, zda sedlák neměl na mysli smrt „někdy v průběhu roku“ a nikoli „za rok“. To by však postrádalo onu osudovost.) 

Také bohatá hostina uspořádaná na výsměch oběšenému sedlákovi zcela vychází z lidové tradice. Jenže právě naplnění božího soudu při zpupné demonstraci bohatství a moci pyšného pána udělalo Kozinův příběh přitažlivým a dodnes živým. Byl to závan nadpřirozena a zásah vyšší moci.