James Gavin: Zářná kariéra odvážného hocha ze sirotčince (2)
Armáda vždy patřila k institucím, které umožňovaly zvláště statečným a schopným jedincům rychle vyšplhat po kariérním žebříčku. James Gavin představuje ukázkový případ: nemanželský syn irské imigrantky to díky svým kvalitám dotáhl až na velitele slavné 82. výsadkové divize. Jeho cesta však vedla přes krvavá bojiště v Itálii, Francii a Nizozemsku.
Ve věku pouhých 35 let stanul James Gavin, již coby plukovník, v čele 505. paradesantního pěšího pluku. Ten byl zformován v červenci 1942 a Gavin tento útvar v podstatě vybudoval od základů. Osobně tvořil svým podřízeným extrémně obtížný výcvikový plán a spolu s nimi se účastnil pochodů i manévrů. Například v roce 1943 si stručně zaznamenal do deníku průběh jednoho takového cvičení: „Za 36 hodin pluk pochodoval více než 50 mil (zhruba 80 km), manévroval, zmocnil se nepřátelské letecké základny a bránil ji před protiútokem. Vojáci při tom všem nesli plnou polní a stravovali se pouze ze záložních přídělů.“
Již v dubnu však pluk mělo čekat prověření v ostré akci. Nejprve se Gavinovi muži vylodili v severní Africe, aby se tam připravili na chystanou invazi na Sicílii. Mělo se jednat o vůbec první americkou výsadkovou operaci provedenou útvarem této velikosti a její velitel byl na tuto skutečnost patřičně hrdý.
„Bude to velmi těžké, ale vím, že pokud neuspějeme, nebude to kvůli nedostatku úsilí. Jsem si jist, že se pluk bude bít do posledního muže. Budou bojovat tak, jak američtí vojáci ještě nikdy nebojovali.“ Vojáci 505. pluku nastoupili 9. července 1943 v tuniském Kajruvánu do letadel a zamířili přes Středozemní moře směrem k Apeninskému poloostrovu. Velké vylodění známé jako operace Husky mělo začít o 24 hodin později.
Hlavní cíl amerického 505. pluku při vylodění na Sicílii představovalo okolí města Gela, kde měli parašutisté přerušit důležité zásobovací tepny vedoucí k vyloďovacím plážím. Od samého začátku však výsadek provázely vážné problémy. V zóně seskoku panoval silný vítr, který vojáky pluku rozptýlil do širokého okolí. Samotný Gavin přistál mnoho kilometrů od plánovaného místa a navíc si při obtížném doskoku vymkl kotník. Podařilo se mu však shromáždit skupinu asi 20 mužů, s nimiž zamířil ke Gele.
Vzhledem k probíhajícím přípravám na invazi a rozsáhlé spojenecké letecké a dělostřelecké činnosti panoval v celé oblasti zmatek. Gavinova malá jednotka se v jednu chvíli dostala do přestřelky s asi třemi desítkami italských vojáků a několik Američanů utrpělo zranění. Nakonec se však plukovníkovi nad ránem 11. července podařilo postoupit až k údolí Acate chráněnému hřebenem Biazzo. Po cestě Američané sbírali další skupiny výsadkářů a nakonec se jednotka rozrostla až na vyšší desítky mužů. Gavin zavelel k útoku na hřeben a po jeho obsazení tam rychle zřídil provizorní obranná postavení. Vítanou pomocí se staly dvě ukořistěné 75mm houfnice.
Celý den museli Američané odrážet protiútoky po četně mnohem silnější bojové skupiny ze stavu tankové divize Hermann Göring. Hřeben se však podařilo ubránit a Gavinovi muži dokonce vyřadili jeden PzKpfw VI Tiger.
Navečer pak k jejich pozicím dorazily první americké shermany, které definitivně změnily poměr sil na bojišti. Úvodní vystoupení výsadkářů 505. pluku udělalo velký dojem, a to navzdory vysokým ztrátám, které formace utrpěla – v akci padl i Gavinův zástupce podplukovník Arthur Gorham. James sám však slízl smetanu, ve 36 letech byl povýšen na brigádního generála a jmenován zástupcem velitele 82. výsadkové divize. Za hrdinnou obranu hřebene Biazzo obdržel druhé nejvyšší americké vojenské vyznamenání, již zmíněný Kříž za vynikající službu (Distinguished Service Cross).
Na západní frontě neklid
Největší výzva však na Gavina i jeho podřízené teprve čekala. V zimě 1944 se celá 82. výsadková divize přesunula do Anglie, kde se začala intenzivně připravovat na dlouho plánovanou invazi do západní Evropy. Brigádní generál měl tentokrát vést silnou formaci složenou ze tří pluků a podpůrných jednotek nazvanou Force A. Hlavním cílem operace Boston, jak se rozsáhlý výsadek předcházející oboj živelnému vylodění jmenoval, bylo obsazení oblasti po obou stranách řeky Merderet o rozloze zhruba 26 km² a s centrem v podobě obce Sainte-Mère-Église. Tam měli výsadkáři držet pozice a bránit německému přísunu posil k pláži Utah.
Podobně jako nad Sicílií i tentokrát parašutistům zkřížilo plány počasí, k němuž se ještě přidala silná protiletadlová obrana. To vedlo k rozptýlení výsadku na výrazně větší ploše, než se plánovalo. Navzdory tomu dokázal 505. pluk dobýt Sainte-Mère-Église, další útvary však při plnění svých úkolů narazily na rozhodný odpor. K nejtvrdším bojům došlo u mostu přes Merderet u Manoir de la Fière, kde akce vedl sám Gavin. Američané tam ale museli čelit zuřivým protiútokům německého tankového ná hradního a výcvikového oddílu 100 posíleného o granátnický pluk 1057. Nepřítele se nakonec podařilo s velkým vypětím a ztrátami více než 750 padlých a zraněných odrazit. Na místě, kde se nacházel Gavinův zákop, dodnes stojí památník věnovaný jemu i celé 82. výsadkové divizi.
Neúspěch u mostu
Díky přesvědčivým výkonům v Normandii stoupala Gavinova hvězda stále výše. Na konci srpna 1944 převzal celou 82. výsadkovou divizi a stal se tak nejmladším divizním velitelem od dob občanské války. V této roli jej čekal další obtížný úkol, když na září naplánovali spojenečtí velitelé v čele s britským maršálem Bernardem Montgomerym ambiciózní operaci, která by v případě úspěchu skokově urychlila konec války. Mělo jít o úzkou souhru výsadkových a obrněných formací, přičemž první zmíněné by obsadily klíčové mosty přes nizozemské řeky, což by výrazně oslabilo možnosti německé obrany. Tankové síly by si poté prorazily cestu do severního Německa. V rámci operace Market Garden, jak se celá akce jmenovala, měla 82. výsadková divize zabezpečit město Nijmegen a hlavně tamní most přes řeku Waal.
Operace tentokrát zpočátku probíhala slibně a výsadkáři bez obtíží obsadili Groesbeecké výšiny, jejichž držení mělo zajistit plochy pro shoz zásob proti případnému německému protiútoku z nedalekého lesa Reichswald. Podařilo se také získat přechody přes některé vedlejší říční toky. Most přes Waal plánoval Gavin dobýt až později, aby pro tento úkol mohl koncentrovat co největší síly. To se však ukázalo jako jedna z hlavních chyb celé operace.
Němci se rychle vzpamatovali z prvotního šoku a snahy výsadkářů o obsazení mostu ve večerních hodinách 17. září se jim podařilo opakovaně odrazit. Když pak o dva dny později do města dorazily spojenecké obrněnce, byl most stále ještě v nepřátelských rukou. Gavin proto na společné poradě amerických a britských velitelů navrhl plán souběžného útoku proti mostu a obojživelného výsadku na člunech, který nakonec slavil úspěch, a most se ocitl ve spojeneckých rukou. V té době však již celá operace nabrala třídenní zpoždění a šance na její úspěch byly v zásadě zpečetěny.
Během seskoku u Nijmegenu si navíc Gavin při dopadu na tvrdý podklad poškodil dvě meziobratlové ploténky. Doktor mu však po vyšetření řekl, že je v pořádku, a pravou podstatu zranění lékaři zjištili až po pěti letech během vyšetření v nemocnici. Gavin tak zůstal v aktivní službě až do konce války. Náplastí na nevydařenou akci se mu stalo alespoň říjnové povýšení na generálmajora.
Rozchod s armádou
Pod Gavinovým vedením čekala 82. výsadkovou divizi ještě jedna velká výzva v podobě německé ofenzivy v Ardenách. Formace byla tehdy nasazena jako strategická záloha zejména proti bojové skupině Peiper u obcí Stoumont a La Gleize. V lednu 1945 pak přešla do protiútoku a postoupila až k hranicím Říše a následně se dostala do Porúří, kde však již narážela pouze na sporadický odpor. Během posledních dnů války v Evropě pronikli Gavinovi muži společně s britskou 6. výsadkovou divizí přes Labe do městečka Ludwigslust, kde se podíleli na zajetí více než stotisícové 21. armády generála Kurta von Tippelskircha. Po konci války sloužila 82. výsadková divize do prosince 1945 jako součást spojeneckých okupačních sil v Berlíně.
V poválečných letech působil Gavin v nejvyšších příčkách americké vojenské hierarchie, kde patřil k hlavním propagátorům úzké spolupráce leteckých a pozemních sil – čtyři roky pracoval jako vedoucí armádního výzkumu a vývoje. Navrhoval budování početných armádních složek schopných přepravovat se rychle na velké vzdálenosti za pomoci letadel a helikoptér a tyto útvary nazýval vzdušnou kavalerií. V roce 1958 v reakci na významné zkrácení rozpočtu pro armádní výzkum a vývoj odešel předčasně do důchodu.
Život veterána
V pozdějších letech působil v soukromém sektoru a také dva roky jako diplomat a velvyslanec ve Francii. Stal se také jedním z mála vysokých důstojníků ve výslužbě, kteří kritizovali válku ve Vietnamu. Nabídky na vstup do vysoké domácí politiky (někteří demokratičtí politici mu nabízeli kandidaturu v primárkách proti Lyndonu Johnsonovi) však odmítl.
Zasloužilý veterán zemřel v 83 letech v roce 1990, pohřben byl na hřbitově vojenské akademie ve West Pointu. Někdejší sirotek, který musel lhát o svém věku, aby jej do armády vůbec přijali, zanechal také relativně hlubokou stopu v historické paměti. Po Gavinovi jsou pojmenovány ulice ve Spojených státech, Anglii i Nizozemsku, v Americe i v Evropě má také své památníky. Gavinovým pohárem se dodnes oceňují nejlepší jednotky v rámci 82. výsadkové divize. On sám se také coby poradce podílel na vzniku několika historických filmů, v nichž byl sám zpodobněn – mimo jiné ve slavném snímku The Longest Day (Nejdelší den).
