Vůně a pachy dob minulých: Co vnímal měšťan rudolfínské doby
Jaké vůně vnímal člověk ve městě na rozhraní 16. a 17. století?
Parfémy, výkaly nebo třeba mršiny, čichové prožitky průměrného měšťana byly vskutku různorodé. Pojďme se projít s naším imaginárním Benediktem novověkým městem.
Co to tu zapáchá?
Jakmile se Benedikt oblékl, chtěl sejít na dvorek, kde se nad jímkou vypínala dřevěná budka obklopená nezaměnitelným zápachem a hejnem velkých much. Málem s sebou zapomněl vzít nádobu, jejíž čpící obsah měl do jámy také přibýt. Že si to uvědomil až na schodech, nebylo zapříčiněno naléhavostí jeho ranní potřeby. Mohlo za to překrytí nelibých pachů, nakumulovaných za noc v ložnici, vytrvalou vůní po nedávném vykouření domu vonnými svícemi. To mělo přispět k uzdravení Benediktova churavějícího synka.
Když se švec vydal na rynek, nepřivítal ho na ulici závan čerstvého ranního vzduchu, ale mísící se pachy tlejících odpadků. Na tyto čichové vjemy byl zvyklý, a tak jim nevěnoval pozornost. Zato když na okraji tržiště procházel kolem stánku s rybami, měl pocit, jakoby dostal ránu do nosu. Ty ryby byly určitě zkažené, měl by zakročit rychtář.
První kuřáci tabáku
Benedikt byl již na odchodu z purkmistrova příbytku, když si pán domu vzpomněl na svůj nedávný zážitek. V Praze prý potkal skupinu cizinců, kteří měli v ústech podivné, na konci rozšířené trubičky podobné píšťalám. Nelinuly se z nich melodie, ale prazvláštní vůně připomínající kadidlo. Ti cizinci stáli v kouřovém oparu a co chvíli vyfukovali z úst dým.
Švec ani nemusel vyhlížet z vozu, v němž opouštěl město, aby neomylně poznal, že za několik okamžiků projede branou. Ucítil totiž pronikavý pach spáleniště. Bylo tomu již víc než půl roku, co v této ulici shořelo devět domů, ale z ožehnutých stěn a černých zbytků dřevěných konstrukcí byl požár stále cítit. Dovnitř vozu se vetřel i zápach rozkládající se neidentifikovatelné mršiny, která se povalovala na silnici jen kousek od brány. Ještě intenzivnější byl ovšem ostrý čpavkový odér šířící se z jímek u koželužny.
Nepříjemné čichové vjemy mu na tvrzi vynahradila vůně obklopující šlechticovu mladičkou manželku. Nic podobného ševcovský mistr dosud necítil a nejspíš už ani neucítí. Onu voňavku prý rytíř nechal své paní přivézt za velké peníze z Norimberka. To když nedávno stonala Benediktova choť, udělal jí švec radost novým „pomandrem“. Duté stříbrné jablíčko naplněné vonnou ambrou bylo hříšně drahé, ale cena podivuhodné vodičky, jejíž aroma dokonale zakrylo tělesný pach rytířovy ženy, byla mnohonásobně vyšší.
