Voda se neptá: Protržení přehrady Desná v roce 1916 si vyžádalo 65 obětí
Přehrada na Bílé Desné v Jizerských horách fungovala pouhých jedenáct měsíců. Dnes je místo součástí naučné stezky a projdou tu tisíce turistů. Za uplynulé století se místo změnilo k nepoznání a tragickou událost, k níž zde došlo v září 1916, tu připomíná jen pamětní deska.
Projekt na vybudování přehrady na řekách Bílá a Černá Desná se začal rýsovat na počátku 20. století jako reakce na řadu ničivých povodní z uplynulých let. Ty stejnojmennou jizerskou obci opakovaně trápily ztrátami nejen na majetku, ale především na lidských životech. A to nemalými: doposud nejtragičtější záplava si v létě 1897 vyžádala 127 obětí jen na české straně hranic. Nápad na vyhotovení stavby, která by podobným dramatům učinila definitivní konec, se tak pochopitelně setkal s všeobecně kladným přijetím.
Před místními zastupiteli se ocitlo hned několik návrhů od českých i německých architektů a různých profesních sdružení. Nakonec v roce 1906 zvítězil ten od tehdy osmapadesátiletého pražského inženýra Wilhelma Plenknera, který se v minulosti podílel na projektování i dalších vodních nádrží v Jizerských horách. V tomto případě zaujal myšlenkou propojit vody Bílé a Černé Desné podzemní štolou a svést je do jednoho toku.
Stavba trvala tři roky, od října 1912 do září 1915 a dosáhla celkových finančních nákladů 484 tisíc rakouských korun. Výsledná nádrž pojala 400 tisíc kubických metrů vody a z technologického hlediska přinášela mnoho unikátů. Především však šlo o jednu z prvních přehradních nádrží vybudovaných na území českých zemí. S jejich systematičtější výstavbou se totiž začalo teprve ve druhé polovině 19. století.
Z hlediska objemu se nicméně tato řadila spíše k těm menším. Když je srovnáme – největší přehrady v tuzemsku, jako vltavské Lipno, Orlík či Slapy, pojmou řádově miliony kubíků vody. Kolaudace se dočkala v listopadu 1915, tehdy však již měla za sebou několik týdnů zkušebního provozu. Ten ostrý však netrval o moc déle. Neuplynul ani celý rok od slavnostního spuštění a městečko Desná se stalo dějištěm nejtragičtější katastrofy v historii českého vodohospodářství.
Průběh nehody
V pondělí 18. září, přibližně v půl čtvrté odpoledne, si dvojice kolemjdoucích lesních dělníků povšimla drobných pramínků vody stékajících po stěně přehrady. Raději proto upozornili službu konajícího hrázného, které okamžitě telefonicky zalarmoval nadřízené. Z Vodního družstva v Dolním Porubném dostal pokyn ihned otevřít uzávěry a vypustit nádrž, jež byla v té době plná přibližně ze dvou třetin. Majitele okolních jezů a náhonů následně upozornili, aby se připravili na zvýšený průtok.
Hrázný se sice pustil do plnění svého úkolu, během patnácti minut mu ale nezbylo, než ve strachu o život z místa raději utéct. Voda totiž začala nejprve prosakovat a následně přímo tryskat tak intenzivně, že se propadla dlažba a postupně se zřítil i celý most. V 16:40 už v konstrukci přehrady zel otvor o průměru osmnácti metrů, takže miliony litrů vodního živlu měly volnou cestu ven. Záplava jako první smetla nedalekou pilu, přičemž usmrtila dvanáctiletou dceru majitele. Ta se tak stala první z celkových 65 obětí neštěstí.
Následně vodní příval pokračoval údolím a strhával přitom vše, co mu přišlo pod ruku. Dřevo ze zdemolované pily sloužilo jako beranidlo a násobilo jeho ničivou sílu. Teprve po nárazu na železnici v dolní části obce se nekontrolovatelná energie mírně ztlumila a voda se rozlila do krajů, čímž dále oslabila svůj proud. I tak však povodeň dosáhla až do desítky kilometrů vzdálených obcí – zaplavila sklepy dokonce v Železném Brodu, ležícího 25 kilometrů od Desné. Zvýšení hladiny Jizery zaznamenali dokonce v Mladé Boleslavi.
Odborníci později spočítali, že během pouhých třiceti minut, které byly potřeba k vyprázdnění nádrže, unikalo každou sekundou celkem 150 kubíků. Na své cestě zničily 29 obytných budov (dalších 65 poškodily) a 11 místních brusíren skla. To vedlo k dalším tragédiím – celkem 1 020 lidí totiž přišlo o zaměstnání. Na 95 rodin ztratilo střechu nad hlavou, 370 lidí přišlo o majetek. Škoda byla jen na české straně vyčíslena na 9,5 milionu rakouských korun, v sousedním Sasku pak na dalších 1,2 milionu. To nejsmutnější číslo, tedy počet ztracených životů, se původně vyšplhalo na 62, pozdější výzkumy jej pak ještě o tři oběti zvýšily. Jejich pohřeb se konal v sobotu 23. září na hřbitově v Desné.
Den po katastrofě se na místo dostavil oddíl dvou set ženistů, maďarský pěší regiment a několik ruských válečných zajatců. Všichni byli pověřeni jediným úkolem: odklízením trosek. Zemský místodržící pak dorazil 21. září. Osobně si prohlédl to, co z přehrady zůstalo, a vyjádřil soustrast pozůstalým. Šestašedesátou obětí se stal c. a k. dvorní rada Karel Podhajský, který před necelým rokem osobně dohlížel na kolaudaci a v průběhu stavby byl pověřený vykonáváním státního dozoru. Když se dozvěděl o neštěstí, neusnesl tíhu viny a zastřelil se.
Soudní proces
Obvinění si od vyšetřovatelů vyslechli tři muži zodpovědní za realizaci stavby: Wilhelm Riedel, stavební dozorce August Klammt a ředitel stavebních prací Emil Gebauer. V lednu 1925 je uznali vinnými. Všichni ihned podali odvolání, a byť se nejprve setkalo s odmítavým stanoviskem, přesto nakonec odcházeli ze soudní síně jako svobodní občané. Obžaloby je definitivně zprostil obnovený okresní soud v Tanvaldu v září 1932, tedy dlouhých 17 let po osudném datu. Mezitím se totiž na základě odborných stanovisek dospělo k závěru – jak se později ukázalo, chybnému – že za katastrofu nemohli být zodpovědní. Podle stanoviska byla příčinou geologická porucha v podloží, jež se údajně nacházela v takové v hloubce, že povinně provádění průzkumná sonda do ní již nezasahovala.
Nutno však podotknout, že tento závěr se setkal s kritikou hned po zveřejnění, neboť se jevil značně vágním. Ostatně pozornost budilo už to, že k vyšetřování tragédie tak nebývalých rozměrů nikdy nebyla ustanovena oficiální vyšetřovací komise. Soud tak spoléhal pouze na expertizy různých odborníků a soudních znalců, kteří vyjádřili podezření mimo jiné na použití nevhodného těsnícího materiálu při sypání hráze nebo nedostatečné těsnění. Žádný z odborníků se nicméně nepřiklonil k jednoznačnému verdiktu.
Definitivní závěry nakonec vyslovila až analýza vypracovaná soukromou pražskou firmou Stavební geologie a geotechnika v roce 1996, kdy už nebyl naživu téměř nikdo z přímých účastníků či svědků katastrofy. Všechny předchozí závěry vyloučila a za skutečný důvod protržení přehrady stanovila erozi v podloží. Dnes se asi již nedozvíme, zda by tragédii mohl předejít důkladnější geotechnický průzkum před zahájením výstavby.
Důsledky
Celá tragédie pak měla dohru hned na několika frontách, přičemž ne všechny byly jednoznačně negativní. V první řadě pomohla zpřesnit (a rovněž zpřísnit) stavební předpisy obdobných projektů, aby se podobná katastrofa v budoucnu neopakovala. Přehrada na sousední řece Černá Desná, kterou povodeň nijak nepostihla, byla vypuštěna. V pozdějších letech se objevilo přinejmenším pět návrhů na rekonstrukci nádrže na Bílé Desné, k jejich realizaci ale nakonec z různých důvodů nikdy nedošlo. Říční proud byl sveden do nově upraveného koryta vlevo od šoupátkové věže, jejíž torzo odolalo síle tryskající vody. Smutným pamětníkem někdejšího neštěstí se stala ještě štola směřující k Soušské přehradě. Dnes slouží jako hnízdiště netopýrů.
Zničená přehrada, která si mezi místními vysloužila přezdívku Protrženka, se už v roce 1917 se stala vděčným cílem zvídavých turistů, když v její bezprostřední blízkosti vyrostla horská chata známá jako Krömerova bouda. Ta sice byla v roce 1945 vypálena, místo však z cestovatelských map nikdy nevymizelo. Každý rok přiláká turistiká stezka tudy vedoucí desítky tisíc zájemců.
