Václav Eusebius z Lobkovic: Vzestupy a pády druhého muže říše

Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628) měl se svojí manželkou Polyxenou z Pernštejna (1566–1642) pouze jednoho potomka. Navíc nechybělo mnoho a vůbec se nenarodil. Kancléř s Polyxenou totiž dlouho nemohli potomka počít a kromě toho v roce 1609, kdy se vytoužený syn konečně narodil, jim už oběma bylo přes 40 let. Není tedy divu, že se o malého Václava Eusebia starali jako o oko v hlavě a pečlivě sledovali jeho první krůčky, dětské hry, výchovu i následující vzdělání a vše důkladně plánovali. 

Kariéra u habsburského dvora

Každý, kdo chtěl v 17. století kariérně uspět, se pokoušel dostat do služeb vládnoucí rodiny. Dvorská služba se tehdy stala metou všech ambiciózních jedinců, protože s sebou přinášela hmatatelné výhody. Panovník měl obrovskou moc: byl to on, kdo povyšoval do vyššího stavu, vylepšoval erb, mohl zajistit udělení prestižních řádů, uděloval inkolát (právo zařadit se v určité zemi mezi domácí šlechtu) a odměňoval své věrné různými majetky. Nebylo však vůbec jednoduché dostat se ke dvoru a uspět v honbě za nejvyššími úřady. Každý šlechtic se musel nejprve stát císařovým komorníkem a blíže se tak seznámit s panovníkem, jenž ho teprve potom mohl posunout do vyšších funkcí.

Václav Eusebius se komorníkem stal už v době mezi svými dvěma kavalírskými cestami, nejpozději v roce 1630. Posléze si ale zvolil vojenské uplatnění a stal se v roce 1632 plukovníkem v císařské armádě. Není divu, když právě probíhala Třicetiletá válka, ze severu útočili Švédové a bylo potřeba každého muže. Armáda v této době nabízela nejen nebezpečí rychlé smrti, ale na druhou stranu i relativně svižný postup v hodnostech. A to se právě podařilo Lobkovicovi, který v císařské armádě zaznamenal obrovský kariérní vzestup. Přes drobnější funkce získal ve čtyřicátých letech maršálskou hůl a v roce 1650 byl dokonce povýšen do funkce prezidenta dvorské válečné rady, tedy jakéhosi ministra války.

Následujících 24 let se udržel ve vysokých postech u dvora císařů Ferdinanda III. a Leopolda I. Kariéra Václava Eusebia se nadále slibně vyvíjela. Právě on byl mladičkým Leopoldem I. pověřen, aby vedl české královské poselstvo do Frankfurtu nad Mohanem na volbu nového římského císaře (1657–1658), kterým se nakonec stal právě Leopold I. Sám Lobkovic na to byl neskonale pyšný a v jednom dopisu své druhé manželce to komentoval: „Bylo mi též, ač jsem v to nedoufal, uloženo vést poselstvo k volbě do Frankfurtu; co se týče mne, přál jsem si, aby Jeho Veličenstvo vybralo pro takovou velmi důležitou a nebezpečnou práci někoho schopného a znalého, jako jsem já…“.

Druhým mužem monarchie

I jinde byl Václav Eusebius úspěšný, takže se není co divit, že jeho kariéra vygradovala v roce 1665, kdy se stal císařovým nejvyšším hofmistrem. Výše už to dotáhnout nemohl, tato funkce znamenala, že se stal oficiální hlavou celého dvora. Navíc s ní byla posléze spjata též funkce prezidenta tajné rady, takže Lobkovic se vlastně stal ve svých přibližně šedesáti letech prvním císařovým rádcem. 

Ve své funkci se musel podílet na řešení celé řady zahraničních i vnitřních problémů habsburské monarchie. Akutní se na přelomu 60. a 70. let stala zejména otázka Wesselényiho spiknutí v Uhrách. Tamější mocní magnáti byli velmi nespokojeni s tím, jak vídeňský dvůr rychle a z jejich pohledu zbrkle uzavřel velmi nevýhodný mír s Turky v roce 1664, a proto plánovali povstání proti Habsburkům. Na vše se ale přišlo, vůdci konspirace byli zatčeni a tři z nich dokonce v letech 1670–1671 popraveni.

To se pro Lobkovice stalo příležitostí posílit panovnickou moc i v Uhrách, které se zatím těšily největším stavovským výsadám v rámci habsburské monarchie. Říkalo se tehdy, že je Uhrům potřeba „navléci české kalhoty“, tedy vypořádat se s nimi podobným způsobem, jako to udělal český král Ferdinand II. v Čechách po roce 1620. Tvrdý postup dvora ovšem v Uhrách pouze rozpoutal drobné nepokoje, jež postupně přerostly na konci 70. let do velkého povstání. To už ale Václav Eusebius nezažil.

Několikanásobným paradoxem je, že to, co Lobkovic u dvora celý život budoval, poměrně záhy ztratil. V roce 1674 totiž upadl v nemilost – on, jemuž po bábě proudila žilami španělská krev, se v zahraniční politice snažil orientovat na spolupráci s úhlavním nepřítelem obou větví Habsburků, Francií, a to mu nakonec srazilo vaz. Na podzim toho roku byl zbaven všech funkcí a poslán do internace na své nákladně a podle francouzských vzorů přebudované sídlo v Roudnici nad Labem, kde pak žil až do své smrti, která k němu přišla o tři roky později.