Úsvit rodu Habsburků: Co obětoval Ferdinand I. pro českou korunu?

Přestože byl Ferdinand Habsburský manželem princezny Anny Jagellonské, neměl po smrti jejího bratra cestu k vládě v českých zemích nijak snadnou. Co vše musel kvůli koruně obětovat?

15.09.2018 - Michal Šimo



Pach smrti se pozvolna šířil moháčským bojištěm. Pro mladého Ludvíka Jagellonského to byla snad nejdelší hodina a půl v životě. Právě tak dlouhá doba uplynula od chvíle, co nechal zatroubit k útoku. Navzdory nepříznivým podmínkám se směle rozhodl započít 29. srpna 1526 šílenou vřavu, jež skončila strašlivou katastrofou. Sotva dvacetiletý král přišel v bitvě o život a cesta na český trůn se otevřela hned několika kandidátům.

Úsvit Habsburků

23. října 1526 provedl čtyřiadvacetičlenný výbor volitelů, zastoupený panstvem, rytířstvem a městy, tajnou volbu českého krále, jejíž výsledky zveřejnil o den později. Přesvědčivým vítězem se stal Ferdinand Habsburský. Vše se odehrálo pod taktovkou českých stavů, Morava a Slezsko neměly na této volbě sebemenší podíl. Čeští stavové s nimi zkrátka přestali v průběhu zářijových dní komunikovat. Morava se sice v počátku celého procesu chovala spíše pasivně, přesto takovouto očividnou ignoraci nečekala. Znechuceně pak společně se Slezskem přijala nároky Anny Jagellonské a společně s nimi i Ferdinanda za budoucího krále. 

Samotnou volbou však ještě neměl Ferdinand zcela vyhráno. Dokud neproběhla korunovace a slavnostní přijetí v zemi, byly jeho nároky pořád jen teoretické. Před tím než mohlo k slavnostnímu aktu dojít, musel ještě panovník schválit volební kapitulaci, v níž se odrážely ústupky, kterými se vůči stavům zavázal.

Svých kapitulací se nakonec dočkala i Morava a Slezsko, ale hlavní iniciativu opět nesli na svých bedrech čeští představitelé. K doladění jednotlivých otázek odcestovala v prosinci do Vídně delegace, v níž měli zástupci každého stavu po šesti mužích. Moravané vedení Janem z Pernštejna přijeli o několik dní později, ovšem k celé záležitosti přistupovali mnohem vlažněji a nakonec se spokojili jen s panovníkovými neurčitými přísliby. Král si v jednání s nimi uvědomoval svojí převahu pramenící z pasivního postoje moravských stavů, jež zaujaly při jeho předešlé volbě. Naproti tomu vyjednávání z české strany rozhodně nebylo prosté urputných rozepří z obou stran. Ferdinand nehodlal schválit kapitulaci v celém rozsahu a čeští stavové zase nemínili polevit.

Čechy vs. Morava

Přijetí kapitulace bylo závaznou podmínkou pro budoucí korunovaci. Pokud se chtěl Ferdinand skutečně stát českým králem, nezbývalo mu nic jiného než jí přijmout. Češi dále trvali na panovníkově prohlášení o tom, že jeho volba byla svobodným činem stavovské obce a do budoucna Ferdinandovi nevznikne žádný dědičný nárok na královskou korunu. Především tak chtěli zabránit tomu, aby Ferdinand svého následníka jmenoval a následně nechal korunovat ještě před svou smrtí. Dědické nároky neměly hrát roli a po smrti krále Ferdinanda stavy očekávaly novou a zcela svobodnou volbu.

Dále měl panovník přislíbit dodržování platných zemských zákonů, zaplacení královských dluhů a nezasahování do zemských úřadů. Zejména poslední z těchto bodů se týkal mnoha přítomných šlechticů. Především si tím pojistili své další setrvání v dosavadních funkcích a zajistili si další vliv na chod celé země.

V dokumentu však nechyběly ani požadavky, aby Ferdinand přesunul své hlavní sídlo do Prahy, nevyužíval v českých záležitostech cizích rádců a respektoval náboženskou svobodu katolíků i utrakvistů. Panovník měl také dbát na to, aby do čela českých zemských úřadů dosazoval jedině rodilé Čechy. Kromě těchto hlavních odstavců figurovalo v celém dokumentu ještě množství dílčích opatření menšího významu. Navržená kapitulace působila velmi odvážně a sebevědomě. V podstatě představovala vrchol vývoje stavovského státu u nás.

Je zajímavé, že Morava ve svém jednání vystupovala velmi často proti některým z bodů české kapitulace. Zejména odmítla samostatnou českou snahu o uznání volitelnosti českého krále. Kromě toho také nesouhlasila s návrhy, jež vedly k posílení pozic české země. Především dosazování rodilých Čechů do českých úřadů jim bylo proti srsti. Tyto orgány sice byly určeny jen pro českou zemskou obec, ale díky vůdčímu postavení českého království de facto rozhodovaly i o společných záležitostech všech zemí koruny české. A Moravané v nich chtěli logicky mít vlastní zástupce. Ve svých výhradách nakonec neuspěli a vzájemná nevraživost se do budoucna ještě více prohloubila.

Panovníka nastíněná podoba kapitulace nejspíš značně rozladila. Zásluhou tridentského biskupa Bernarda Clese ji však nakonec Ferdinand přijal bez úprav. Čeští stavové mohli z Vídně odjet s pocitem uspokojení. Přesto na ně nezanechalo jednání s budoucím králem zrovna dobrý dojem. Ferdinand se projevil jako tvrdý a silný panovník. Ti předvídavější z delegace tak do budoucna hleděli s velkým otazníkem v očích. Pozvolna si začali uvědomovat, že s Habsburky přichází do českého království zcela nová vláda. Mnohem pevnější a nepřátelská vůči stavovskému zřízení. A Ferdinand nenechal nikoho na pochybách, jakým směrem se bude jeho politika ubírat. 1. ledna 1527 vydal nový dvorský řád, jímž uváděl v život celou řadu centrálních úřadů, pod jejichž vliv se do budoucna snažil včlenit i správu českého království.

Slavnostní korunovace

Obavy z budoucnosti alespoň dočasně rozptýlila slavnostní korunovace. Panovník vyrazil se vší pompou z Jihlavy a již tak početný doprovod postupně doplnila řada urozených Čechů. 5. února pak král vjel za velkolepého jásotu do hlavního města. Ferdinandovi průvodci složení především z rakouských dvořanů a honosně vystrojených jezdců čítali několik tisíc osob. Na korunovaci se do velkolepě vyzdobeného města sjely další tisíce hostů a celá Praha tak doslova praskala ve švech.

Je třeba si uvědomit, že toto staré sídlo mělo jen něco kolem padesáti tisíc obyvatel. V porovnání s největšími evropskými metropolemi to nebylo nijak závratné číslo, ale v zemích Koruny České šlo o skutečné velkoměsto. Na české poměry sice oplývalo slušnými ubytovacími kapacitami, avšak tak obrovské množství hostů, jaké se zpravidla sjíždělo k nejvýznamnějším událostem, k nimž korunovace bezesporu patřila, pojala vždy jen stěží. Hostince ani zdaleka nestačily a přítomní nocovali, doslova kde se dalo. I přes toto drobné úskalí probíhalo vše bez potíží až do chvíle, kdy moravští a slezští stavové odmítli svou účast na korunovačním aktu. Poslední pomsta za to, že je čeští představitelé nepozvali ke královské volbě.

Ferdinand však takový projev rázně odmítl. V českém království si chtěl do budoucna vybudovat silnou pozici a nehodlal připustit ani ten nejnepatrnější stín, jenž by mohl ulpít na jeho slavném a pečlivě připravovaném dni. Rozpoutalo se další kolo horečnatého vyjednávání. Uražené stavy nakonec ustoupily, přičemž již nekladly do budoucna žádný odpor.

Přesto musela být kvůli této komplikaci celá korunovace o nějaký čas odložena. Došlo k ní až 24. února 1527. K radosti nového krále proběhla tentokrát bez sebemenších potíží. Na důkaz jednoty přinesl korunu Ferdinandovi, prvnímu českému králi tohoto jména, Zdeněk Lev z Rožmitálu společnou rukou se svým úhlavním nepřítelem Petrem z Rožmberka a několika dalšími představiteli významné české aristokracie. Na hlavu mu ji nasadil biskup Stanislav a celý akt završila o den později neméně slavná korunovace Ferdinandovy manželky Anny. 

TIP: Vítězní Habsburkové: Jak se rakouský rod dostal k české koruně

Všem formalitám bylo učiněno zadost a v zemích koruny české nastala nová epocha. Měla trvat bezmála 400 let a provázela ji vláda jednoho z nejslavnějších evropských rodů – Habsburků. Jejich silná středoevropská doména se začala pozvolna upevňovat. České panstvo čekalo brzké vystřízlivění doprovázené urputným zápasem o charakter stavovského státu. Měly přijít četné porážky, ale i drobná vítězství. Z jejich práv a svobod bylo pozvolna ukrajováno a největší podíl na tom měla právě rakouská větev Habsburků. Byl to paradox. Po celou dobu volby se stavy snažily vytěžit z jejího průběhu maximum výhod a z momentální perspektivy to skutečně dokázali. Z dlouhodobého hlediska však nakonec zakusily těžkou porážku.


Další články v sekci