Uhry ve stínu půlměsíce: Jak se dařilo království pod správou Turků?

Obsazení většiny uherského území umožnila Turkům vítězná bitva u Moháče, v níž padl český a uherský král Ludvík Jagellonský. Dvanáct dní po bitvě, tedy 10. září 1526, vjel vítězný sultán Sulejman I. slavnostně do Budína, hlavního města království. Získal obrovskou kořist zahrnující takové množství křesťanů, že všechny turecké bazary zažily na dva roky inflaci otroků. Se slávou a získaným bohatstvím se vrátil do Istanbulu a zanechal Uhry svému vlastnímu osudu. Neopomenul ale obsadit všechny nabyté vojenské pevnosti svými vojáky. Následovala patnáctiletá občanská válka o královskou korunu mezi českým králem Ferdinandem I. Habsburským a sedmihradským vévodou Janem Zápolským. Po smrti Zápolského (1540) se ale zbídačená země z konce bratrovražedného střetu dlouho neradovala. Roku 1541 se Turci vrátili zpět a tentokrát natrvalo. 

Rozděl a panuj

Na troskách království vznikly tři nové celky, trojí Uhry. Na severu (dnešním Slovensku) a západě se udrželi Habsburkové, jihovýchod byl zase panstvím sedmihradských vládců. Jako klín mezi nimi Turci zřídili provincii své říše, vilájet, s centrem v bývalém hlavním městě království – Budínský pašalík.

Samotné zřizování šlo vcelku snadno, neboť celou oblast vojensky kontrolovali již od roku 1526. Právě v tomto mezidobí se ale vytvořil vzájemný vztah mezi uherskou společností a novými vládci, který charakterizoval i pozdější dobu. Přestože nás prameny této doby informují o nespočtu tureckých nájezdů, o drancování, zabíjení, vypalování a osmanské novotě – odvádění do otroctví, většina křesťanů se k novým sousedům stavěla poměrně lhostejně. Taková totiž byla doba – císařští a sedmihradští vojáci si nepočínali o moc mírněji, stejně jako uherští šlechtici, kteří v občanské válce hleděli hlavně na vlastní prospěch.

I po ustavení vilájetu vzájemná nevšímavost mezi křesťany a muslimy zůstala. Ačkoli Turci při dobývání vedli svatou válku proti nevěřícím, na již podmaněných územích měli tito podle islámského práva (šarí’a) zaručenu náboženskou svobodu. A dokud platili daně, mohli si ponechat i původní zřízení v rámci vlastní náboženské obce. Tyto poplatky nicméně byly pro nevěřící vyšší než pro muslimy a některé méně horlivé křesťany přesvědčily k přestupu k islámu.

Díky takovému zřízení nebylo novému režimu třeba přivážet nové úředníky, dohlížitele nebo kolonisty, stačilo navázat na již existující struktury. Dokonce i šlechta si mohla ponechat majetky a téměř nezměněné postavení ve společnosti, ovšem pod podmínkou náboženské konverze. V masivní míře se tak stalo v Bosně a proto jsou Bosňané muslimy dodnes. 

Turecký paša vládne na Dunaji

Uherská provincie, alias Budínský pašalík, byla zorganizována stejně jako jiné vilájety Osmanské říše. V čele stál panovníkem jmenovaný paša s titulem regionálního vojenského velitele-bejlerbeje coby hlava ozbrojených sil, administrativy i jurisdikce. K ruce měl, stejně jako sultán, vlastní dívan, radu složenou z ostatních nejvyšších hodnostářů.

Půda byla přerozdělena na nová léna (timary), které mohli turečtí jízdní bojovníci sipahiové získat za udatnost v boji. Nicméně oproti evropské feudální struktuře se statky, stejně jako úřady, nedědily. Kariérního postupu proto dosahovali jen ti opravdu nejschopnější, nikoli nejurozenější. Obecně nízký význam rodových svazků v osmanské společnosti ilustruje i oblíbený zvyk každého nového sultána při nástupu na trůn vyvraždit všechny své bratry „pro blaho a stabilitu státu“.

Vedle sipahiů tvořily jádro osmanské armády elitní pěší jednotky, obávaní janičáři. Byli to otroci násilím odvádění křesťanským rodinám jako součást „živé daně“ (devširme) sultánovi. Chlapci ve věku 10–15 let byli nejprve poturčeni nábožensky, jazykově i kulturně ve službě u osmanských velmožů či na sultánově dvoře; poté byli vycvičeni v zacházení se zbraní. Ti, kteří projevili bystrého ducha, mohli studovat na zvláštních školách a díky svým schopnostem dosahovali nejvyšších funkcí a úřadů ve státě. Paradoxně tak otroctví mohlo klidně znamenat počátek závratné kariéry (někteří janičáři se dokonce stali velkovezíry) a děti křesťanů se do janičárského vojska mnohdy dostávaly dobrovolným darem rodičů, pro které to znamenalo vymanění potomka z neperspektivního života chudého rolníka v neúrodném kraji. 

Uhry turecké

Mezitím se v Budínském pašalíku úspěšně zabydleli muslimové, kteří přišli z jiných částí říše. Bylo jich poměrně málo, i s konvertity tvořili dohromady jen několik málo procent, přesto dokázali do střední Evropy přinést „kousek Orientu“. Obzvláště v hlavním městě, ale i jinde, se začalo stavět podle islámské tradice. V první řadě to samozřejmě byly mešity a k nim přidružené stavby, jako muslimské školy či knihovny.

Veliké oblibě se u Osmanů těšilo pití kávy v kavárně (s nezbytnou vodní dýmkou) a též lázeňství. Kavárna a lázně byly místy každodenního odpočinku s přáteli. V pašalíku se ale nadmíru dařilo i asketickým formám islámského životního stylu, dervišům, které bychom mohli označit jako islámskou verzi křesťanských mnichů. Po celé zemi vznikaly „kláštery“ dervišů, které se stávaly centry islámské kultury a vzdělanosti. 

TIP: Nepřítel, nebo spojenec: Co si slibovala česká šlechta od pohanských Turků?

Když pak na konci sedmnáctého století císařská vojska dobývala uherský vilájet zpět do rukou katolických vládců, většina muslimských staveb byla ihned stržena. Ani jiné pozůstatky turecké přítomnosti neměly dlouhého trvání, muslimové samozřejmě museli konvertovat či uprchnout. Křesťanští poddaní vítali osvoboditele s ulehčením, že se zbavili pohanské poroby. Ta na nich ale ani zdaleka nezanechala takové stopy, jako na balkánských národech. Ve skutečnosti byl v 16. a 17. století pro Maďary mnohem důležitější střet mezi protestantismem a katolictvím, než mezi křesťanskou a islámskou kulturou. Ty dokázaly žít nerušeně vedle sebe, aniž by se navzájem jakkoli ovlivňovaly. Po etapě osmanské nadvlády tak vyjma hrstky tureckých jazykových výpůjček a ostřejší národní kuchyně Maďarům nezbyly žádné památky.