Ufon pro jadernou válku: Sovětský obrněnec Objekt 279

Ve druhé polovině 50. let dostali sovětští konstruktéři z Kirovského závodu pod vedením Josefa Kotina a šéfkonstruktéra Lva Trojanova zadání na nový těžký tank, který měl nahradit řadu IS/T-10. Hlavní požadavek zněl – stroj musí operovat blízko ohnisek jaderných explozí. To znamenalo zvýšit ochranu osádky, což ovšem vyžadovalo zvláštní konstrukční řešení. Stroj musel vydržet v určité vzdálenosti rázovou vlnu při atomovém výbuchu (nesměl se tedy převrátit) a poté operovat přímo v zasaženém terénu. V SSSR se počítalo třeba i s tím, že permafrost na Sibiři v takovém případě roztaje a vzniknou obrovské plochy rozbláceného, velmi měkkého terénu plného bažin a padlých kmenů. 

Jako zjevení

Nové požadavky vyřešili tvůrci prototypu Objekt 279 velmi unikátně. Podvozek kvůli rozložení tlaku vybavili čtyřmi pásy a kompletně ho „podsadili“ pod samotný trup. Ten je naopak vizuálně velmi široký, což umocňují části integrovaného předsazeného pancíře, které mu daly netypický oválný tvar. Takto skloněný pancíř nejen zajistil balistickou ochranu proti moderním typům střel, ale také nízký aerodynamický odpor – který zde nezlepšil jízdní vlastnosti, ale právě odolnost proti účinkům předpokládané obrovské tlakové vlny.

Pancíř dochovaného prototypu vykazuje velmi hrubé opracování, i tak ale vyniknou tehdy pokroková řešení použitá při jeho konstrukci. Lité části hlavního trupu (vytvořeného svařením čtyř modulů) mají proměnlivou tloušťku stěny, přídavné moduly vepředu a po stranách jsou zase relativně tenké, ale promyšleně tvarované tak, aby odolaly i tehdy nejúčinnějším kumulativním protitankovým střelám. Během celého vývoje se konstruktéři snažili zachovat přijatelnou hmotnost, což se jim v rámci třídy těžkých tanků celkem podařilo.

Nízký obr

Uspořádání a tvar znamenaly vyvrcholení vývoje konvenčních pancířů a výsledná odolnost byla značně vyšší než u výrazně těžšího prototypu IS-7. Navzdory umístění podvozku zůstává stroj překvapivě nízký a dodržuje tak standardy ostatních sovětských vozidel – silueta dosahuje přibližně stejné výšky jako u těžkého tanku T-10. Ve stejné době vyráběný těžký britský conqueror či dokonce americký střední tank M48 Patton byly o půl metru vyšší!

Zmíněné čtyři pásy konstruktéři spojili do dvou symetrických párů, oba společné podélné nosníky podvozků – zevnitř duté – slouží zároveň jako dobře pancéřované nádrže na palivo. Každá část používá šest hydropneumaticky odpružených pojezdových kol, přední napínací kolo a zadní hnací. Objekt 279 přitom při překonávání překážek nespoléhal na šikmé nájezdy pásu vepředu a vzadu, obvyklé u většiny ostatních typů, ale spíše na hrubou sílu. 

Objekt 279

• HMOTNOST: 60 t
• DÉLKA: 10,2 m
• ŠÍŘKA: 3,4 m
• VÝŠKA: 2,5 m
• PANCÉŘOVÁNÍ: do 305 mm
• MOTORY: DG-1000 (708 kW), 2DG-8M (746 kW)
• RYCHLOST: 55 km/h
• DOJEZD: 250 km
• VÝZBROJ: 130mm kanon M-65, 14,5mm kulomet KPVT
• OSÁDKA: 4 muži 

Omezená doba v bitvě

Konvenční rysy na tomto tanku vykazovala pouze věž, která nabídla pancéřování tloušťky až 305 mm, a výkonný kanon M-65 ráže 130 mm. Poloautomatické nabíjení zajišťovalo rychlost střelby 5–7 ran/min, střelec disponoval jak stereoskopickým zaměřovačem TPD-2S, tak stabilizací ve dvou rovinách (typ Grozda). Naopak ale chyběla munice: kompaktní tvar trupu i věže poskytoval prostor jen pro 24 dělostřeleckých granátů. Kvůli velké ráži a omezenému místu pro manipulaci se používalo dělené střelivo, tedy zvlášť projektil a nábojnice s výmetnou složí.

Sekundární výzbroj tvořil jediný s kanonem spřažený 14,5mm kulomet KPVT se 300–800 náboji. Rozložení členů osádky se nelišilo od většiny jiných typů – ve věži měl místo velitel, střelec a nabíječ, řidič seděl uprostřed přední části trupu. Prostor pro práci odpovídal sovětským standardům a jen těžko by se dal označit jako ergonomický i v případě, že by jednotliví členové osádky nebyli zrovna urostlí (řidič neměl přesahovat výšku 170 cm). Bojový prostor osádky konstruktéři důkladně izolovali od okolí a uvnitř působil přetlak – to vše proto, aby tank dokázal pracovat v podmínkách zamořeného bojiště – ať by šlo o radiaci, bojové plyny nebo biologickou hrozbu.

Zkoušky... 

První prototyp vznikl v roce 1959 a ihned se rozběhly podrobné zkoušky. Čtyřpásový podvozek splnil přesně to, co se od něj očekávalo: tedy skvělou průchodnost měkkým terénem jako bahno či sníh (a nejlépe kombinace obojího). Velká styčná plocha zajistila tlak na půdu jen 0,6 kg/cm2, tedy méně než u dalších těžkých i středních tanků. I původní verze T-34, proslulá mimo jiné právě průchodností těžkým terénem, měla tuto hodnotu přes 0,6 kg/cm2, pozdější verze s 85mm kanonem pak hodně přes 0,7 kg/cm2.

Na silnici dosahoval Objekt 279 dostatečně vysoké rychlosti 55 km/hod, o což se zasloužily dvě speciálně vyvíjené pohonné jednotky, které se vešly do omezeného prostoru trupu. V první řadě šlo o naftový šestnáctiválec DG-100 s výkonem až 708 kW. Alternativně měl být osazen plochý dieselový šestnáctiválec 2DG-8M, který dosáhl až 746 kW. Třístupňová planetová převodovka měla hydraulický přenos výkonu.

Počítalo se s operačním dosahem až 250 km, v terénu dojezd rychle klesal. Tím ale pozitiva končila, manévrovací schopnosti zůstávaly značně omezené (jednalo se o důsledek velké styčné plochy se zemí) a pohonný systém nedosahoval velké efektivity. Ještě složitěji se zajišťovala logistika, zejména běžná přeprava po železnici. S hmotností 60 tun nastával problém i při překonávání řek po většině mostů. 

...a rychlý konec 

Samostatnou kapitolu pak tvořily obtížné opravy pásů v polních podmínkách – které by se ale při předpokládaném nasazení stejně nedaly provést. Zároveň se v porovnání s běžným řešením zdvojnásobil počet poruch podvozků. Na konci 50. let navíc přišla změna doktríny a koncepce těžkých tanků spěla ke svému konci. Budoucnost přicházela v podobě lehčích a obratnějších strojů s prakticky stejnou palebnou silou a ochranou a tanková bitva v podmínkách jaderného konfliktu se zdála nepravděpodobnou.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů 

Hmotnost tanků navíc Sověti radikálně a striktně omezili – Nikita Chruščov v roce 1960 přímo zakázal vývoj a nasazení tanků se „suchou“ hmotností převyšující 37 tun, což přesně splňovaly třeba modely T-54/55. Objekt 279 tak vznikl pouze ve třech prototypech, které se lišily například umístěním poklopu řidiče či uspořádáním kol podvozku. Sešrotování unikl jen jediný, kompletně dokončený (nyní vystavený v tankovém muzeu Kubinka), a stejně skončili jeho vývojoví sourozenci. Konec těžkých a supertěžkých tanků se ostatně ve stejné době týkal všech mocností planety.