Nepovedené zbraně a slepé vývojové uličky: Kulomet Chauchat a kontroverzní ponorky
Roky 1914–1918 přinesly revoluci ve vedení bojů, v nichž se nově objevila brutální palebná síla, automatické zbraně nebo takřka neproniknutelné zákopy. Inženýři a konstruktéři se snažili tomuto trendu čelit inovativními nápady, jenže i mistr tesař se někdy utne…
Lehký kulomet Chauchat bývá často uváděn jako nejhorší zbraň své kategorie, která se kdy objevila ve výzbroji některé z armád. Přesto jí nelze upřít výjimečnost, neboť představovala jeden z prvních lehkých automatů skutečně použitých na bojišti. Postrádala jak těžkou trojnožku, tak nutnost obsluhy týmem vojáků.
Neustále zaseknutý
Princip fungování lze vystopovat u pistole maďarského konstruktéra Rudolfa Frommera, od něhož plukovník Louis Chauchat převzal princip dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů u jejího ústí. Volba 8mm náboje s okrajem přiměla Francouze vyvinout jedinečný dvacetiranný zásobník půlkruhového tvaru, jenž se stal charakteristickým prvkem celé zbraně.
Francouzská armáda zavedla zbraň do výzbroje roku 1915. Rozbahněné zákopy západní fronty rychle ukázaly její slabiny, k nimž přispěly i postupné nevhodné zásahy konstruktérů ve snaze zjednodušit sériovou produkci. Výsledkem bylo hrubé dílenské zpracování a nekvalitní provedení většiny kovových dílů. Jako extrémně problematické se ukázaly zásobníky vyráběné z tenkého kovu a na jedné straně otevřené, takže do nich pronikalo bláto i prach. Vzhledem k častým poruchám se vojákům jen zřídka podařilo vystřílet celou kapacitu zásobníku bez pauzy vynucené zaseknutím, jehož oprava vyžadovala kompletní rozborku.
Přestože kulomet přestával fungovat i při sebemírnějším přehřátí, koncem války si 34 000 kusů pořídila také US Army. Přijala variantu střílející nábojem ráže .30-06 Springfield (7,62 mm) bez okraje, a tak se její zbraně již vyznačovaly rovnými zásobníky. Americké střelivo ale mělo vyšší výkonnost než francouzské, což mechanismus nadměrně opotřebovávalo. Své si s chauchatem užili českoslovenští legionáři, u jízdních jednotek ho v malém množství používala též naše poválečná armáda.
Druhý život
Pod názvem Gladiator (odvozeným od jména jedné z fabrik, která ho vyráběla) se nešťastný kulomet ve 20. letech vyvážel kupříkladu do Polska, Řecka nebo Belgie. Vzhledem k neodstranitelným závadám ale zbraň většinou pobyla ve výzbroji jen krátce a samotná Francie ji začala vyřazovat ještě před koncem roku 1918. Nástupcem chauchatu se stával americký BAR 1918 a domácí Chatellerault M1924/29. Přesto si chauchat zabojoval i ve španělské občanské válce na konci 30. let a přes beznadějnou zastaralost se několik exemplářů údajně objevilo ještě i ve vietnamském konfliktu.
Parní ponorka?
Průmyslová revoluce zažehnutá v 19. sto letí dala inženýrům do rukou revoluční zdroj energie v podobě páry. Pokrok však postupoval mílovými kroky a ještě před vypuknutím první světové války se coby účinnější pohon ukázal spalovací motor. Přesto si někteří britští konstruktéři mysleli, že dieselové jednotky nemohou parní stroj překonat – a učinili z něj srdce královských ponorek známých jako třída K.
Design těchto podmořských člunů vznikl během roku 1913 a byly zamýšleny jako velká a rychlá plavidla s dostatečnou odolností operující společně s eskadrami bitevních lodí. V případě potřeby měly své hladinové kolegyně i předstihnout, aby se dostaly do týlu německé flotily a napadly ji při ústupu před zjevnou přesilou královských dreadnoughtů.
Experimenty ukázaly, že dieselelektrické čluny takový úkol nedokážou splnit – čluny paralelně vyvíjené třídy J dosáhly na hladině 19 uzlů (35,2 km/h), která jim nedovolovala efektivně doprovázet bitevní loď Dreadnought vykazující o dva uzly více. Proto padla volba na parní turbíny umožňující vynořenému člunu uhánět tempem až 24 uzlů (44,4 km/h). V trupu se nicméně nacházel též vznětový motor s elektrickým generátorem o výkonu 600 kW, jenž sloužil k dobíjení baterií a poskytoval ponorkám omezenou hnací sílu v případě potíží s kotly.
Killer Class
Čluny o délce 103 metry vykazovaly na hladině výtlak 1 980 tun, obsluhovala je posádka o 59 námořnících a nesly osm 460mm torpédometů včetně dvou otočných pro noční použití. K moderním prvkům se řadila plně uzavřená a zčásti prosklená velitelská věž. Další charakteristiky už však příliš optimismu nevzbuzovaly. Dosud nevídané rozměry vedly k potížím s ovládáním i udržováním požadované hloubky. Přepážky se navíc testovaly pouze pro hloubku 21 metrů a jejich zhroucení představovalo jen otázku času.
Z 18 postavených jednotek neklesla žádná ke dnu v důsledku nepřátelské akce, zato se jich plná třetina potopila při nehodách – a to za značných ztrát na životech. Také bojové skóre „káček“ patřilo k podprůměrným – pouze člunu K-7 se podařilo zasáhnout císařský U-boot. Jenže torpédo neexplodovalo a členové posádky skrz zuby procedili, že takové „štěstí“ mohou mít jen ponorky třídy K.
Na druhou stranu, díky své rychlosti K-7 unikla hlubinným pumám bez škrábance. Někteří historikové s jistou dávkou sarkasmu tvrdí, že čluny třídy K usmrtily více britských námořníků než těch německých – ne náhodou si ještě před porážkou Centrálních mocností vysloužily přízvisko Killer Class (vražedná třída) nebo Kalamity Class.
